Písecká Sladovna začíná být určitým fenoménem. Jak byste ji popsal?
Jedna velká radost, jedna velká nekonečná práce a dnes jeden velký tým velmi šikovných a talentovaných lidí. Jde nám o to, aby to přinášelo rozvoj každého jednoho. Myslím si, že dnes jsme určitým pionýrem ve vzdělávání. Právě připravujeme rozvojovou studii na deset let, ve které zároveň reflektujeme těch deset let zpět. Jaké byly vize tehdy a jak se nám daří pokračovat. Sladovna staví cesty, které nejsou úplně obvyklé, jsou unikátní. A z toho mám velkou radost.

Mluvíte o velkém týmu, který se na tom všem podílí. Jací lidé to jsou?
Tady ve Sladovně je nás 22. Ale těch externích je velká spousta. Když vzniká výstava, tak zveme umělce, pedagogy a vždy se to skládá právě s vnitřním týmem. Někdy je to výstava jen naše, ale většinou jde o kombinaci s lidmi zvenčí. Je tu také spousta brigádníků, kteří nám pomáhají s lektorováním výstav. Na každou je totiž lektor a ta expozice stojí nebo padá s ním. Většinou tedy stojí. A pak je spousta lidí, s kterými může být ještě nějaká dílčí menší spolupráce, například kontakty na mezinárodní úrovni, co se týče třeba grantů. A to pak už jsou čísla třeba až ke stovce.

6 fotografií

A také jste zmínil rozvojovou studii na dalších deset let. Tak daleko asi ještě nesahají plány na konkrétní výstavy a akce, ale pro tuto sezonu už máte jasno?
Je to hlavně velká výstava s Eliškou Podzimkovou, která vychází z knihy Malý princ. A my ji chceme obohatit ještě o výtvarně vypravěčskou dílnu, kdy návštěvníci budou moci tvořit svou vlastní planetu. Její další projekt se jmenuje Plešouni. Jde o velmi křehké téma onkologických onemocnění dětí. A také třeba výstava Hra na sebe od filmařky a pedagožky Hany Voříškové. Budeme je otvírat při festivalu Pískoviště.

Pro Písek, který je vnímaný jako kulturní město, znamená Pískoviště další typický multižánrový festival. A už se blíží, vypukne v půlce května.
Otevřeme to letos s velkou parádou, s metaforou a velkým vtipem. Letos to je sto let od vynalezení rekreace. Pískoviště se bude konat v areálu venkovního bazénu, který se při této příležitosti otevře. A také podél řeky. Letošní téma pro sympozium soch z písku je svoboda, ale v jiných různých souvislostech, což se nám ještě navíc propojuje s tématem festivalu. A to svobodné využití času.

My nevíme, jestli bylo v roce 1925 vynalezené v Písku, ale my tvrdíme, že se to nedá vyloučit. Tak si s tím hrajeme a budeme se rekreovat. Celé to bude dramaturgicky obsypané už hotovými představeními, jak hudebními, tak divadelními, workshopy, které nám zapadají do skladby.

Podrobný program necháme stranou, návštěvníci si ho mohou prohlédnout na webu Sladovny. A na co se můžeme těšit dál?
Na podzim chystáme výstavu Neboj, neboj. Téma strachu, které je ale prezentované vlídným způsobem. Vše vychází ze stejnojmenné knihy Milady Rezkové a Lukáše Urbánka. Ti velmi zajímavým způsobem zpracovali téma z různých úhlů pohledu. Třeba že strach může být velkým pomocníkem v životě.

A samozřejmě pracujeme na dalších věcech, které nejsou zatím potvrzené, takže bych je nyní nerad uváděl. Připravujeme se na velkou mezinárodní konferenci, která sdružuje dětská muzea. Koná se každé dva roky a letos bude v Halifaxu a Liverpoolu. A my tam budeme mít na starost část programu, což je pro nás velká čest. S programy Sladovny vyjíždíme často na různé festivaly, třeba na Letokruhy ve Volyni, do Liberce na festival Animace nebo do Hradce Králové na divadelní festival Regiony. Zatím to tedy vypadá, co se týče vývozu programů, že to bude letos rekordní.

Chystáte vyvážet i Mraveniště, váš nejúspěšnější a nejznámější projekt. Zastupitelé města na to Sladovně přiklepli půjčku ve výši skoro čtyři miliony korun.
Letos plánujeme vyrobit mobilní verzi. Otestovat a odladit případné chyby, a to tak, že bychom ji nabídli návštěvníkům k vyzkoušení. Stavbu by mělo být snadné složit, stěhovat a nainstalovat do jiných prostor výstavišť a muzeí. Cenu zvyšuje hlavně fakt, že ze zahraničí jsou vyšší nároky na požární bezpečnost. A my bychom právě rádi i do zahraničí. Už máme nějaké poptávky. Chceme tím hlavně šířit dobré jméno města a Sladovny. A přilákat tak i ty, kteří by normálně do Písku nepřijeli.

Jak se rodí nápady na akce, které pak prezentujete?
V podstatě jsme našli dva principy, s kterými pracujeme. Jeden je takzvaná laboratoř. Zrodí se nápad na téma a přichází většinou z nějakého impulzu zvenčí. Ale také zevnitř. Když se bavíme o tom, co by mohlo být společensky zajímavé, co je reakcí na nějaké téma. Také vedeme neustálý dialog s učiteli, kteří k nám jezdí. S návštěvníky. A snažíme se reagovat na jejich někdy vyřčené, někdy vycítěné potřeby. Návštěvník se stává spolutvůrcem výstavy. Máme Laboratoř Nápad, což je v tuhle chvíli prázdná místnost, kam lze vstoupit. A většinou jsou to děti, které tam pracují na ideách a konceptech výstav. A ony zde mají právo dát rozhodnutí, ne dospělí.

A ten druhý princip?
To je vlastně impulz zvenčí. Přicházejí skvělí autoři a sami nabízejí koncept výstavy, která je téměř nebo úplně hotová. A my jim děláme jen podporu. Nebo naopak je vyzýváme, aby téma zpracovali takzvaně na klíč v souladu s tím, jak Sladovna funguje.

Když přijede někam do galerie nebo muzea zájezd školáků, zejména těch starších, bývají většinou otrávení. Jak to vypadá u vás?
My se právě snažíme najít principy, aby otrávení nebyli. Aby byl jejich zážitek pozitivní a aby jim v cestě do dospělosti byl i přínosný. A aby byl přínosný i pro pedagoga, který s nimi jede. Chceme občerstvit i vztah toho pedagoga se školní skupinou tak, aby otevřel nějaká témata i mezi nimi. Takže pokud už ten otrávený zájezd přijede, je právě na nás a lektorkách, abychom na ně nějak reagovali. V podstatě jim to dokomponujeme na míru právě podle nastavení a potřeby. Aby odcházeli nasycení tím zážitkem a uměním. Aby neodcházeli otrávení.