„Byla velmi pragmatická. Někdy snad může působit vypočítavě, ale to by bylo jen povrchní vnímání. Rejčka se dokázala velmi diplomaticky a politicky přizpůsobit tomu, co se kolem ní dělo. Uměla to s muži, což pro ni bylo zásadní. Díky tomu mohla dosáhnout, čeho chtěla,“ vystihuje svou postavu Barbora Goldmannová, devětadvacetiletá herečka Městského divadla Brno.

10 fotografií

Eliška Rejčka je pro vás s muzikálem Sněhurka a já v této sezoně už druhá královna. Nejste na ně ještě mladá?
To by mě nenapadlo. Rejčka se stala královnou v patnácti letech a u obou těchto rolí není ani tak podstatný věk, ale spíše to, jaké postavy to jsou a jak se ke ztvárnění přistoupí.

O Rejčce se mluví jako o ­první feministce, protože dělala věci podle sebe, jak je považovala za správné. Je vám sympatická?
Snažila jsem se ji pochopit jako ženu. Je mi blízká, rozumím jejímu jednání, i když netvrdím, že bych vše dělala stejně. Měla jsem trochu obavy, aby nepůsobila jako muzejní obraz nějaké historické ženy.

Jak moc jste její život studovala?
Od autorů Igora Ondříčka a Kláry Latzkové jsme dostali poměrně obšírný exkurz do historie. Je spousta knih na toto téma, ale když jsem otevřela jednu z nich, překvapilo mě, jak nesympaticky byla královna vylíčena. Tak jsem knihu zase zavřela. Bylo mi jí v té chvíli líto, ale já za ni potřebuju bojovat, abych jí mohla věřit a aby jí věřili i diváci.

Jak je role náročná? Prý ani neslezete z jeviště…
To je pravda. Množství textu a komplikovanost jazyka je přece jen jiný level, než s jakým jsem se zatím setkala. Je to výzva, náročná technicky i herecky. Hra je plná velkých emocí. Nicméně pro nás s Eliškou Přemyslovnou, kterou hraje Lucie Bergerová, jsou tyto momenty doplněny komentářem s odstupem několika set let. Pro příklad: v historických pramenech je popsána nepatřičná scéna, již Rejčka udělala na pohřbu své životní lásky Jindřicha z Lipé. Nicméně ještě dřív, než dozní její poslední vzlyk, už s Eliškou stříháme do módu nadhledu a komentáře. Je to náročné, ale užíváme si to. Každopádně si v zákulisí nevydechneme.

Za Evu ve Ztraceném Ráji jste získala širší nominaci na Thálii. Čekala jste to?
Rozhodně ne. Evu jsem milovala, ale upřímně řečeno, co do rozsahu jde o roli nijak obrovskou, a já jsem si vždycky myslela, že se tyto ceny dostávají za Maryše a podobně. Nicméně režisér Dodo Gombár nás dokázal nadchnout a přesvědčit, že záleží úplně na každém a na všem. Při představení jsem zažívala nebývalou koncentraci. Petr Štěpán za roli Satana Thálii dostal, takže se dá říct, že jsou to odměny pro všechny, kteří se na inscenaci podíleli.

Barbora Goldmannová jako Eva ve Ztraceném ráji s Janem Brožkem, jenž ztvárnil Adama. | foto: Městské divadlo Brno

Dva semestry jste studovala herectví v Londýně. Liší se tamní přístup zásadně proti Česku?
Pochopitelně ano. Herec je ve Velké Británii umělec nejen po stránce sociálního statusu, ale i tvorby. Z ­konzervatoře jsem měla zažité určité vzorce, které najednou někdo boural. Nicméně jsem měla štěstí, že mě na JAMU učila Nika Brettschneiderová, která měla velmi podobný přístup, takže to pro mě nebyl takový šok. Hodiny byly více intuitivní, zaměřené na individuální potřeby studentů, nejelo se na výkon, ale hodnota spočívala v procesu. Zároveň je v Londýně daleko vyšší laťka nároků na profesionální herce. Už jen na konkurzech se neobjeví nikdo, kdo by roli nemohl ve finále získat. Musíme si ale uvědomit, v jak rozdílných číslech a okolnostech se pohybujeme.

Co vy a hraní na letní scéně?
Biskupák miluju. Začínala jsem tam se Třemi mušketýry, kdy nám vyšlo na celé zkoušení krásné počasí, hrozně ráda na to vzpomínám a Biskupský dvůr jako by pro mě od té doby byl za odměnu. Je pravda, že je to dost zidealizovaná představa, protože upřímně hrát venku zas taková paráda pokaždé není...

Zažila jste nepředvídatelné situace, které by vás rozhodily?
Vybaví se mi právě Tři mušketýři z ­loňska. Hráli jsme pár dní po tornádu a pochopitelně jako všichni jsme z toho byli vyděšení. Předpověď ukazovala, že se na Brno řítí strašná bouřka. Zbývalo nám odehrát dvacet minut představení, ale podle předpovědi měla bouřka dorazit do deseti minut. Takže jsme těch dvacet minut stihli zahrát za pět (směje se). Počasí objednat nejde, ale většinou se to dá zvládnout a trocha adrenalinu taky neuškodí.

Toužíte i po filmu? Hodně herců říká, že prosadit se z Brna je obtížné.
Je to obtížné, ale především kvůli času. Ne že by s námi filmaři nechtěli spolupracovat, ale čas je zásadní. V tuto chvíli vím, že mám být v Brně, protože ke mně přicházejí krásné příležitosti v divadle, a věřím, že když život nabídne další možnosti, přijdou v pravý čas. Herectví na kameru je úplně jiný žánr, zajímá mě a baví. Těším se, že se k rolím před kamerou jednou dostanu. Ale moje teď je tady v Brně v divadle.

Pracovala jste v rádiu, jste moderátorka, a to i u vás v divadle v talk show MdB klub. Jaké je zpovídat své kolegy?
Je to fajn, mám možnost poznávat je blíž. Už před samotným rozhovorem si je pořádně proklepnu a pak se dostávám hlouběji. Díky rozhovorům se dostávám k velmi zajímavým lidem nejen z našeho divadla, což je obohacující. Každopádně jsou to ale často i pořádné nervy. Všechno, co dělám, chci dělat pořádně, takže na sebe mám velké nároky, a ne vždy odcházím spokojená sama se sebou.

S talk show jste začali v době zavřených divadel. Pokračujete dál už i s diváky, jak se plánovalo?
Natáčíme nové díly. Diváky jsme měli párkrát a spíše kvůli času a organizačním záležitostem okolo chodu divadla jsme několik posledních sérií dílů natáčeli bez nich. Ale na konci sezony budeme mít rozlučkový díl a ten si s námi diváci mohou opět užít naživo.

Zaujalo mě, že trénujete kickbox. Využijete něco z něj i v divadle?
Ale jo (směje se), minimálně kondička je super a hodí se. Tréninky se hodně odvíjejí od toho, co zrovna zkouším. Když nemám tolik práce, vrhnu se na to a chodím pravidelně trénovat, pak jsem ve formě. Když ale zkouším tak náročnou roli, jako je Eliška Rejčka, není na trénink absolutně čas, protože se člověk potřebuje mentálně i fyzicky odstřihnout a soustředit se jen na roli.