Covid-19 zasáhl Čechy v dobrých životních podmínkách a blahobytu. Novinky o nákaze plní zpravodajství, přední epidemiologové a lékaři se teď zaměřují na to, aby se jim podařilo nemoc co nejvíce potlačit.

V říjnu 1918 ale lidé strádali a zdravotnictví bylo oslabené válkou. Při pohledu do dobového jihočeského tisku je patrné, že zprávy o pandemii byly zajímavé až pro další strany novin. Informace o nové nemoci vůbec neplnily média jako dnes.

„To nebylo téma dne. Přestože španělská chřipka zabíjela po světě miliony lidí, zabývali se jinými věcmi. Především politikou, vznikal nový stát. Dalo by se říci, že na smrt byli zvyklí. Proto je ani nenapadlo nákazu dokumentovat. Fotografie z Budějovic k tomuto tématu vůbec nemáme ani o žádných nevíme,“ vysvětluje historik Leoš Nikrmajer z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, který se mimo jiné stará o muzejní fotosbírku.

Například Jihočeské listy na začátku července 1918 nepřikládaly nemoci nikterak velkou váhu. Informovaly, že nemoc ze Španělska se šíří Evropou směrem k českým zemím. Byla tou dobou už v Německu i v Budapešti a Vídni, proto se podle novinářů dalo očekávat, že dorazí i na jih Čech.

Ale psaly, že zatím má všude mírný průběh a nezvyšuje úmrtnost. Popsaly i příznaky: „První známky jsou: všeobecná ochablost, bolesti v kříži a v údech, vysoké horečky, pak zase třaslavé mrazení, což trvá z pravidla několik dnů. Teplota těla dosahuje až do 40 stupňů. Provázena bývá záněty mandlí, v nose a v hrtanu, někdy také katarrhem průdušek. Z počátku stěžují si nemocní na bolení hlavy a šije. (...) Nedostaví-li se komplikace, probíhá dosti rychle a příznivě. Odporučuje se, aby nemocný, jakmile se horečka dostaví, ihned ulehl na lůžko a šetřil se.“

Postrach obyvatelstva

To ještě Jihočeské listy netušily, že za několik týdnů bude všechno jinak. Na začátku října už píší o novém postrachu obyvatelstva. Španělská chřipka každý den usmrcuje několik lidí, především mladých. Veřejná černá deska se jmény zemřelých se plní, zvědaví obyvatelé si ji chodí číst. Většinu mrtvých postihla právě nová nákaza. Umírají nejčastěji po třech dnech. Lék neexistuje. Zbývá jen zůstat v klidu doma a potit se v posteli.

V polovině měsíce už je situace vážná. Jen v Českých Budějovicích denně umírá 15 až 20 lidí. Chřipka se dotkla i zaměstnanců dráhy, proto místní očekávali omezení železniční dopravy. Stejná situace nastala i na místní poště, kde onemocněly telefonistky a telegrafistky, takže musela omezit své služby.

Do toho všeho však vstoupila i radostná novina, 28. října 1918 Čechoslováci vyhlásili nezávislost. V tu dobu však v krajském městě „nebylo rodiny, ve které by někdo neonemocněl“, jak uvádí František Rada ve své knize Když se psalo T. G. M. Uvádí také, že přestože virus postihoval hlavně mladé dospělé, „kosil“ i staré obyvatele a děti.

Velký podíl mladých lidí mezi zemřelými potvrzuje statistika, kterou v roce 1993 zveřejnily Listy Prachaticka. Na španělskou chřipku v Prachaticích mezi lety 1918 a 1919 zemřelo oficiálně sice „pouze“ sedm lidí. Všichni však byli mladého až středního věku. Nejmladší oběť měla 16, nejstarší 52 let. Věkový průměr zemřelých vypočítaly na 35 let. V tom se tehdejší strašák lišil od dnešního covidu-19, který je nebezpečnější spíše pro seniory.

Z fronty se vrátili s poškozeným zdravím

Českobudějovický archivář Daniel Kovář však upozorňuje, že dobové záznamy v matrikách a knihách úmrtí mohou být zkreslené. „V jednotlivých městských čtvrtích lékaři vystavovali potvrzení o úmrtích. Zmínky o diagnóze však byly velmi strohé a je složité přesně určit, kdo podlehl španělské chřipce a kdo nikoli. Z aktuálního dění víme, jak nelehké je pro odborníky vir popsat. O to komplikovanější to bylo tehdy,“ podotýká Kovář, vedoucí Státního okresního archivu v Českých Budějovicích.

