Skokanský můstek v Bechyni postavil horal z Krkonoš

  9:48
Skoky na lyžích jsou doménou hlavně horských oblastí. Jeden můstek však vyrostl před téměř sedmdesáti roky i v Bechyni na Táborsku. Dlouho však kvůli mírným zimám, povodním a nakonec i ničivému požáru nevydržel. Dnes jsou na místě už jen zbytky rozhodcovské věže.

Skokanský areál v Eliášce si ale skokani užili jen několik sezon. | foto: archiv Městského muzea v Bechyni

V posledním desetiletí se běžně stává, že mají pořadatelé lyžařských závodů velké problémy zajistit dostatek sněhu i na horách. V tomto ohledu na tom byli naši blízcí předkové o mnoho lépe, české kroniky na přelomu 19. a 20. století častokrát informovaly o velkých sněhových nadílkách. Lyžování se tak v té době stávalo stále oblíbenější kratochvílí, a s tím v dalších desetiletích rostl zájem o jeho různá odvětví.

Časem si získala oblibu na svou dobu adrenalinová disciplína skoků na lyžích, která byla populární hlavně na severu Čech. Své fanoušky si však našla i na opačné straně republiky, konkrétně v Bechyni na Táborsku. 

Díky partě nadšenců tam pět let po druhé světové válce začal růst skokanský můstek. Vzhledem k tomu, že Bechyně se nachází v úrovni okolo 400 metrů nad mořem, jednalo se o vskutku odvážné plány.

Skupinu sportovních odvážlivců vedl v té době Josef Cimbálník, který pocházel právě z oblasti Krkonoš a Jizerských hor. V Bechyni tehdy pracoval jako zaměstnanec společnosti Keras, kde se vyráběla užitková i umělecká keramika.

„Cimbálníkovi zde chyběly zimní sportovní disciplíny a můstek začal vznikat z jeho podnětu. Pro svůj záměr si vybral terén v takzvané Eliášce, kde nakonec můstek skutečně stál,“ připomínal před více než deseti roky Bechyňský městský zpravodaj.

Jeden z posledních pamětníků a přímých účastníků éry skoků na lyžích v Bechyni Miloš Majka Čech vyzdvihuje právě postavu Josefa Cimbálníka, který se ve městě staral o sportovní vyžití všech směrů. 

„Už předtím se mu podařilo založit vodácký oddíl a zasloužil se také o přestěhování skautské klubovny z Eliášky k řece pod most. Až poté se pustil do stavby skokanského můstku,“ vzpomínal v roce 2009 Čech na svého kamaráda.

Fotogalerie

Celá stavba byla rozdělená do dvou etap. V té první v roce 1953 nejprve vznikla dřevěná konstrukce můstku doplněná o širokou dřevěnou lávku přes říčku Smutnou tak, aby mohli skokani bezpečně z doskočiště odjet. I přesto bylo třeba spousta obratnosti, aby sportovci zvládli úhybný manévr a včas sjet na rovinku.

Celá konstrukce můstku byla vysoká více než dva metry a stála přibližně v polovině prudkého svahu. Výška nájezdové věže byla zhruba trojnásobná, a podle dobových fotografií čněla ještě pořádný kus nad korunou svahu.

Netrvalo dlouho a zprávy o dostavbě můstku se roznesly daleko za hranice jihočeského města. Do Bechyně se začali sjíždět další sportovci z blízkého i širšího okolí a brzy zde místní amatéři uspořádali první závody. Vzhledem k tomu, že normový bod můstku byl stanoven na 28 metrů, nebylo třeba být pro skákání až tolik zkušený.

Cimbálník uvažoval o převratné novince – umělém povrchu

Bechyňští měli také velké štěstí, že hned v prvním ročníku po dobudování můstku napadlo v okolí soutoku Smutné a Lužnice asi čtvrt metru sněhu, takže místní mohli celou konstrukci důkladně prověřit. 

