„Jako by to byla určitá sklizeň – ocenění mé předchozí intenzivní práce,“ říká jeden z nejvytíženějších světových dirigentů.
Vystupujete po celém světě a žijete na střídačku v Praze, Londýně a německém Bamberku. Vánoce jste však trávil v rodném Brně, co vás do něj táhne?
Mám ho spojené se svátky a samozřejmě se širší rodinou a trávíme tady Vánoce docela pravidelně. Zvažovali jsme v minulosti i jiné možnosti, ale nakonec byl pocit, že nám něco zásadního schází, tak silný, že jsme si s manželkou řekli, že musíme být na Vánoce v Česku, a trávíme je nejčastěji s rodiči a prarodiči v Brně. Tady jsem měl v minulosti několikrát i novoroční koncert s Filharmonií Brno. Poté, co jsem se stal šéfem Bamberských symfoniků, se tato tradice poněkud přerušila, ale zahajovat nový rok v Brně se mi líbilo. Bylo by pěkné na to zase někdy navázat.
 |
Advent bývá pro hudebníky co do počtu koncertů spíše hektickým obdobím. Jak jste tentokrát ten klidnější prožil?
Musím říct, že v mém případě advent nějak nenormálně rušný nebývá a zpravidla mám v prosinci koncertů stejně jako jindy v roce. Kdybych zavzpomínal na dobu, kdy jsem ještě nebyl profesionální dirigent, rád jsem se podílel na hudebních počinech přímo na Vánoce. Ještě několik let po absolutoriu AMU jsem například docházel do kostela v Židenicích a 24. a 25. prosince jsem tam hrával na kůru na trombon a vytrubovali jsme s žesťovým kvintetem koledy z věže. Rád na to vzpomínám.
Letos jsme ještě v polovině prosince měli v Bamberku odehrát streamovaný koncert a předtáčet silvestrovský koncert pro televizní přenos, ale bohužel epidemiologická situace v Německu je horší a horší, takže práce orchestrů se úplně zastavila. Náhlé volno ale krásně prožívám, po nějaké době jsem zažil kus „normálního“ života.
Prý jste se zapojil i do pečení cukroví.
Je to tak. (směje se) Vzpomínal jsem u toho, že jsem perníčky naposledy vykrajoval a zdobil asi v deseti letech. To jsou hezké momenty, které mi paradoxně přináší jinak tak nehezká koronavirová situace.
Kvůli koronaviru se muselo zrušit mnoho koncertů a projektů, jež se plánovaly i několik let dopředu. Co vás mrzí nejvíc?
Je toho hodně a nejbolestnější je to u oper. Jejich příprava vyžaduje obrovské úsilí mnoha lidí a pro mě je sváteční záležitostí. Mám především koncerty a operu plánuju dvakrát třikrát do roka. A právě loňský rok měl opeře spíš přát. Asi nejvíc mě mrzí zrušení mého prvního plánovaného vystoupení v Metropolitní opeře v New Yorku s Rusalkou, které mělo být letos na jaře. Ale zdá se, že se pro ni podaří najít náhradní termín asi za dva roky. U ostatních teprve uvidíme, jestli nový termín najdeme.
Pozastavená kultura v této době čelí i takovým názorům, že ji k životu možná ani nepotřebujeme. Co na to říkáte?
Uvidíme, co bude dál. Celá společnost bude mít nejspíš horší finanční zázemí a najít vůli a přání podporovat kulturu bude ještě obtížnější než dříve. Záleží pochopitelně na tom, jak je každý celoživotně naladěn a jak je zvyklý vést život. Jsou lidé, kteří bez živé kultury naprosto nemohou žít, ale jsou bohužel i takoví, kteří ji nepotřebují – nebo si to aspoň myslí. Dialog mezi těmito dvěma skupinami bude obtížný. Věc závisí na hodnotách a měřítkách každého z nás.
