„Myslím si, že vlastně pořád děláme to samé, co dělaly ženy v 19. století. Snažíme se podporovat ženská práva, která samozřejmě dneska máme, ale v rovnosti je tady pořád velký deficit,“ tvrdí překladatelka, někdejší předsedkyně hnutí Žít Brno a bývalá zastupitelka Jihomoravského kraje.
Za jakých okolností Vesna vznikla?
Byla založena v roce 1870 v duchu tehdejších trendů, kdy se český národ snažil o kulturní, vzdělávací a další emancipaci. Původně vznikla jako pěvecký sbor, ale během pár let se transformovala do vzdělávací instituce. Že se zaměřovala na vzdělávání dívek a žen, bylo poměrně progresivní. Ženy se snažily získat třeba volební právo nebo taky právo pracovat, i když se vdají, protože tenkrát vdaná žena nesměla vykonávat žádné povolání.
Ukrajinský Lvov je jako Brno, říká učitelka češtiny Barbora Antonová |
Co se s Vesnou dělo s příchodem velkých změn 20. století?
Po skončení první světové války v roce 1918 měla Vesna šestnáct škol, část majetku věnovala na podporu nově vzniklé republiky. Společenství bylo velice pokrokové i mezi válkami, protože pro něj spoustu budov postavili velmi renomovaní architekti. To také svědčí o tom, že Vesna opravdu nebyla nějaká zakřiknutá organizace. Získala spoustu podporovatelů, mezi významné patřili třeba architekt Dušan Sámo Jurkovič, jenž vyrobil spolkové vybavení, hudební skladatel Leoš Janáček nebo spisovatelka Gabriela Preissová, která napsala libreto k Janáčkově opeře Její pastorkyňa.
Jaké byly osudy spolku za protektorátu a po nástupu komunistů k moci?
Za nacistické okupace byl spolek zakázaný. Po válce byl na chvíli obnoven, aby byl v padesátých letech opět zakázán a vlastně celé období komunistické éry fungoval jako oblastní kulturně-vzdělávací středisko. Spousta žen, které tam tehdy absolvovaly různé kurzy, přesto říkala, že tam originální aura Vesny přetrvávala.
Jak to bylo s institucí po pádu komunistického režimu?
V 90. letech se skupina žen pod vedením Hany Zlatuškové, tehdy čerstvě penzionované středoškolské učitelky, také disidentky a velmi aktivní ženy, rozhodla Vesnu obnovit. Jenže v roce 2018, to už paní Zlatušková byla dávno po smrti, se nějak změnila struktura vedení. Organizace vlastně zkrachovala a od té doby nevykonává činnost. Pod hrozbou, že opravdu zanikne 150 let starý spolek, jsme se s Kamilou Zlatuškovou, vnučkou paní Zlatuškové, rozhodly, že Vesnu obnovíme.
Barbora Antonová, ředitelka spolku Vesna (2025)
Čím vaše činnost začala?
Vlastně tím, že jsme založili šatník pro rodiny v nouzi. Nejdřív fungoval v rockovém klubu v Dominikánské ulici. Bylo to v době covidu, takže podniky byly zavřené a majitel nás tam tak bez problému pustil. Po čase jsme se přesunuli do Moravské galerie, konkrétně do Pražákova paláce, kde nám pan ředitel pro šatník poskytl velmi velkorysé podmínky. A tam nás zastihla válka na Ukrajině.
Co pro vás znamenala z praktického hlediska?
Před jejím vypuknutím jsme v období od května 2021 do února 2022 měli v databázi zhruba 300 brněnských klientů, po něm šatníkem prošlo třeba 300 lidí denně. Takže jsme během několika měsíců zvládli příjem obrovského množství materiální pomoci ve formě oblečení, školních pomůcek nebo sportovních potřeb, které jsme zase obratem vydávali ukrajinským příchozím. Po několika měsících, kdy jsme fungovali vlastně jen pro ně, jsme od června 2022 zase otevřeli úplně pro všechny.
