Hudba lákala Bíma už odmalička. Učil se od svého otce, který byl vedoucí chrámového sboru v Hynkově rodné Lomnici nad Popelkou na severu Čech. Táta mu zemřel v jedenácti letech a s matkou a bratrem se přestěhovali do Brna. Bím začal studovat na učitelském ústavu, kde se seznámil s Leošem Janáčkem, který ho učil. Právě tohle setkání bylo osudové, skladatel totiž vedl své žáky k lásce k lidové písni.
Od září 1892 pracoval jako podučitel v Ivančicích a už tam začal sbírat první písně. Bylo to docela odvážné rozhodnutí. „Vždyť Ivančicko nemělo pověst zpěvného kraje a ani dosavadní sbírky nepřinášely odtud zápisy, které by vzbuzovaly důvěru ve sběratelský úspěch,“ uvedl před lety v časopisu Český lid muzikolog Jiří Vysloužil. Bím se však nezalekl a už o rok později zapsal první písně z Ivančicka. Posílen úspěchy rozšířil svá putování i do oblastí Brněnska a Horácka.
Originální byl styl jeho sběru. Snažil se totiž úplně vyčerpat písňovou zásobu obce, kraje a hlavně místních zpěváků. „Proto zapisoval vše, co mu zpěvák přednesl, a nevylučoval předem písně, které by snad bylo možné považovat zdánlivě za bezcenné,“ doplnil Vysloužil. Už tehdy myslel na budoucí vědecký výzkum a v každé písni viděl důležitý dokument do budoucna.
Začátků Bímovy sběratelské činnosti si všiml i Janáček a další sběratel František Bartoš. Když připravovali velkou sbírku Moravské národní písně, počítali s Bímovou pomocí. Bartoš asi tři desítky jeho písní ve sbírce opravdu zveřejnil. Od nového školního roku v roce 1899 nastoupil Bím jako učitel v Kloboukách u Brna, a dostal se tak do blízkosti zpěvného Slovácka.
Hospodyně, která se nebála ozvat. Janáčkovi pekla buchty, o nápadníky nestála |
„Dokázal, že je možné, dokonce přímo nutné, sbírat lidové písně i v oblastech, kterým již sběratelé věnovali pozornost,“ uvedl muzikolog Vysloužil. Zkušenosti z Klobouk pak plně využil v nejplodnějším období své sběratelské činnosti. Tím bylo působení v srdci Slovácka, ve Strážnici. Děti tam učil mnoho let, začal v roce 1905 a přerušit práci musel za první světové války, kdy narukoval.
„Na Strážnicku pracoval Bím již jako zkušený sběratel. V okolí bohatém na písně vyhledával zejména nadané zpěváky a pamětníky tradiční lidové písně, kterých zde byl ještě dostatek. Podobně jako dříve, zapisoval je na Strážnicku bez ohledu na jejich estetickou hodnotu,“ popsal Vysloužil. Bím pokračoval ve spolupráci s Janáčkem, který ho povolal do Pracovního výboru pro lidovou píseň. Díky skladateli se také vydal sbírat na Valašsko.
Písně od slovenských pracujících zemědělců
Po vzniku republiky byl Bím v roce 1919 přeložen na Slovensko, kde už jako zkušený pedagog působil v roli ředitele. Patnáctileté vedení měšťanky ve Skalici a služební povinnosti mu nedovolovaly, aby se věnoval písním v takové míře jako v předcházejících působištích. Slovenská tvorba ho přitom vždy lákala a schraňoval ji už před válkou.
„Vyhledával při každé příležitosti slovenské pracující zemědělce, kteří zajížděli na Moravu za výdělkem na sezonní práci. Od nich získal mnoho cenných písní,“ dodal Vysloužil.
V roce 1934 Bímova pedagogická činnost skončila a na důchod odešel do Tišnova za bratrem Stanislavem. Ani tam ho neopustila celoživotní vášeň. K osmdesátinám obdržel státní vyznamenání a ve zdraví se dožil 84 let. Jeho rozsáhlá sbírka obsahuje 4 076 písní, z toho přes tři tisíce z Moravy, necelých devět set ze Slovenska a skoro stovka z Čech. Nutno zmínit, že knižně byl vydán jen zlomek.
