Sám sebe označuje za seriózně komediálního herce. „Mám pocit, že i seriózní věci potřebují vždycky aspoň špetku nadhledu, aby nebyly tak zatěžkané. A naopak si myslím, že nejde dělat komedii jenom proto, aby byla sranda. Musí pramenit z reality, která je mnohdy vážná,“ předestírá čtyřiatřicetiletý brněnský rodák.

Jak se dělá sranda z vážných témat?
Je to daleko jednodušší, než si dělat srandu z něčeho, co je humor sám o sobě. Baví mě propojení mezi komedií a seriózností ve škále věcí, které mohu dělat. Chvíli dělám stand-up nebo jsem zdravotní klaun, ale pak hraji i seriózní divadelní postavy. Mám sice momentálně víc komediálních rolí, ale přál bych si víc těch vážných.

Propojují se tyto dvě roviny i ve vašem osobním životě?
Propojuje se to tím, že jsem doma hodně introvertní. Když jsem extrovertní s lidmi, tak doma vyžaduji odpočinek v tichu a bez lidí. Poslední půlrok trávím víc času v práci než doma a zjišťuji, že i když jsem doma, tak pracuji. Ale mně to nevadí, já to miluji. Mám navíc pocit, že přípravu na stand-upy nebo moderování jindy dělat nejde. Nejdu na osm hodin do kanceláře a pak domů, tvořím doma – třeba když ležím nebo když se sprchuju, to mě napadá vždycky nejvíc věcí.

Nebojíte se s tímto přístupem vyhoření?
Jako klaun už jsem vyhořel. Měl jsem hodně klauniád za měsíc a zjistil jsem, že takhle to nejde. Člověk jako zdravotní klaun opravdu mnohem víc vydává, než kolik se mu vrací. Myslím, že vyhoření mi hrozí v autorské tvorbě, kde čerpám ze sebe. Pak jednou zjistíte, že už nemáte z čeho čerpat. Při vystupování ve stand-upu hodně záleží na publiku. Když jsou lidé uzavření a nereagují, tak se fakt nadřu. Naopak mám zkušenosti, že jsem přijel do menšího města, kde se lidé okamžitě chytili na správnou vlnu a byla to hodina a půl totální jízdy, kdy jsme se všichni společně bavili. Jenže to nejde předem naplánovat.

Co vám dává činnost zdravotního klauna, kterou vykonáváte nejčastěji na pohotovosti nebo psychiatrickém oddělení?
Jsme za to normálně placení. Gary Edwards, který organizaci zakládal, si to tak přál. Jsme vybíráni přes náročný konkurz a často se školíme. Lidsky mě to hodně posunulo. Začal jsem s tím v jednadvaceti letech a byla to má cesta k autenticitě. Postupně opadávaly slupky toho, jaký si člověk myslí, že je.

Začátky před opilci, utrpení na firemních večírcích. Komik líčí život u mikrofonu

Takže jste lépe poznal sám sebe?
Jednoznačně ano. Zdravotní klaun vám ukáže vaše skutečné já. A hlavně jsem poznal své stránky, které byly potlačeny. Klaun funguje tak, že zůstáváte sám sebou, jenom zvýrazníte stránky, které nedáváte ve společnosti najevo. Pravidla ve společnosti jsou taková, abychom všichni byli slušní, milí a hodní. To klaun úplně bourá, což je skvělé. Zároveň poznáte své limity, co ještě ustojíte a co už ne. Na to jsem přišel až opožděně, trochu k tomu přispělo i vyhoření a pauza s klauniádami. Přišlo mi jako norma vidět nemocné či zraněné děti a staré lidi. S odstupem času jsem pochopil, že člověk k tomu musí mít něco jako vnitřní sílu.

Co když na klauna nemáte náladu?
Proti tomu se nedá bránit. Učí nás, že nemáme jít přes to, ale máme to zpracovat v tom klaunovi. Já jsem kolikrát v převleku chodil po nemocničním areálu a klaunsky jsem zpracovával, že se mi nechce. Nebyl jsem nepříjemný na lidi, ale vtáhl jsem je s sebou do hry. V čekárnách jsem se s nimi bavil o tom, že mám dlouhou službu a že jich tady čeká ještě čtyřicet. Za chvilku člověku to klaunství najede. Nejhorší je to chtít přetlačit, nikdy nefunguje jít proti tomu. To pak bolí nejen vás, ale i pacienty, protože cítí, že nejste v pohodě.

Co je na této práci nejnáročnější?
Myslím, že udržet si hravost a nevyhořet. Nesmíte to brát jako práci, ale jako příležitost ke hře. Neočekáváme, že si lidé po našem odchodu řeknou, že to bylo milé. Vždycky chceme, aby to byl totální blázinec a úplně to změnilo energii pokoje. Ve špitále je vždycky taková ponurá a tím, že tam vymalujete na růžovo, to nezachráníte.

Spolupracujete také s divadlem Aldente, které se zaměřuje na herectví lidí s Downovým syndromem. Proč?
Neuvěřitelně mě to baví a navíc mi to opravdu dává smysl. Lidé s Downovým syndromem jsou velmi přítomní, pravdiví, jsou to skvělí parťáci, milující bytosti a mají ohromný talent bavit lidi. Mě samotného práce s nimi velmi obohacuje. Sami postupem času zjišťují, co v rámci humoru na lidi funguje. Jestli je někdo autentický, tak jsou to tihle herci, ti vám nebudou lhát v ničem. A když se jim nechce, tak to rozhodně nebudou tlačit. Sedí v šatně a řeknou, že na jeviště nejdou. Vám nezbývá než je uplatit čokoládou, a pokud nezabere ani to, nedostanete je tam. Jsou prostě výborní.

