Její umělecký koníček už je dnes trochu v pozadí, nicméně svůj talent objevila tak trochu náhodou. Jako malá nekreslila vůbec, nebo rozhodně ne víc, než musela.
Až zpětně dokáže určit, že zbystřit měla v páté třídě, kdy bravurně ztvárnila obrázek Josefa Lady. „Dodnes si na něj pamatuji, každé Vánoce si ho vystavuji. Ale tehdy jsem nevnímala, že bych se kreslení mohla věnovat víc,“ vypráví.
Záliba zesílila, když si ve škole vybírala mezi hudební a výtvarnou výchovou. Zvolila druhé jmenované a chytlo ji to. „Ze začátku jsem kreslila tužkou, ale to mě moc nebavilo. Učitelka mi navrhla fix, zkusila jsem to a našla jsem se v tom. Dodnes kreslím jedině s ním,“ ví.
Kouzlo pro nadanou sportovkyni má teď ale hlavně fotbal. K němu přišla podobně, jako to má většina kluků. Přivedl ji k němu otec, když jako malá převyšovala i kamarády svého staršího bratra.
„Trávili jsme mládí venku. V šesti letech jsem šla doma v Trhových Svinech na nábor. Dělaly jsme různá cvičení, která mi snadno šla. Přišlo mi to nudné. Vedle náboru byl klasický trénink o rok starších kluků, odkud za mnou přišel trenér, že mě sleduje a jestli to nechci jít zkusit s nimi. Byla jsem nadšená, vzali mě do týmu, kde jsem byla jediná holka,“ upřesňuje.
Jandovou fotbal v klučičím týmu okamžitě chytl. Pod vedením trenéra Marka Neužila k němu získala ryzí vztah, který si drží dodnes. „Díky němu teď hraji na této úrovni a vnímám fotbal jinak. Bez něj bych toho tolik neuměla a fotbal možná vůbec nehraju,“ přemítá.
Do patnácti let mohla hrát společně s kluky v týmu a líbila se jí i společná parta. Pak musela hledat nový klub. Jen mezi dívky se jí nechtělo, uvažovala i o konci kariéry. Ale nakonec zamířila do divizního celku v nedalekých Borovanech.
„Bylo mi patnáct a prožila jsem trochu šok. Ostatní ženy se bavily o tom, co budou dělat k večeři, o dětech a já tam byla nejmladší. Nějaký čas jsem si zvykala,“ přibližuje.
A zvykla si tak, že se jí nechtělo jinam. Až když o zhruba dva roky později zavolali trenéři z budějovického Dynama, že se v největším jihočeském klubu zakládá ženský tým, tak kývla. A zároveň se v šatně potkala s kamarádkami, které ji před tím lákaly do Třeboně.
Černobílý dres nosí už čtvrtým rokem a ihned se zařadila mezi opory. Hned třikrát se stala nejlepší střelkyní, loni s úctyhodným počtem 31 nastřílených gólů. V minulé sezoně také konečně s týmem postoupila do třetí ligy, když Dynamo opanovalo divizi bez ztráty bodu se skóre 142:12.
„Musely jsme jet od začátku, v divizi jsme všechny přehrávaly, ani nás to nemotivovalo. Při covidu se nepostupovalo, pak jsme skončily v baráži a do třetice se to povedlo,“ připomíná.
Trénuje je ligový obránce
V popředí tabulky jsou Jihočešky i o soutěž výš, když jim po podzimu patří třetí místo s tříbodovou ztrátou na první celek. „Věříme si na postup, na druhou ligu máme. Dokázaly jsme si to v přípravě, kdy jsme porazily druholigové soupeřky. Pokud nepostoupíme letos, tak příští rok určitě,“ hlásí odhodlaně.
O tým se starají trenéři Diana Benátová a ligový obránce Martin Sladký. „Jsem ráda za oba. Mají každý svůj pohled, dobře se doplňují,“ hodnotí. Loni ještě u týmu působili další bývalí ligoví fotbalisté Aleš Hanzlík s Jakubem Horou. Ty nahradil Sladký, který má u hráček autoritu.