Co považujete za nejdůležitější aktivity spolku?
Nejdříve bych zůstala u Ukrajiny. Tehdy stál magistrát města Brna před výzvou postarat se o ukrajinské děti, které přišly do města. Dětí bylo tolik, že kapacita škol samozřejmě nebyla dostatečná. A tak se s podporou ministerstev hledal nějaký prostor, kde by se o ně mohl někdo postarat. Takhle jsme se v dubnu 2022 dostali do budov v Údolní, tedy původních prostor Vesny. Společně se Střediskem volného času Lužánky jsme rok provozovali dětské skupiny s kapacitou 90 osob, ale dětí se tady protočilo mnohem víc. A u toho jsme začali navazovat na aktivitu ženského vzdělávacího spolku.
Zemřela Hana Zlatušková. Zachránila studia mnoha žáků a spolek Vesna |
V čem?
Rozdělali jsme spoustu kurzů a workshopů. Ukrajinské ženy k nám chodily a měly možnost úplně přirozeného setkávání s ostatními. Jednak s Češkami, ale i dalšími cizinkami. Ne jako uprchlice, které žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jako osobnosti, které tady vedly dokonce některé aktivity. Tohle je věc, kterou pokládám i zpětně za velmi důležitou, že jsme vytvořili takové stabilní zázemí, kde ty ženy mohly projevit svůj potenciál.
Můžete vyzdvihnout i nějakou další práci Vesny?
Musím zmínit ucelený program na podporu ženského podnikání složený z devíti velkých akcí, kdy přicházeli lidé z různých odvětví podnikatelského sektoru, například z Jihomoravského inovačního centra. Dále bych se ještě vrátila k šatníku. Z pomoci kompletně materiální se rozvinul v poměrně dost významné poradenské centrum. Poskytujeme nízkoprahové poradenství, to znamená, že neděláme nějaké odborné služby, ale jsme velmi dobře propojeni s ostatními službami v Brně a kraji.
Setkali jste se s odmítavými nebo nenávistnými reakcemi?
Není to zase tak časté. Spíš jde o takové konflikty... Velké oboustranné napětí panuje mezi romskými a ukrajinskými rodinami. Postavení Romů na Ukrajině je dosti odlišné od toho u nás. Rasismus vůči Romům je tam poměrně silně vyhrocený. A Romové tak mají, řeknu to možná tvrdě, do velké míry oprávněný pocit, že je vlastně Ukrajinci vytlačují z pozice těch, komu se pomáhá. Tohle třeba řešíme v šatníku, kdy se snažíme informovat všechny strany a vysvětlovat, že to opravdu není tak, že sem Ukrajinci přišli proto, aby naštvali Romy. Ale že utíkají před válkou a že to je úplně šílená situace. A jinak takové ty skutečné výpady bývají skoro až komické.
Barbora Antonová, ředitelka spolku Vesna (2025)
Povídejte o nich.
Když jsme otevřeli šatník v roce 2021, tak se na Facebooku začaly samozřejmě objevovat útoky ve stylu „tak vy jako budete podporovat tady ty samoživky, které si pořídily fagana a teď se neumí postarat o rodinu“ a podobně. A ti samí lidé, když vypukla válka na Ukrajině a my jsme poprosili veřejnost, aby byla trpělivá, že teď se budeme věnovat fakt jenom uprchlíkům a sociálním službám, nám najednou říkali: „Kdo se teď postará o ty naše české maminky, když my budeme podporovat Ukrajince?“ Toto je nepříjemné v tom, že lidé, kteří tohle píšou, nejsou úplně nevzdělaní, nejsou úplně postižení osobně tady tou situací, jenom jim dělá dobře rozeštvávat společnost.
Co pro vás znamená feminismus?