Osobně jsem ale přesvědčený, že existují věci, do nichž jsou dlouhodobě a nadčasově vkládány tak mimořádné kvality a velké úsilí geniálních lidí, že je naší povinností jako společnosti je za každou cenu udržet při životě. Je velmi jednoduché nechat je za jednu sezonu z našich životů zmizet, naopak velmi obtížné je to vše znova vzkřísit. Pro mě hodnota věcí spočívá v tom, jak hluboký prožitek, nezávislý na trendech a módách, umožňují. To platí samozřejmě pro všechny druhy umění.
Když teď s orchestrem nemůžete hrát přímo v sále, tak víc nahráváte?
Myslím, že nahrávání je teď zhruba to nejlepší, co můžeme dělat. Kromě toho koncerty také streamujeme, ale to nejde donekonečna. Musíte vymýšlet nové alternativy a bez diváků jich moc nevymyslíte. Při nahrávání aspoň vytváříme produkt s trvalou hodnotou, který tady zůstane, takže tato marná doba přinese i nějaké plody.
Dirigování představuje i fyzický výkon. Musíte se udržovat v kondici, i když se nehraje?
Odmyslím-li si pódium, kde se můžu vyžít, nejsem úplně sportovní typ, takže normální pravidelný pohyb je asi to nejlepší, co pro sebe jako dirigent můžu dělat. Dirigování je mou každodenní činností, takže nepotřebuju chodit do fitka. Mám kardio cvičení, kvalitní dýchání a protahování jako součást své umělecké práce. Upřímně řečeno, dirigentská gesta není obecně vzato potřeba nějak speciálně trénovat. Ta správná přijdou sama, když na dřeň prožíváte hudbu. Navíc moje pohyby nejsou slyšet, takže neriskuju, že bych to orchestru po zvukové stránce pokazil. (směje se)
Jakub Hrůša (39)
|
Co vám z koncertních zážitků teď chybí nejvíc?
Celkově komunikace s lidmi. Moje práce mě baví a dělám ji mimo jiné proto, abych ji mohl sdílet s lidmi a obohacovat je tím, o čem si sám myslím, že je nádherným zážitkem. Ale teď to, co vytváříme, nemůžeme okamžitě a přímo předávat lidem. Je zvláštní hrát streamovaný koncert bez publika v sále, na závěr chybí potlesk. Nemám jej jako drogu, ale je to zcela přirozená reakce, když odehrajeme nějaké velké dílo, které spolu s diváky intenzivně třeba hodinu prožíváme. No a teď při streamování skončíme a… nic, je ticho. To je tak nepříjemný pocit, že máme brnění v rukou a chtěli bychom si zatleskat sami.
Při jednom z prvních streamovaných koncertů v Bamberku začali muzikanti živelně klepat smyčci do pultíků a jeden druhému si tak poděkovali. Zážitek po odehraném koncertu je velký a je potřeba ho nějak symbolicky zakončit, což se děje krásně a přirozeně při potlesku.
Přestože pro kulturu byl uplynulý rok mimořádně bolestný, vy jste získal nominace na americké ceny Grammy či na ceny ICMA, kde jste se Smetanovou Mou vlastí navíc postoupil do finále...
Je to trochu paradox. Tento rok je na celém světě velmi nepříjemný a nebudeme na něj celkově vzato jako společnost vzpomínat v dobrém. Pro mě však byl pracovně mimořádně úspěšný.
Podle londýnského hudebního portálu Bachtrack patříte k nejvytíženějším dirigentům na světě. Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Spíše v rovině dramaturgické – u konkrétních skladeb či oper. O metách „pozičních“ už snít ani nemusím. Vždycky jsem si přál být pravidelně vítán u těles, která obdivuji a mám strašně rád. A to se mi děje měrou vrchovatou. Vlastně téměř vše, o čem jsem jako mladý člověk snil, se mi splnilo. Chtěl bych snad víc hrát na klavír a najít přiměřeně času také na jiné zabývání se hudbou než dirigentské. Hudba je mi vším. Ale zase si nemyslete, že jsem nějaký „mimoň“. Kromě kutilství a vaření, kde to naneštěstí opravdu platí, jsem v zájmech možná až příliš rozkročený. Ale hudbu mi v životě nic nahradit nedokáže.