„Ve dvaceti má člověk pocit, že toho má strašně moc co říct. V pozdějším věku naopak převládá dojem, že už všechno bylo řečeno, a je k sobě mnohem kritičtější,“ líčí Ivan Huvar, který je textařem, kytaristou, zpěvákem i frontmanem brněnské skupiny Folk Team a primářem gynekologicko-porodnického oddělení v Nemocnici Milosrdných bratří.

Léto bývá pro muzikanty jako žně. Jak jste si užil to letošní?
Bývají to muzikantské žně, jsou open air hudební festivaly a nebývalo víkendu, abychom někde s Folk Teamem nehráli. Ale letos toho bylo míň než jindy, protože řada především větších akcí byla zrušena. Takže jsem měl léto hodně pracovní a v podmínkách, které vládly ve světě, jsem měl trochu obavu někam dál cestovat.

Jak to máte přes rok? Ve všední dny píšete chorobopisy a o víkendu písňové texty?
Trošku jo. (směje se) Ve všední dny na psaní opravdu čas nemám, takže je to víkendová záležitost.

Kolik textů už jste napsal?
Spočítané je nemám, ale bude to mezi dvěma a třemi stovkami.

Podaří se vám dokončit všechny, které začnete?
Zdaleka ne, úmrtnost je velká. Kdybych měl spočítat jen začátky, textů bude asi dvakrát tolik. Polovina zůstane nedopsaná, buď proto, že se mi přestanou líbit a nepřipadá mi to tak zajímavé jako na začátku, nebo myšlenka vyvane a nejsem schopen dopsat to tak, abych byl spokojený. Rozdíl mezi mladým a starým textařem je, že ve dvaceti má člověk pocit, že toho má strašně moc co říct, a naopak v pozdějším věku převládá dojem, že už všechno bylo řečeno, a je k sobě mnohem kritičtější.

Před létem vám vyšla kniha písňových textů I ty v tom filmu musíš hrát. Je to výběr z celé tvorby?
Ano, jde o výběr asi stovky textů. Vždy je otázka, zda písňové texty vydávat knižně, neboť nebyly psány jako básně do knížky, aby se četly, ale zpívaly. Text je jen polovina díla, druhou je muzika, na rozdíl od čisté poezie. Je tedy důležité, zda jsou texty natolik sdělné, že mohou existovat i bez hudby. Já to riskl, zbytek určí čtenář.

A nezvažoval jste zpěvník?
Byla by to možnost, ale jsou to písně, které se nedají moc zpívat u táboráku. Kdysi jsme s kapelou zpěvník vydali, možná by stálo za úvahu ho inovovat.

Jak se stane, že lékař začne psát texty? Nebo to bylo naopak?
Vznikalo to spíš paralelně. Od mládí jsem měl dvě lásky – muziku a literaturu. Jejich spojením vyplynulo psaní písňových textů i skládání hudby. Kromě toho jsem studoval a vystudoval. (směje se)

Vy to zlehčujete, jako by vystudovat medicínu šlo levou zadní...
To ne, studium medicíny není procházka růžovým sadem.

Kdy vlastně začala vaše spolupráce s Folk Teamem?
Někdy v 80. letech. Kapely většinou mívají nedostatek textů, o textaře je vždycky nouze. Mohlo mě trefit, když některé kapely říkaly, že mají desku v podstatě hotovou, že už jim chybí jen texty. Folk Team neměl textaře, který by s nimi trvale spolupracoval. Nějaké texty jim dodával architekt Boris Hála, nutno říct, že výborné, a také, jak tehdy bylo módou, zhudebňovali poezii od Kainara, Hraběte nebo Ortena. Já měl nějaké texty v šuplíku, šuplík jsem otevřel, Roman Venclovský si jich několik vybral a zhudebnil je, pak si vybral další, vyhráli jsme nějaké autorské Porty a pak jsem pro ně začal psát už pravidelně. Začal jsem s nimi koncertovat zpočátku jako host, později jako člen kapely.

Letos Folk Team vydal set všech svých řadových CD Krabice plná Folk Teamu. Máte stálé publikum, nebo se vám daří oslovovat i mladší?
Máme hodně stálého publika. Když máme sólový koncert, hodně na nás přijdou lidé, kteří nás znají i z mládí a vzpomínají, jak jsme při studiích hráli na jejich kolejích. Publikum většinou stárne s kapelou. Ale přijdou i mladí, třeba na festivalech, kde se hraje i jiná muzika. A řada z nich se pak stane našimi posluchači. Nevím přesně proč, ale prožívá nás i řada dětí našich přátel.

Léčí hudba, jak se říká?
Určitě. Je důležitá pro harmonii ducha. Já bych bez ní být nemohl. Člověk je tvor kulturní a věci jako výtvarno, literaturu a muziku k životu potřebujeme. Aspoň většina z nás. A léčím se jí i já sám. Při koncertování najedu na jakousi druhou kolej, kdy se můžu odreagovat od práce a starostí, což je moc fajn.

Jste primář gynekologicko-porodnického oddělení a v oboru jste čtyřicet let. Co vnímáte jako největší změnu za tu dobu?
Velmi se změnil přístup personálu k rodičkám. A mrzí mě, že některé ženy to tak nevnímají. Když jsem studoval, fungoval paternalistický přístup k rodičkám. Stále měly něco nařizováno a zakazováno. To se propastně změnilo. Na postupu porodu se většinou domlouváme, rodičky mohou mít i různá svá přání, a pokud jsou medicínsky splnitelná, rádi jim vyhovíme. Samozřejmostí je, že maminka má dítě u sebe prakticky ihned po porodu a sestry jsou k dispozici, když potřebuje pomoct.

Co byste chtěl naopak zlepšit?
Chtěl bych porodnictví ještě více zcivilnit, což naráží i na ekonomické bariéry a prostor v nemocnicích. Jednoznačně jsem zastáncem porodu v porodnici, protože každý porod se může během minuty stát rizikovým. Moje představa porodního sálu je v podstatě obývací pokoj se sedací soupravou pro rodinu a lůžkem pro rodičku, za kterou chodí porodní asistentka sledující průběh porodu. Viděl jsem to na nějakých zahraničních pracovištích. Bohužel, takové prostory jsou v našich nemocnicích zatím sci-fi. Pokud běží porod sám, je nejlepší nechat jej běžet přirozeně, zasahovat co nejméně, ale být připraven zasáhnout při komplikacích.

V takovém duchu teď otevřela Fakultní nemocnice Brno Centrum porodní asistence.
I my máme koncepci, že když si žena nepřeje být vyšetřena lékařem, může u nás být v péči porodní asistentky. Doktor zasáhne jen v případě komplikací. Tak to funguje právě i v centrech porodní asistence.

Věříte, že se Brno v dohledné době dočká nové porodnice?
Samozřejmě, že věřím. Nicméně když jsem nastupoval k Milosrdným bratřím, kolegové mi říkali, že to budu mít těžké, protože se teď bude stavět nová porodnice v Bohunicích a to pro nás bude velká konkurence. Je to dvacet let a ještě se nekoplo. Ale víra opouští člověka naposledy. Porodnice na Obilním trhu se stavebně už trošku rozkládá, takže nová porodnice pro ženy z Brna i okolí je víc než zapotřebí.