Dosud jsem ho viděl jen na vizualizacích, najednou se ale obrovský terminál reálně objevuje přímo přede mnou. Nové hlavní vlakové nádraží v Brně. Pomalu k němu kráčím po bulváru od historického centra, až ho mám na dosah ruky. Nebo spíš nohy, jak je malé.

To se v okamžiku mění. Technologie mě přenáší před vstupní halu do budovy s několika oblouky. Tentokrát už je vše v měřítku jedna ku jedné, tedy v realistickém rozměru. Nacházím se ve virtuální realitě, která umožňuje projít si budoucí stanici přesně v takové podobě, jakou dostala od nizozemských architektů.

33 fotografií

Ve skutečnosti se však procházím po prázdné hale na okraji Prahy. Na brněnském nádraží, které i s dalšími železničními stavbami vyjde na 73 miliard korun a podle vizí má být hotové v roce 2035, jsem se ocitl díky speciálním brýlím.

Ale zpět do virtuální reality. Překvapuje mě, že přednádražní prostor je oproti vizualizacím menší. Vstupní brána s oblouky se zdá na první pohled velká, tedy než pohlédnu na sousední stometrovou věž. Přesouvám se dovnitř haly – je vzdušná, čistá, dostatečně vysoká. Působí přívětivě. Její vrchní část je obložená dřevěnými nosníky. „Dřevo strašně zlidšťuje, nádraží dělá mnohem příjemnější. Mění jeho atmosféru. Už to není nádraží pro vlaky, ale fakt pro lidi,“ míní architekt Michal Sedláček, který šéfuje přípravám této megastavby a teď slouží jako průvodce budoucí stanicí.

Nové hlavní nádraží dostane Brno na mapu Evropy, věří šéf příprav megastavby

Na druhou stranu je hala strohá. Bez obchůdků, jen pár posezení a vstup do metra, v Brně oficiálně označovaného jako kolejový diametr. Projekt totiž počítá se zastávkou pod nádražím – i když podzemka má vzniknout později, jestli vůbec.

Ze vstupní haly pokračuji k průchodu pod kolejovými nástupišti. Ještě než do něj projdu, vzhlížím přes průhledné sklo nad tabuli s odjezdy, kde stojí vlak. Hned si říkám, že tohle už jsem někde viděl. „Stejně to mají i v Rotterdamu, z haly cestující vidí přímo na nástupiště,“ potvrzuje Sedláček. Nádraží v Nizozemsku bylo ostatně pro brněnskou stanici předlohou v mnohém.

Koleje sedm metrů nad zemí

Podobná je přímo i pasáž pod vlaky, v níž jsou po stranách krámky a mezi nimi eskalátory vedoucí na nástupiště. I když se koleje nachází sedm metrů nad zemí a dalo by se tak čekat, že průchod bude tmavý a stísněný, není tomu tak. Díky otvorům mezi nástupišti je prosvětlený, i strop je dostatečně vysoko.

Následuje teleport na peron. Žádný vlak zrovna nejede, takže můžeme vstoupit také do kolejiště. Bez obav. Má pozornost se obrací ke střeše, která se konstrukčně podobá té v Rotterdamu. Jsou na ní vidět solární panely. „Generují elektřinu, ale zároveň také stíní, nemělo by tu být vedro,“ hlásí Sedláček.

Jako lusknutím prstu se ocitám na autobusovém nádraží, jen na dohled od jednoho z celkových sedmi nástupišť, kde jsem před chvíli stál. Nacházejí se na stejné úrovni, odděluje je jen průhledné sklo. Pro autobusy slouží čtyřicet stání, u nich je jen jedno dlouhé nástupiště, aby se chodci nepletli pod kola. Zvedám hlavu k tabuli vedle mě. Ukazuje, za jak dlouho pojedou nejbližší vlaky, cestující mohou naskočit na soupravy do Budapešti, Prahy, Českých Budějovic nebo Bohumína.

Po sestoupení zpátky do pasáže vidím i druhý vstup do metra. A jde se ven z budovy. Tentokrát stojím před vchodem o poznání skromnějším, což je ale i účel. Ze zadní strany totiž nádraží navazuje na klidnou rezidenční čtvrť. A další rozdíl, tady mohou jezdit auta, zatímco v přednádraží jsou nežádoucí. Silnici doplňuje i cyklostezka, po níž se dostanete až k řece, kam mířím také já. Cestou míjím vstup do nádraží, tunel pro automobilovou dopravu i druhou výškovou věž, jež dosahuje devadesáti metrů.

Svratku překlenují tři mosty – pro auta, vlaky a tramvaje spolu s chodci. Zastavuji se pod vlakovým, který je největší. Obavy z potemnělého prostoru architekti vyvrátili pomocí otvorů, jimiž k řece prosvítá slunce. Do vody se mimochodem dá dostat, což hned zkouším. „Jen dejte pozor, ať nezakopnete,“ varuje Sedláček. Běžně by člověk totiž očekával, že musí po břehu sestupovat opatrně. Tady se ale dostávám v klidu přímo až nad hladinu, navíc suchou nohou. Nepoznaný pocit.

Zpod mostu „vyskakuji“ na konstrukci, kudy v budoucnu pojedou vlaky směrem na jih. Popojdu kousek dál a ocitám se ve vzduchu, protože pode mnou je otvor, skrz nějž vidím řeku. A přede mnou se najednou rozbliká varovné červené světlo. Ne, vlak nejede, to mě jen systém upozorňuje, že jsem se ocitl blízko zdi haly, v níž po celou dobu prohlídky chodím sem a tam.

Na závěr se vracím tam, kde celé putování začalo, tedy před vstupní halu. Otočím se, poodstoupím vedle šaliny a hned v dáli spatřím katedrálu Petrov. Mimochodem, ten pohled si v budoucnu užijí i cestující po opuštění nádraží.

Jak se dostat na nádraží? Budoucí brněnskou stanici obslouží třináct linek

Využívám ještě příležitost a deru se na zakulacenou střechu, což reálně nepůjde. Nahoře stačí jít na její okraj a hned se dostavuje nepříjemný pocit hrozícího pádu. Ale naštěstí jsem ve virtuálním světě, takže nic nehrozí. Ještě se rychle přemisťuji vedle na střechu nad perony. Ocitám se tak na místě, kam jsem předtím vzhlížel z nástupiště. Její vršek je čistý, slunce svítí. „Akorát tady chybí holubi,“ vzpomenu si s nadsázkou na opeřence, kteří se v souvislosti s nádražím a jeho znečišťováním často řeší.