Návštěvníci si tak budou moci prohlédnout fotografie ze všech koutů světa. Bez nadsázky. Jejich autor totiž procestoval na 138 zemí. Naposledy navštívil řecký ostrov Thassos, z něj si zároveň odvezl nejpestřejší vzpomínku za poslední dobu. 

„V Řecku pro mě zajímavou zkušeností byla úplně vymetená příroda. Ty fotky všichni známe: vyhlášená pláž, bývají na ní stovky lidí ve dne i v noci. A najednou tam ležela jedna dáma. Tu samotu v přírodě jsem si užil,“ líčí třiašedesátiletý badatel.

10 fotografií

Na cesty se plánuje vydat, co nejdříve to půjde, světová pandemie koronaviru mu ale leckteré plány překazila.

„Pochopitelně bych byl raději ve světě, zrušil jsem několik exotických cest, ale nedá se nic dělat. Přišel jsem o olympiádu a o EXPO v Dubaji, ale to nevadí, budou i příští rok. Aspoň budu mít čas se pořádně připravit,“ bere současnou situaci sportovně.

Žijeme v úspěšné a bezpečné zemi, oceňuje Kolbaba

Ačkoli je známý jako člověk, který chvíli neposedí, dobu zavřených hranic trávil v dobrovolné karanténě.

„Doma mě to velmi bavilo, upravoval jsem texty, třídil fotky, chodil jsem běhat a na kolo. Možná to bude znít divně, ale ve svém bytě ve Slatině se cítím skvěle a vyjíždím do světa stejně tak rád, jako se z něj vracím. Nezoufal jsem si ani se psychicky nebortil,“ směje se Jiří Kolbaba, podle něhož ani cesta po Česku není nuda.

„Pro mě je cestování stav mysli, je mi skoro jedno, jestli jsem na Fidži, nebo v Krkonoších. Mrzelo mě ale, že jsem musel zrušit několik besed, jsou pro mě obrovským zdrojem inspirace. Češi jsou neuvěřitelně zcestovalí a umí si pro ty informace jezdit,“ dodává.

I tak mu ale na Češích jedna věc vadí. „Žijeme v úspěšné a bezpečné zemi, za kterou můžeme být vděčni. Jediné, co by u Čechů a obecně Středoevropanů stálo za to zlepšit, je schopnost a touha komunikovat. V kulturách, do kterých jezdím, spolu lidé umí komunikovat verbálně i nonverbálně, předávají si emoce, mluví očima. Mrzí mě, že my s tím máme problém, ať už někde v obchodě, nebo na úřadě. Trápí mě to, Češi mají plné právo být sebevědomější,“ říká Kolbaba.

Anglicky se učil za pochodu

Na otázku na znalost jazyků odpovídá nerad. „Nemohu se pochlubit velkou jazykovou znalostí a vždycky se za to stydím. Začínal jsem s ruštinou a němčinou, anglicky jsem se učil za pochodu. Francouzsky umím jen pozdravit a poděkovat, což mi třeba v západní Africe vyčítají. Už dříve jsem se ale začal učit indonésky a malajsky, protože mám na Bali mnoho přátel. Taky jsem měl možnost se podílet na tom, aby se oni učili česky. Jde jim to daleko lépe než mně indonéština,“ uzavírá jazykovou kapitolu s úsměvem.

Co se týče fobií, ani v těch nejdivočejších zemích se prý ničeho nebojí. Po krátkém zamyšlení ale přece jenom jednoho strašáka najde.

„Já mám strach ze zlého člověka. Vadí mi tolerance lží a hulvátství, to je snad jediné, z čeho mám obavu. Když domorodcům vyprávím o Česku, říkají, že si nás v devadesátých letech hodně vážili a obdivovali nás za to, co jsme tady dokázali. V poslední době nám ale prý příliš nerozumí, protože tolerujeme zlo a nenávist. To ale není správně. Není mi lhostejné, v jakém stavu předáme naši zemi svým potomkům,“ konstatuje. 

Rázem ale přepíná na veselejší notu. „Žijeme v bezpečné zemi, nic zlého tady nevidím a nečekám a moc se těším, až se cestovní ruch zase rozjede. Možná to vypadá, že pořád mluvím optimisticky, ale já mám pocit, že život takový je,“ zakončuje debatu.