„Vzpomínám si, že jsme po doskoku dojížděli do protisvahu na druhé straně Smutné. Už tehdy jsem si na můstku zaskákal, ale sníh dlouho nevydržel, což bylo způsobeno i tím, že můstek byl na jižním svahu,“ řekl dále Čech.

Na první závody dorazil dokonce i Miloslav Bělonožník, který o pět let dříve reprezentoval Československo na zimních olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. Oproti olympijskému závodu, kde skončil šestnáctý, skoky v Bechyni jednoznačně ovládl. 

„To se mu v budoucnu podařilo ještě několikrát a v roce 1956 stanovil rekord můstku skokem dlouhým 37 metrů,“ popisoval dále historii můstku bechyňský zpravodaj.

Brzy však čekaly malý areál v Eliášce roky plné změn. Již krátce po rekordním skoku se rozhodli Bechyňští ve druhé etapě stavby vyměnit dřevěné části nájezdové věže za kovové, čímž prodloužili životnost celé konstrukce. 

Povrch nájezdové i rozjezdové dráhy však zůstal dřevěný, což se později ukázalo jako jedna ze zásadních chyb této etapy, stejně tak jako zachování dojezdu v protisvahu kopce Sosnovka, na němž stojí bechyňská čtvrť Větrov.

Už v té době Cimbálník pokukoval po novém a převratném vylepšení v podobě umělého povrchu, který svého času měli i na písecké sjezdovce. 

„Cimbálník byl o této novince informován, ale zřejmě kvůli tomu, že šlo o nápad ze Západu, nakonec z úmyslů sešlo,“ líčil o jeho úvahách bechyňský zpravodaj.

Průkopník skoků na lyžích na jihu Čech tak už tehdy pravděpodobně tušil, že zimy jako v prvním roce provozu můstku nebudou trvat věčně. To se potvrdilo hned následující sezonu. 

Pamětníci pak tvrdili, že od dostavění můstku se už téměř vůbec nedočkali příznivých sněhových podmínek. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě nebylo možné svah uměle zasněžovat, nezbývalo skokanům nic jiného, než dále čekat na vhodné podmínky.

„Bylo nás tehdy v celé partě asi deset až dvacet a tenkrát jsme tam byli úplně sami na celý provoz. Když nebyl sníh, tak jsme jezdili alespoň na Šumavu závodit na běžkách. V létě jsme se věnovali vodáckým nebo míčovým sportům,“ dodal Miloš Majka Čech.

Nejlepší sezona byla hned ta první v roce 1953, kdy napadlo několik desítek centimetrů sněhu, který vydržel několik měsíců.

Nejlepší sezona byla hned ta první v roce 1953, kdy napadlo několik desítek centimetrů sněhu, který vydržel několik měsíců.


I díky tomu, že se o celý areál starala parta zapálených nadšenců, mohl v Bechyni vzniknout dokonce mládežnický skokanský klub. Jeho dlouhého trvání se ale mladí skokani nedočkali.

Spíše než lyžaři se totiž po dojezdové dřevěné plošině začala zjara pravidelně prohánět voda z rozvodněné Smutné a skokanský můstek postupně chátral. 

Při jedné z větších povodní dokonce vzal proud jindy klidné a malé říčky kompletní přemostění a posledním hřebíčkem do rakve byl v první polovině 60. let požár můstku. To bylo nejspíš na celou skokanskou družinu příliš, proto se místní rozhodli v roce 1965 můstek nadobro uzavřít.

V současnosti krátkou, i když výraznou minulost zimních sportů v Bechyni připomínají už jen zbytky valu s odrazovým stolem a dřevěné torzo rozhodcovské věže, které je schované mezi vzrostlými stromy. Cestu si sem najdou spíše jen dobrodruzi, příznivci geocachingu a každoročně se v těsné blízkosti koná undergroundový hudební festival. 

Jinak o zbytcích jednoho ze dvou skokanských můstků na jihu Čech mimo Šumavu dnes jen málokdo tuší. Druhý z nich stál ve stejné době poblíž Ražic u Písku, potkal ho ale podobný osud jako v Bechyni.