Když choroba udeřila, měli za sebou nejen Jihočeši složité období. Snad v každé rodině si válka vzala svou oběť, někteří se z front vrátili s nenávratně poškozeným zdravím. „Navíc panoval hlad a bída. V roce 1918 se uskutečnily hladové demonstrace, lidé se ze zoufalství bouřili. Populaci toto strádání oslabilo, byla tak nemocem náchylnější,“ přidává archivář.

Za nekontrolovatelné šíření epidemie mohly zaprvé transporty vojáků vracejících se z bojů, rychlé nárůsty nakažených zčásti způsobily i nedobré hygienické podmínky. Na potíže s čistotou upozornily opět Jihočeské listy: „Obyvatelé Schnarchovy ulice jsou obšťastňováni tím, že z pod vrat kasáren mariánských vyvalí se téměř každý týden spousta příšerně zapáchajících výkalů, které po celém okolí šíří nesnesitelný zápach tak dlouho, dokud neslituje se déšť a z ulice výkaly nesmyje.“

Zavřeli školy, panovala bída

Přesto již zkraje období první republiky existovala v Budějovicích kanalizace, kterou město nechalo postavit po zkušenosti s cholerou z 60. let 19. století. Na dobré úrovni byla i zdravotní péče. Od roku 1914 fungovala ve městě veřejná nemocnice, systém obvodních lékařů i zdravotní komise. Řady zdravotníků však oslabila válka, někteří museli narukovat. Počet doktorů tak nebyl dostatečný, navíc se velká část zdravotnického materiálu odesílala na fronty.

Kvůli nedokonalým záznamům nelze přesně spočítat, kolik lidí v Českých Budějovicích zemřelo na španělskou chřipku. Můžeme pouze odhadovat, že to byly stovky. „S tisíci bych byl opatrný. Je potřeba brát v úvahu také to, že tehdy měly Budějovice 25 tisíc obyvatel, tedy zhruba čtvrtinu dnešního počtu,“ dodává Daniel Kovář.

Někdy se ve městě uskutečnilo až 19 pohřbů denně. Na hřbitově sv. Otýlie je dodnes zjevný neoznačený kopeček. V jeho místě býval hromadný hrob pro oběti španělské chřipky. Pohřbívali do něj méně majetné, bohatší měli vlastní hrobky.

Postřehy z těžkých časů přišly i z dalších měst a venkova. „V mnohých statcích leží celá rodina. V rodině p. Moravce, domkaře v Horním Římově, umřely ve dvou dnech matka a dcera. V Římově, kde býval průměrně měsíčně jeden až dva pohřby, byly v sobotu 23. listopadu čtyři pohřby najednou. Čtyři rakve najednou, to ještě římovský kostel neviděl!“ uvedl zkraje prosince 1918 Hlas lidu.

V periodiku Ohlasy od Nežárky si postěžovali na nedostatek uhlí a dřeva, které by vytopilo domácnosti, což by pomohlo léčení. Zároveň zavedli opatření, které se podobá dnešní situaci. Uzavřeli biograf, kam se místní scházeli za zábavou.

Asi nejvýraznější paralelu mezi španělskou chřipkou a koronavirem tvoří uzavřené školy. Jak se píše ve staré výroční zprávě jindřichohradeckého gymnázia, děti zůstaly doma od 7. října do 4. listopadu 1918, aby společná výuka neohrozila jejich zdraví.

Nemoc postihla žáky a studenty i vyučující. V Budějovicích podle Jihočeských listů ochořelo až 80 procent žáků a zhruba polovina učitelů. Do školy se vraceli až 5. listopadu. Veškeré školy přerušily výuku i v Třeboni, choroba řádila i na Lišovsku, Netolicku a Trhosvinensku.

Jihočeši si skutečně byli vědomi, že pokud se nebudou stýkat, zabrání šíření nákazy. „Doporučuje se pečovati úzkostlivě o čistotu úst a rukou. (...) Hlavně měly by tance a jiné zábavy, v nynější tak těžké době přímo až fanaticky rozšířené, býti zakázány. Na venkově tancuje se skorem všude, a není neděle, aby nějaké taneční zábavy nebylo. Tím se také velmi přispívá k rozšíření epidemie,“ apelovaly Jihočeské listy.