S avií s rokem výroby 1979 dvacetiletý limit překonali více než dvojnásobně. „Zvažovali jsme i felicii, ale bál jsem se, jestli by obstála na cestách v Rumunsku,“ uvádí velitel hasičů Antonín Hloušek.

Právě od něj vzešel nápad, že se na závod vydají. Když s ním loni na podzim přišel, nemusel dlouho čekat, aby k sobě získal dalších šest parťáků, kteří Avii ještě před startem vyšperkovali. „Sehnali jsme dokonce koženkové sedačky z vlaku, takže jsme si vzadu v autě udělali takové kupé,“ popisuje několikaměsíční práci na úpravách, které byly hotové až týden před závodem.

Na startu nedaleko Banské Bystrice na Slovensku zjistili, že jejich původní nápad s felicií nebyl rozhodně ojedinělý. Bylo tam rovnou několik těchto škodovek, oni však byli jediní s takto starým, navíc nákladním autem a v hasičských barvách.

Nejdříve vyrazili na sever do polských Tater, tam však pobyli jen krátce na začátku a vyráželi na dobrodružnější část cesty na jih do Rumunska. „Bylo to něco úžasného, vidět tamní přírodu,“ líčí stále nadšeně své zážitky Hloušek, který byl v této zemi vůbec poprvé.

Pomáhali ostatním, sami se dočkali pomoci

Ani práci, se kterou se občas potkávají v Česku, však neunikli. Měli s sebou zásahovou techniku, a tak mohli hned krátce po startu pomoci vytáhnout z příkopu jiného závodníka, který své auto dokonce otočil na střechu. „Jednou se i nám stalo, že jsme zapadli. V tu chvíli jsme už sami táhli pick-up a pak kvůli velkým dírám zůstali viset,“ říká.

S pomocí dalších však dokázali jet dál. Avii nadzvedli, díry zaházeli a mohli pokračovat. „Jeli jsme tam po šílených šotolinách. Tam byly díry, že by do nich chlapík zapadl do půli těla,“ popisuje Hloušek, kudy museli projíždět.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Chvílemi měli i lidově řečeno sevřené půlky, když projížděli po úzké cestě do prudkého kopce a pod nimi byl kilometrový sráz. Někteří tak i sami raději vystoupili a šli kus pěšky a jednoho z trojice řidičů, který byl zrovna za volantem, navigovali, kam až může jet.

Po cestě pravidelně potkávali někoho, kdo potřeboval pomoc. Tím, že račičtí hasiči byli vybavení na možné poruchy, u každého zastavili. „Takže jsme pak některá místa, kudy se mělo jet, už nestíhali a dojížděli do kempu mezi posledními,“ vysvětluje s tím, že ze zhruba 130 check pointů zvládli navštívit přibližně polovinu a poslat odtud fotografie jako důkaz.

„Někteří ale vůbec nedojeli,“ poznamenává, že jim se to nestalo a bez větších závad dojeli celou trasu o délce 3 247 kilometrů. V cíli pak získali ocenění za nejstarší vůz v závodě a ústně se jim dostalo pochvaly i za to, kolikrát ostatním pomáhali. „Šlo nám hlavně o zážitek, navštívili jsme i hrad spojený s hrabětem Drákulou,“ nevadí veliteli, že nedojeli první.

„Příště nás na závod pojede víc“

Hasiči pod jeho vedením nežijí jen zásahy a závody v požárním sportu jako často v jiných obcích. Ti z Račic mají na kontě i zápis do Guinnessovy knihy rekordů. V roce 2010 se totiž podíleli s ostatními sbory na rekordu v dálkové dopravě vody pomocí hadic. Vedení vody mělo na délku více než 63 kilometrů s převýšením přes 500 metrů.

A jak Hloušek oznamuje, za rok se znovu chystají na závod přes Karpaty. Pořadatelé podle něj každý rok mění trasu, takže se nebojí, že by projížděli tutéž stopu jako letos.

A co se také zcela jistě změní, je velikost posádky, která z Račic vyjede. Zájem je totiž i mezi dalšími kolegy, kteří by se do jedné avie neposkládali. Rozhodli se proto, že se z vlastních úspor složí ještě na jednu.