V čem je podle vás největší rozdíl mezi herectvím a stand-upem?
Stand-up na rozdíl od divadla nemá čtvrtou stěnu, nehraje si na to, že se něco hraje. V divadle občas hrajete tak, jako by tam nebyli diváci. A já zjišťuju, že mě čím dál víc baví formáty, kdy můžu jít do kontaktu s lidmi. Zcela upřímně mám lidi rád a baví mě poznávat je a jejich příběhy. V tom vidím největší rozdíl. Když diváci nepřijdou jenom proto, abych je pobavil, ale přistoupí na interakci, tak vzniká něco, co už není jen divadlo a zábava, ale je to sdílení. A to mě na stand-upu baví nejvíc.

Vystupovat v Praze je často za trest. Lidé jsou tam zpovykaní, říká brněnský komik

Jako herec byste měl výhodu, kdybyste měl své stand-upy napsané předem, přesto jste zvolil formu improvizace. Proč?
Protože jsem mimo. (směje se) Dřív jsem si své stand-upy psal, některé slovo od slova. Ale i tak jsem při nich vždycky zčásti improvizoval. Pak jsem jednou zahlédl amerického stand-up komika, který si jen povídá s lidmi, ale vždy v ucelené formě. A mě to tak nadchlo, že jsem si řekl, že také zkusím čistou improvizaci. Vyhovuje mi to právě kvůli kontaktu s publikem. Nejvíc mě baví se dozvídat od lidí, na co se těší, kam jedou na dovolenou, co si přejí k Vánocům, a potom si o tom s nimi povídat. Ale je to brutální risk. Mnohdy si říkám, že je hodně drzé nechat lidi koupit si lístek, když sám nevím, na co půjdou. Jeden z aspektů, proč jsem do toho chtěl jít, je neustálé hledání maximální autenticity.

Své autenticity?
Ano. Někdy se mi to daří víc, někdy se mi to nedaří vůbec a nechám se pohltit tím, jak by to mělo vypadat a jaké jsou požadavky okolí. Když ale vypnu hlavu a nechám konat jen intuici, tak u improvizačních stand-upů zažívám úplnou autenticitu a sounáležitost s publikem. To je pro mě úplně parádní.

Takže při stand-upech jste ze svých činností nejvíc autentický?
Jo, protože to jsem prostě já. Samozřejmě mám trochu jevištní status a jsem nachystaný na interakce. Ale v herectví hrajete roli, která prochází vámi. U moderování záleží, jaké jsou požadavky. Ve stand-upu je pak člověk taky nejvíc zranitelný. Kryje se sice humorem, ale diváci si mnohdy neberou servítky a jdou do vás. Já se snažím dělat nevulgární humor a nestavím to jen na tom, že bych ponižoval ostatní, tento styl mě moc nebaví. Naopak mě baví být s těmi lidmi, což ale přináší i zranitelnost. Někdy vám někdo řekne slova, co zrovna slyšet nechcete.

Je právě tohle na stand-upu založeném na interakci s publikem to nejtěžší?
Nejtěžší, nebo spíš nejzábavnější je, že nevíte, do čeho jdete, a to ani vy, ani publikum. Těžké na tom je tento fakt přijmout, protože mně se často stává, že si den před výstupem říkám, jaký jsem hňup, že jsem si nic nenachystal a rozhodně mi to nemůže vyjít. Ale snažím se chystat si čím dál míň podkladů, jednat v danou chvíli na tom daném místě a čerpat z podnětů lidí. Právě lidé jsou však největším rizikem, protože když přijdou blbě naladění, tak to možná bude celé blbé.

Ohříváky na guláš mě celou dobu pálily do zadku, vypráví Iva Pazderková

Založil jste projekt Stand Up Therapy, ve kterém učíte lidi využít vystupování jako formu terapie. Působí to tak i na vás?
Stoprocentně ano. Především psaný stand-up, protože forma psaní z vás vytáhne mnohé věci, které ani nevíte, že v sobě máte, nebo jste si mysleli, že už jsou dávno vyřešené. I když si jen chystáte v hlavě vystoupení na večer, tak vždy myslíte na události za poslední měsíce nebo rok. A je skvělé, že to můžete zveřejnit a zabalit do humoru. Bizarní je, že mi lidé občas nevěří, že všechno, co říkám, je pravda. Myslí si, že to kalkuluji.

A je to všechno pravda?
Je, což má za následek tu otevřenost a zranitelnost. Díky tomu, že to říkám s humorem, to může vypadat, že takové bizarní věci se mi nemůžou v životě dít. Ale můžou a dějí. Když se přistihnu, že kalkuluji, co bude vtipné, tak je to smrt humoru. To nikdy nemůže fungovat a vždycky hrozně narazím. Nastane jen takové trapno a někdy nemám ani odvahu říct „to se nepovedlo“. Jenom trapně chvíli stojím a čekám, až to opadne.