Hermann Ungar se narodil do zámožné rodiny v boskovické židovské čtvrti. I když se o něm později mluvilo jako o „moravském Kafkovi“, jeho dílo je jiného ražení než slavného Pražana.

Ungarovy příběhy jsou mnohem více drsné a temné, experti proto tvrdí, že má spíše blíž k Dostojevskému.

„To pojmenování vzniklo asi jen proto, že byl zařazen do Pražského kruhu a jako jediný byl původem z Moravy,“ vysvětluje Mojmír Jeřábek z Německého kulturního spolku, který se snaží tohoto autora lidem více představit.

Vicky Unwinová, vnučka spisovatele Hermanna Ungara (uprostřed), navštívila Boskovice.

Podílel se například na pořádání sympozia na Nové radnici, kam přijala pozvání i Ungarova vnučka Vicky Unwinová, která dlouhodobě dokumentuje historii své rodiny.

V Brně se zúčastnila Mezinárodního literárního sympozia Ungar-Kafka a o den později přijela i do Boskovic. Zde se setkala s vedením města, představila svou knihu Chlapec z Boskovic, prohlédla si židovskou čtvrť a měla možnost navštívit i rodný dům svého dědečka ve Zborovské ulici.

Ungar byl podle Jeřábka dlouho v zapomnění nejen v Česku, ale i v německy mluvících zemích, navzdory tomu, že jeho díla mají vysokou hodnotu. Tvořit začal už jako kluk, když v osmi letech napsal vlastní divadelní hru.

Psaní se i v dospělosti věnoval jako svému koníčku, protože romány, novely, divadelní hry i mnohé publicistické texty psal ke svému hlavnímu zaměstnání v diplomatických službách.

Psal o fiktivních postavách

Literaturou byl Ungar posedlý, což nejspíš bylo dáno i tím, že pocházel ze vzdělané rodiny. „Roli v jeho drsných tématech a příbězích zcela jistě hrálo to, že na rozdíl od Kafky zažil hrůzy první světové války. Prožil si peklo a tvůrčí činností se z toho chtěl vypsat,“ přibližuje Jeřábek, proč jsou jeho díla často protkána smrtí a proč jeho tvorbu označil jazykovědec a překladatel Pavel Eisner v roce 1933 za psychoanalytické peklo.

Nebyl však autorem podobně jako známý Remarque, který se i v románech vracel na frontu a do zákopů. Ungar psal sice o fiktivních postavách ve fiktivním prostředí, znalci ale dokázali rozklíčovat, že inspiraci často čerpal právě z rodných Boskovic. „Někteří se v příbězích poznali a byli na něj za to dokonce nazlobení,“ doplňuje Jeřábek.

Ungarovo brzké úmrtí je úzce propojené paradoxně s jeho velkou hypochondrií. Lékaři totiž kvůli ní podcenili jeho stížnosti na silné bolesti břicha, šlo však o akutní zánět slepého střeva.

Krátce po odchodu ze státních služeb, když se chtěl naplno věnovat literární tvorbě, tak v říjnu 1929 Ungar umřel.

Jeřábek by byl rád, kdyby v Boskovicích vzniklo více připomínek tohoto významného autora přímo v ulicích. V současnosti je na jeho rodném domě pamětní deska a nedaleká literární čajovna nese jeho jméno. Ke stému výročí od úmrtí třeba ještě něco dalšího přibude.

Jak se to hýbe? Nahlédli jsme do hlavy Franze Kafky