Lenka Kinzlová vystudovala gymnázium na severu Čech a pak tam učila. „Tehdy jsem nemusela mít vysokoškolské vzdělání,“ vypráví. „Shodou okolností mě donutili ten rok učit fyziku. Já byla o několik lekcí napřed než moji žáci. Nebaví mne matematika ani fyzika! Jednou přišel do hodiny inspektor a neuvěřitelně mě chválil, že jsem to dokázala předat tak, že to ty děti pochopily. Že mám velké nadání na to učit jiné,“ směje se.

Předávat znalosti ji prostě baví. A tak když skončila nezaměstnaná a řešila, co dál, naučila se uměleckou techniku vitráže Tiffany a školí v ní své dospělé žáky.

Co to je vitráž Tiffany? Je to podobné tomu, co můžeme vidět v kostelích?
Taková ta velká okna známá z kostelů, to je vitráž dělaná do olověných profilů. Tohle je její odnož. S touto technikou přišel americký podnikatel a umělec a je nazvaná podle něj. My nedáváme sklíčka do profilů, ale do měděné pásky, která má z druhé strany lepidlo. Výrobek se skládá z řady sklíček různě velkých – i třeba jen jako půlka palce. A já musím každý obrousit a tou páskou oblepit. A na tu se pak chytá cín. Já nemaluji sklo, ale používám už barevné. Tak dociluji podobných výsledků, akorát že ve větším detailu. Ladím to třeba s porcelánem.

Kde jste se dostala do kontaktu s touto technikou?
Přes mého nevlastního dědu. Pracoval ve sklárně v Teplicích a nádherně brousil sklo. Ještě dnes mám doma jeho zrcadlo. Vitráže jsem znala samozřejmě z kostelů. A jednou jsem zakopla o kurz vitráže Tiffany v Orlických horách. Ale nebylo to ono, chyběly mi tam základy, které jsme nedostali. Ale já to nevzdala a na druhém kurzu jinde jsem pak vyrobila svoji první lampu. A pak jsem se stala nezaměstnanou.

3 fotografie

Tady se tedy zlomilo to, co budete dělat dál.
Chtěla jsem se v této situaci naučit něco, čím bych se mohla živit. Tak jsem absolvovala podnikatelský kurz. Který mi vůbec nic nedal. Ale jak se říká, když máte po něčem touhu, ono to k vám přijde. Tak já pak narazila na rekvalifikační kurz vitrážník. Dodnes si vybavuji, jak jsem byla z toho celá unesená. Byl jediný v republice. A byl vlastně vypsán převážně pro studenty školy v Novém Boru a lidi z tohoto regionu. Já se tam ptala ještě na víc věcí, než se tady vyučovalo. Zpovídala jsem přednášející, hledala kontakty.

Takže nakonec nestačil ani tento kurz.
Současně jsem si ještě dodělávala kvalifikaci pro vzdělávání dospělých. A protože mi kurz platil úřad práce, dostala jsem dvě podmínky. Buď začít pracovat jako vitrážnice, což je tady v Budějovicích nesmysl. Kde? Nebo začít podnikat. Byla jsem do toho hozená po hlavě. A tak jsem začala pořádat kurzy sama. A hned moje první žákyně do toho šla po hlavě a sama prodává své výrobky po trzích.

Nevnímáte ji nakonec jako konkurenci v oboru?
Vůbec, ona dělá něco jiného. Jsou to drobné věci jako sluníčka, andělíčci a podobně, s kterými jezdí na trhy. A vlastně tuhle zakázku na lampu mám právě díky ní. Protože právě na trhu ji oslovila zákaznice a ona jí předala kontakt na mne. Já vlastně ani svoji práci příliš neinzeruji. Ty zakázky si mě nějak najdou samy.

Můžu se zeptat na vaše nej? Nejvíce, největší, nejraději...
Nejvíc mám ráda práci na lampách. Pro mě je to něco úžasného. Vy máte na začátku kousek plochého malého sklíčka, a na konci je to něco takového, jako je lampa. Největší měla 65 centimetrů a ta mě vyškolila, jak si značit jednotlivé dílky. Můj nejoblíbenější motiv, s kterým pracuji, je cibulák. Je to typický český motiv na porcelánu a je vděčný, vypadá skvěle. Dostávám od lidí porcelán, který je třeba už nějak rozbitý. A tvořím pak ze střepů. Další nej. Nejvděčnější zákazníci jsou asi Američané. Právě zítra tam posílám kočičku, malou plochou vitráž. Ohromně si váží ruční práce, dokážou ji ocenit.

Takže vaše výrobky putují až do Ameriky? To musí být hodně dobře zabalené.
Tam posílám jen malé věci. Lampy ne. I tady po Čechách, jen pokud to trochu jde, jsem radši, když to můžu předat zákazníkovi osobně. Třeba teď jsem dělala plochou vitráž do dveří, to jsem taky nechtěla posílat.

Bavili jsme se o tom, že zámořští zákazníci vaši práci ocení nejvíce. Na kolik si ceníte vy vaše výrobky?
Ceny jsou od náročnosti vzoru. Malý andílek za tři stovky a lampy se pohybují od deseti tisíc korun výš. Materiál je drahý, cín je drahý, ale nejdražší je na tom ta práce. Je to řemeslo.

Kde hledáte inspiraci?
Různě. Jedna zákaznice za mnou přišla, že chce vitráž do dveří. Ale nemá představu, co. Pracuje jako zahradnice, chtěla barvy, bylo jaro. Tak jsem namalovala v návrhu kosatce. Když to viděla, úplně zajásala, že je to přesně ono, protože u těch dveří chce zasázet kosatce. Nebo naopak, paní chtěla růže, aby to už ladilo do designu obýváku, kdy mi to i nafotila. A pak já si už jen hraju s tématem na základě konkrétního zadání.

Když se dívám na lampu, kterou máte na pracovním stole a kterou zdobí právě střípky porcelánu, tak si myslím, že takhle se dá vrátit rozbitému nádobí ještě smysl.
Ano. Jedna vzdálená příbuzná mi jednou dala svou porcelánovou soupravu, kterou kdysi dostala jako svatební dar. Některé věci už byly prasklé, už ji nepoužívala. Měla ji odloženou na půdě. A pak měla narozeniny. Já ji mám velmi ráda a chtěla jsem jí něco vyrobit. A vzpomněla jsem si právě na tento porcelán, co jsem od ní dostala. Použila jsem ho. Měla obrovskou radost, protože jsem jí vrátila něco, k čemu měla velký vztah. Takže i to se mi stává, že mi lidé pošlou svůj cibulák a udělejte mi z toho něco nového. Má to přidanou hodnotu určité nostalgie, třeba po babičce.

Dovedete si dnes představit, že byste dělala něco jiného?
Vůbec si nedovedu třeba představit, že bych dělala někde ve fabrice u pásu.

A přitom by se dalo říct, že by to pro vás neměl být problém, vždyť děláte rukama.
Rukama jo. Ale ne dělat u stroje jednotvárnou činnost. Tady je to sice v něčem podobné, řežu, brousím, pájím a tak dále. Ale vzniká něco nového. A i když už jsem dělala padesát kočiček, tak ta jednapadesátá bude mít něco jiného než ty předešlé. Pořád vás to někam posouvá.