Už 150 let totiž ve městě na jih od Brna nechávají klíčit slad na humnech, moderní technologie zde najdou uplatnění jen pro šetření energií a zlepšení kvality výsledného produktu. Právě kulaté výročí oslavuje kniha „150 let rajhradské sladovny Bernard“.
 |
Zařízení založila skupina rolníků. „Tehdy docházelo k emancipaci českého kapitálu, a aby měli rolníci lepší podmínky pro výkup svého ječmene, ideálním krokem bylo založit si akciovku a začít podnikat s přidanou hodnotou. Tedy postavit si obchodní sladovnu,“ líčí historik a autor knihy Filip Vrána.
Obchodní byla sladovna proto, že nepatřila pod žádný pivovar. Slad z ječmene tedy vyráběla na export. „Tehdy putoval do celého světa,“ říká Vrána.
Dva požáry a krize na přelomu milénia
Rolníkům se podařilo překlenout několik krizí, ale požár v roce 1919 jim zasadil definitivní ránu. „Výsledkem byla změna vlastníka, rolníci už na obnovu neměli peníze,“ přibližuje Vrána s tím, že další požár přišel v roce 1945, kdy se zde opevnila německá vojska. V té době se na humnech místo sladu vyráběly letecké součástky pro ničivé rakety V1 a V2.
Právě dva požáry označuje Vrána za nejhorší okamžiky v historii sladovny, která stojí na půdě řádu benediktinů. Na přelomu milénia pak přišla třetí krize. „Bývalý vlastník stavěl nové velké sladovny a ty menší zavíral. Rajhradská byla zavřená několik měsíců, než ji převzal pivovar Bernard,“ informuje historik.
Pivovar totiž do té doby vlastní sladovnu neměl a usilovně ji hledal po celé republice. „Byli jsme v Kounicích, Benátkách nad Jizerou… Tam sladovny byly, ale menší, než bychom potřebovali, a hlavně s námi odmítaly spolupracovat,“ ohlíží se generální ředitel Sladovny Bernard Josef Vávra.
Přes svého kamaráda, který pracoval v obchodních sladovnách, jež do té doby Bernard zásobovaly, se dozvěděl o zavření té humnové v Rajhradu. „Měli jsme štěstí, protože než jsme se začali domlouvat, už najela likvidační četa, která měla zlikvidovat náduvníky a hvozdy. Ale jelikož se některým stala porucha, museli pracovat na opravách a neměli čas na ničení,“ popisuje Vávra.
Bez náduvníků, kde se ječmen pere, aby nasákl vodou, a hvozdů, kde se už skoro hotový slad suší, by společnost sladovnu nekoupila, protože jejich náhrada by byla moc drahá.
Prvních pět let fungovala sladovna nadále jako obchodní, ale zároveň už dodávala Bernardu. Ten je nyní primární odběratel. „Zároveň slad prodáváme i několika desítkám malých pivovarů,“ podotýká Vávra s tím, že materiál z Rajhradu putuje i do zahraničí. Snaha o dohodu s Japonskem však neklapla. „Obchod s japonskou mentalitou je velmi složitý,“ prohodí Vávra s úsměvem.
Vlastní čistička i elektrárna
Dnes rajhradská sladovna ročně vyprodukuje až 6,5 tisíce tun sladu. „Humen máme tři patra, jedno má 800 čtverečních metrů. V současné době jsme největší funkční humnová sladovna na světě. Existují sice takové, které mají víc humen, ale nevyrábí tolik sladu co my,“ chlubí se tamní sladmistr Jiří Šusta.
Na produkci spotřebují 40 tisíc kubíku vody, proto má sladovna vlastní studny a také vlastní čistírnu odpadních vod. „Už od roku 2001, kdy jsme začali s rekonstrukcemi, jsme hledali možnosti, jak ušetřit za vodu i plyn. Za jeden den tu propálíme tři a půl tisíce kubíků plynu,“ sděluje Šusta, který ve sladovně pracuje skoro od té doby, co ji koupil Bernard.
Proti předchozí éře zde snížili spotřebu plynu o více než polovinu, podobně jsou na tom i s elektřinou. Na střeše budovy je například menší fotovoltaická elektrárna.
Jedním z nejnovějších výdobytků moderní doby je optická třídička, která odstraní ječmen postižený plísní dřív, než se začne namáčet. Příchozí ječmen sleduje množství kamer a zkažená zrna proud vzduchu prudce odfoukne.
„Pomáhá nám to v hlídání kvality suroviny už na vstupu. Po roce používání už vidíme, že surovina přicházející do pivovaru je lepší a máme menší problémy s pivem,“ vyzdvihuje mluvčí Bernardu Radek Tulis. Podobné třídičky používají také pekaři.
Navzdory využívání moderních technologií ovšem v Rajhradu stále praktikují tradiční postupy, které fungují po staletí. „Takto vyrobený slad má jiné vlastnosti než ten z pneumatických sladoven, proto se o náš produkt zajímali i Japonci,“ vysvětluje Šusta.
V pneumatických sladovnách je slad ostřelován vlhkým vzduchem, a tak klíčí v intenzivních podmínkách. „Můžete si to představit jako kovářskou výheň, když se do ní fouká vzduch,“ přirovnává sladmistr.
O kvalitě humnového sladu svědčí i fakt, že třeba v USA od pneumatických zařízení upouštějí a malé pivovary začínají stavět právě humnové sladovny.