„Slaďas je super. Pro fotbal dělá všechno, je cílevědomý, rozumí tomu. Předává nám i ligové zkušenosti. Snažíme se ho poslouchat, nebojí se na nás zakřičet,“ přikyvuje.
Jarní část sezony startuje tento víkend, v sobotu hostí Dynamo od 15 hodin Chyše. Přípravu ženy začaly už od prvního ledna, tedy ještě dříve než profesionální týmy. I to značí, že ženský fotbal nabírá stále vyšší úroveň. „Holek ve fotbale pořád přibývá. Je to vidět i u dětí nebo mladých holek. Baví nás to a víme, že na to máme. A někdy můžeme být i lepší než kluci,“ zdůrazňuje.
Studuje jazyky, chytlo ji učení
Fotbalistky však u některých musí o respekt stále bojovat. „Hodně lidí si myslí, že ženský fotbal není na tak vysoké úrovni. Jasně, nedá se to srovnávat s tím klučičím, ale ať se na nás přijdou někdy podívat a změní názor,“ vyzývá.
U obou pohlaví se ve hře objevují i další rozdíly. „Holky jsou na hřišti ještě sprostější,“ směje se. „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale kluci toho občas moc nevydrží. U nás je to tvrdé, padáme na zem, ale rozhodčí to pouští. Neuhýbáme, i když to bolí. Navíc to jdeme soupeřkám oplatit. Nesimulujeme,“ srovnává.
Jandovou baví v týmu i výborná parta. „Společně jezdíme i na dovolené, byly jsme takhle v jedenácti v Chorvatsku, na Moravě. Udržujeme vztahy, zajdeme na pivo, a to i s trenéry. Je to důležité,“ myslí si.
Fotbalistka o traumatu z dětství: Odpustila jsem, ale nezapomněla |
Rodačka z Trhových Svinů si vyzkoušela i futsal, kde byla dokonce v reprezentaci. Aktuální sportovní cíl má v postupu do druhé ligy s Dynamem. Do budoucna kouká i za hranice. „Chtěla bych hrát v Rakousku. Je to blízko, fotbal je tam na úplně jiné úrovni. V Linci mají holky vlastní stadion, posilovnu,“ říká.
Výhodu by Jandová za hranicemi měla i díky studiu, protože se na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity věnuje oboru český a německý jazyk se zaměřením na učitelství pro střední školy. „Jednou ze mě bude bohemistka nebo germanistka, mohu dělat cokoliv s němčinou nebo češtinou. Klidně i překládat nebo učit, to mě hodně chytlo. A třeba budu i jednou trénovat fotbal,“ přemítá.
A malování dnes? Pokud byste od ní chtěli něco nakreslit, připravte si předlohu. „To je nejlepší, mám pak jasný systém. Jednou jsem měla nakreslit tetování, ale to nerada vymýšlím. Předloha je lepší,“ hlásí.
Kreslit začínala zvířata. Zvládla však také připravit dvěma spoluhráčkám dárek, když je nakreslila podle fotky. „Měly radost. Mají to v pokoji vystavené,“ raduje se. Už třikrát kreslila i svůj fotbalový vzor, kterým je útočník Lionel Messi. „Jeden obrázek mi trvá v průměru tak šest hodin. Teď už není moc času, kreslím po večerech a nocích. Ale je to relax. Když mám problémy, tak se z nich vykreslím,“ tvrdí.
Přirozeně se nabízí, jestli se Jandová nechtěla kreslení věnovat profesionálně. Odpověď zní „ne“, a to ze dvou důvodů. „Myslím, že nejsem na takové úrovni, abych prorazila. Konkurence je velká. Když jsem kreslila víc, tak jsem o tom uvažovala. Ale sešlo z toho. Zároveň by se ze zábavy stala povinnost a mohlo by to ztratit kouzlo,“ odůvodňuje.
