Deník Ukrajinky: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy

  12:54
Oksana Černij pochází z Volyňské oblasti. Do Česka přijela se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky 4. března. Je jednou z žen, kterým na iDNES.cz vychází deník o posledních dnech na Ukrajině a životě v českém azylu. V osmém dílu reaguje na některé výtky, které si přečetla v komentářích pod předchozími články. Například na ty, proč odmítla práci nebo proč utekla z místa, kde je údajně klid.

Padesátiletá Oksana Černij pochází z Volyňské oblasti. S manželem na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. | foto: archiv Oksany Černij

Tentokrát bude můj příspěvek trochu jiný. Už jsem napsala několik článků a s potěšením sleduji, že vás moje myšlenky stále zajímají. Všimla jsem si, že mi v komentářích chodí jak pozitivní, tak negativní reakce a rozhodla jsem se, že na ně odpovím.

Jaké je moje povolání?
Když jsem byla dítě, chtěla jsem si otevřít vlastní obchod. Moji sovětským systémem vychovaní rodiče to zatrhli: „Prosím tě, budeme muset prodat býka, abychom splatili tvoje dluhy.“ Taky jsem se chtěla stát novinářkou, ale to mi zatrhli taky: „Když napíšeš něco, co se vládě nebude líbit, tak můžeš skončit i ve vězení.“ Nakonec jsem dle jejich přání vystudovala pedagogickou školu. Pak jsem dle svého přání vystudovala farmacii. Posledních osm let jsem pracovala v obchodě, jako učitelka, farmaceutka a teď i trochu jako novinářka. Naše včelí firma je můj splněný sen.

Deník Ukrajinky

Jak to, že neumí Volyňská Češka mluvit česky?
To, že jsem etnická Češka, jsem se dozvěděla celkem nedávno. Moje babička, která byla Češkou, nemohla v době reemigrace z Volyně odjet. Nepustili ji, protože byl její manžel Ukrajinec. Jako jediná ze svých sedmi sourozenců tedy zůstala na Ukrajině. Umřela ve stejném roce, kdy jsem se narodila. Moje maminka v tu dobu už česky nemluvila, takže mě jazyk nenaučila. Své příbuzné v Česku jsem našla teprve dva roky zpátky. Se synem jsme na Ukrajině absolvovali kurzy češtiny, takže jsme sem přijeli už se základní znalostí jazyka.

Proč jsem sem přijela, když se ve Volyni přímo neválčí?
24. února došlo k útokům po celé Ukrajině a Luck, mé rodné město, nebylo výjimkou. Odjeli jsme druhý den války, kdy ještě nebylo nic jasné. Všichni si mysleli, že Kyjev padne a že za chvíli Rusové obsadí celou Ukrajinu. Navíc mám dva malé vnuky a syna, kterému je 17,5 roku. Nechci, aby šel do války. Nevěděla jsem, jaká pomoc na mě v Česku čeká, v ten moment jsem prostě chtěla utéct. Moc si vážím toho, že nám tady pomáháte. Kdyby Rusové nezaútočili, nikdy bych svého manžela neopustila.

Deník Ukrajinky

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.

Proč se musí prababička starat o vnuky? Není to zneužívání?
Nejsme na dovolené, jsme váleční uprchlíci. Musíme platit nájem, kupovat jídlo a všechny nezbytné věci. Ve školkách není místo a peníze na to, abychom si platili chůvu, prostě nemáme. Nevím, jak to v Česku chodí, ale na Ukrajině je celkem běžné, že se o vnuky starají babičky i prababičky. Naše babička všechno chápe a ráda se o vnuky stará. Navíc má jeden z nich speciální potřeby a do školky prostě nemůže.

Proč jsem nezačala pracovat s farmářem, který mi nabídl práci?
Jak jsem zmínila výše, jsem povoláním farmaceutka a v naší firmě jsem se zabývala chemickým zpracováním včelařských produktů. Z medu a propolisu jsem vyráběla různé krémy, mýdla a jiné produkty. Chtěla jsem své znalosti využít i tady, ale i když byl pan farmář moc milý, tohle ho nezajímalo. Není to tím, že se bojím fyzické práce. Když se narodíte ve vesnici na Ukrajině, fyzické práci se prostě nevyhnete. Jako mladá jsem dokonce porážela telata.

Komplimenty:
Dostala jsem i hodně pochval, co se mého vzhledu týče, za to mnohokrát děkuji! Mým tajemstvím jsou krémy, které vyrábím, a až tady najdu včelí farmu, která by se mnou byla ochotna spolupracovat, své tajemství předám i dál.

Oksana Černij

Oksana Černij, Volyňští Češi, Deník Ukrajinky

Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března.

První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici

Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci

Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla

Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka

Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak

Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky

Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli

Autor: