Hrubeš si prosadil svou, nicméně jazyková výbava a vzdělání, které pro něj rodiče vytyčili, se mu nakonec taky hodily. Stejně jako láska k hudbě, kterou v rodákovi z Brna probouzel už odmala tatínek, operní barytonista Janáčkova divadla. Všeuměl Eduard Hrubeš zemřel letos v srpnu, právě dnes by oslavil pětaosmdesátiny.
„Ještě než se vila Tugendhat stala památkově chráněnou, chodíval jsem do ní cvičit. Bydleli jsme nedaleko od ní, byl to tehdy okraj Brna, takže na jedné straně bylo vidět krásné domy, na té druhé už rostlo obilí. Bylo to příhodné a krásné místo,“ vzpomínal na rodné město Hrubeš.
Příhodné nebylo jen vzhledem k blízkosti přírody, k níž tíhla celá rodina, ale také kvůli Eduardově sběratelské vášni. Už jako školáka jej zaujaly modely vlaků, lokomotiv i dalších strojů a láska k miniaturám ho neopustila ani v nejzralejších letech.
„U domu jsme měli kopec, po němž vedly tramvajové koleje. Zjistil jsem, že vláčky a lokomotivy do nich přesně pasují, a tak jsem je po nich nechával jezdit. Jednou mi takhle starší rošťáci pod kopcem tu mašinku chytili a odnesli, už jsem je ani onen kus ze sbírky nikdy neviděl,“ vyprávěl herečce Jiřině Bohdalové při jednom z televizních setkání.
Rodiče se v něm úpěnlivě snažili probudit i jiné vášně, například tu k jazykům. Zapsali ho na francouzské gymnázium, dostal se i do Švýcarska, kde ovládl němčinu. Později nasál z amerických filmů angličtinu, uměl také polsky, slovensky, rusky a latinsky. Stejně však z kariéry diplomata sešlo.
Místo operní režie lesnictví
Když se měl po maturitě rozhodnout, kde bude ve studiu pokračovat, chtěl prý volit zcela pragmaticky operní režii. „Měli jsme totiž doma plnou skříň operních výtahů s poznámkami. Bohužel, operní režii tenkrát na Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, protože operních režisérů nebylo zase tolik zapotřebí,“ prozradil Hrubeš před dvaceti lety pro iDNES.cz.
Otec ho poslal na Vojenskou technickou akademii Antonína Zápotockého v Brně, aby mladý Eda zmoudřel a získal disciplínu. Zkoušky sice udělal, ale doktoři mu školu zakázali, a tak se přihlásil na lesnickou fakultu, kde vydržel i s vojenskou přestávkou tři roky.
Odešel z ní sice bez diplomu, ale vztah k lesnictví si udržel. Celý život sbíral stromy, vysazoval a pečoval o raritní kousky, vzácné druhy s léčivými účinky nebo prostě hezky vypadající jedince. Sázel je na zahradě u svého domu, ale i na chalupě či na zahradě své dcery pro vnoučata.
Pozdější a známější roky Hrubešova života se už odehrávaly mimo jižní Moravu. Když autostopem dojel do Prahy, přihlásil se na Filmovou akademii múzických umění (FAMU), kde poznal svou celoživotní lásku a velkou oporu Blanku. Krátce nato začal pracovat jako asistent v armádní redakci Československé televize. Jak sám říkal, šel na kariéru odspodu. Vyzkoušel si i práci režiséra, kameramana a později scenáristy.
Ostatně nadšení k filmu a televizní produkci pochytil ještě doma v Brně. Na rozdíl od zbytku republiky lidé na jižní Moravě běžně chytali signál rakouské televize a vystoupení tamních bavičů a herců Hrubeše uchvátilo. Postupně tak i v Československé televizi přebíral roli baviče, po jeho boku se objevovala například Saskia Burešová, známá i díky pořadu Kalendárium.
V době normalizace však přišel zvrat. Hrubeš nechtěl být tváří zábavy poplatné režimu, a tak na vlastní žádost odešel. „Komunisti ho neměli rádi. Nadlouho poslední, s čím se v televizi objevil, byla silvestrovská písnička Miláčku, kterou si zazpíval a zastepoval v roce 1971 s Pavlem Landovským. Aby neumřel hlady, založil Eda recesní dechovku Velkopopovická Kozlovka,“ zavzpomínal jeho kamarád, hudebník Vašek Vašák.
Od banja k domácím klipům
Hrubešova dechovka nebyla tradiční kapelou s hudebníky v krojích, muzikanti ji pojímali víc jako zábavní kapelu plnou humoru. Sám Hrubeš, který zastával multiroli uměleckého šéfa, aranžéra písní a hráče na banjo i trubku, razil myšlenku, že „dechovka je jediná hudba, která nás provází od kolébky až za hrob. Dokonce některé provázela, ještě než přišli na svět, protože rodiče se seznámili na tancovačce a nedaleko byl stoh“.
Podle toho vystupování, které bylo co do počtu zájezdů úspěšné, aranžoval.
K tomu se Hrubeš zvládal coby konferenciér účastnit i koncertů jiných zábavních kapel či orchestrů. Příležitostně také celý život natáčel rozhlasové pořady.
Do televize se vrátil po revoluci. Ten pravý comeback se však odehrál v roce 1995, kdy začal moderovat zábavní show Tak neváhej a toč!, jíž dal sám název. Domácí vtipná videa, zachycená většinou čirou náhodou, vysílal z různých míst v Ostravě nebo blízkém okolí dvanáct let. Za tu dobu se diváci mohli pobavit u více než 450 dílů.
Když jeho ženu upoutala na lůžko mozková mrtvice, stáhl se Hrubeš do pozadí a odmítal nabídky na moderování společenských akcí, což byla do té doby také jeho parketa. Podle hudebníka a scenáristy Radana Dolejše se do této role vrátil až po její smrti. „Přišel perfektně připravený, jen byl v zákulisí smutný a zamyšlený. Na pódiu to ale byl ten starý známý Eda,“ vylíčil Dolejš.