Pro mě osobně je feminismus cesta, jak dostat celou společnost na komunikativnější, lidštější a soudržnější úroveň. Kvalita života všech se totiž samozřejmě vždycky odvíjí od toho, kdo je ve společnosti slabší. Myslím si, že představa „my tady budeme chytří a bohatí, nám bude dobře a zbytek nás nemusí zajímat“, je chiméra. Ne, společnost musí reflektovat postavení znevýhodněných. Protože jejich situace na ni dopadá, i když to potlačuje. Když to vezmu úplně prakticky, tak největší tíha, co se týká péče o rodinu, o blízké okolí obecně, ale i dalších situací navázaných na osobní záležitosti a společenské vazby, zatím dopadá na ženy.
Proč tomu tak je?
Máme to kulturně vštípené, tyto vzorce posiluje i vzdělávání. To znamená, že ženy jsou permanentně pod mnohem větším psychickým tlakem a tíhou odpovědnosti za svoje okolí. Druhá věc je, že s tímhle souvisí i postavení mužů, o němž se teď často mluví. Jde o manosféru, kdy se bohužel odštěpil nějaký myšlenkový útvar mužů, kteří mají dojem, že přišli o své výsadní postavení ve společnosti. Myslím si, že my ženy máme za roky boje za důstojnost a rovná práva zdůvodněné, proč o to usilujeme, a víme, že dobro z toho bude plynout i pro muže. Teď je řada na mužích, aby si definovali svou roli v současném světě.
Když muži ztrácejí půdu pod nohama. Proč dnes přestávají mít rádi ženy |
Takže i v dnešní společnosti pozorujete mezi gendery nerovnosti?
Sice máme papírově rovnost, tedy rovný přístup k různým právům, ale když si představíte život ženy od dětství do dospělosti, tak zjišťujete, že na každém kroku zakopáváte o věci, které ženy pořád stahují někam níž. Dívkám se přisuzují emoce, chlapcům síla... V dívkách se stále ještě buduje takové to „buď hodná holčička, hlavně se nesnaž nikam prodrat“. Pokračuje to dál, třeba při pracovních pohovorech, více či méně otevřeně: „Aha, vy máte děti, to je problém.“ „Aha, vy nemáte děti, takže asi budete mít děti, to je problém.“ Ženy jsou pořád vystavovány otázkám, na něž se mužů nikdo neptá, třeba: „Ženy, jak můžete jít do politiky, když máte děti?“
Čemu dalšímu ženy čelí?
Jsou to úplně bizarnosti, jako že se léky testují více na mužích, protože ženský organismus prochází hormonálními výkyvy a „špatně by se to měřilo“. A nikdo vlastně nebere v potaz, že ženy potom ty léky budou užívat i s těmi svými hormonálními výkyvy. Nebo už celkem známá věc, že bezpečnost aut a dalších zařízení se testovala na mužích, takže ženy víc umírají při nehodách, protože na jejich těla nejsou bezpečnostní prvky koncipované.
Chci ještě zdůraznit, že jsem žádnou feministku neslyšela říct, že žena a muž jsou stejní. Tohle nikdo příčetný netvrdí. Z podstaty se ženský a mužský organismus liší. Ale ve společnosti neřešíme biologii, ale rovnost přístupu k právům, ke vzdělání, ke službám, prostě k lidskému zacházení.
Nebojíte se, že pojmenování ženský spolek může budit dojem právě nějakého nežádoucího genderového dělení?
Tím názvem navazujeme na tradici, která má kořeny v 19. století. To, že jsme ženský spolek, neznamená, že vylučujeme muže. Ono to tak nikdy nebylo. Pro mě osobně je výraz ženský vzdělávací spolek strašně důležitý proto, že vytváří atmosféru bezpečí a podpory.
Které feministické osobnosti, ať už z historie Vesny, nebo ze současnosti, vás inspirují?
Určitě to je paní Zlatušková, která se v devadesátých letech rozhodla obnovit spolek. Je mi blízká v tom, že si dovedu představit, v jakých podmínkách fungovala a jak pro ni taky asi bylo velice složité překlenout čtyřicet let formální neexistence Vesny. Z dalších osobností si velice vážím Kláry Šimáčkové Laurenčíkové, zmocněnkyně pro lidská práva.
