Jako asi každá malá holčička si ráda hrála s panenkami a kočárky. Jenže třiapadesátileté učitelce Markétě Kubové z Libějovických Svobodných Hor na Strakonicku tato záliba vydržela až do dospělosti. Nyní vlastní sbírku 40 retro kočárků, kterou začala shromažďovat vlastně až ve chvíli, kdy měl přijít na svět její první potomek.

Jak vypadal váš dětský kočárek, když jste byla malá?
S panenkami jsem si hrála hodně. Měla jsem kočárek, byla to malá dětská Liberta, modrobílá. A měla okénka. Ale pak ho maminka někomu půjčila a už se nám nevrátil. Ale jak se ty věci dějou správně, tak z jedné mateřské školky mi podobný věnovali.

A kdy jste se pustila do sbírání kočárků?
Sbírka by nebyla, kdyby nebylo mých dětí. Na trhu byly sporťáky, které se mi nelíbily. Chtěla jsem jiný, velký, prostorný. A jako ze zámku. Tak jsem si ho nechala vyrobit. A pak dál jsem nechtěla klasické golfky, tak jsem si nechala udělat i kárku z přírodního proutí.

7 fotografií

Takže tak vznikly první dva kousky.
A pak jsem se začala rozhlížet po kolébce domů. Ta je dělaná přesně podle staročeského modelu, bez jediného vrutu, šroubku. A jak se říká, že sbírka je od tří kusů, tak jsem rozhodila sítě a sbírka začala růst. Začalo se ke mně donášet, že támhle někdo prodává kočárek, támhle má někdo něco na půdě. A často se tak ke mně dostávají i rozbité věci, nad kterými všichni už zlomili hůl, že už nepůjdou opravit.

Musíme zmínit, že si povídáme v Panském domě v Bavorově, kde právě svou sbírku vystavujete.
Je to přesně deset let, kdy mi moje kamarádka Anička Koubová řekla, ať to nemám jen doma, ať to ukážu. To bylo v době, kdy jsem doma měla v každém volném místě a v každé místnosti nějaký kočárek. A já tehdy s napětím očekávala, jestli vůbec bude zájem, jestli lidi přijdou. A výstava měla obrovský úspěch. Pak ty výstavy hodně putovaly a všude jsme se setkávaly s velkým nadšením. Jejich pořádání mě naplňuje. Ta možnost představit sbírku takhle veřejně je víc než jen ukázat něco návštěvám, které za mnou přijedou domů.

Vystavené kočárky jsou doplněné peřinkami a dalšími věcmi. To také šijete?
Do toho se nepouštím. To trpělivě šijou naše maminky, a tím myslím moji a mé kamarádky Aničky. Helena Svobodová a Zdeňka Beránková. Vyrazíme vždy někam na nákup látek, máme už představu, jestli tam bude kostička nebo puntík, krajka nebo volánek. A maminky pak trpělivě ušijí to, co si vymyslíme. Podle typu kočárku.

Určitě to není zadarmo.
Ne. Je to velmi drahý koníček. Vkládám do toho peníze, které utržím za výstavy, a vlastní úspory. Protože aby takhle ten kočárek vypadal, tak to je do posledního šroubku ho rozebrat a zrenovovat. I látky se snažíme kupovat ne nejlevnější, ale takové, aby tam seděly. Takže máme tady kočárek s belgickou krajkou, kde metr stojí tisíc korun. Pracujeme postupně, neženeme se do toho, že tady mám šest kočárků k opravě. Aby se to dalo právě ufinancovat. A často jsou to i dary, co nám kdo dá. Peřinky, dupačky, svetříky, co nám věnují ženy, které to mají doma po dětech. A já jsem za to moc ráda, protože je co vystavovat.

Polnou projelo procesí dětských retro kočárků, nejstarší byl z roku 1910

Kolik kusů kočárků máte vlastně ve sbírce celkem?
Čtyřicet. Ale sem by se všechny nevešly. Některé jsou venkovní. Pak pokojové. Často se mne ptají, zda opravdu nemůže ven. Nemůže. Má jiný podvozek, venku by se zničil. A pak to jsou kolíbky, dekorační a dětské kočárky. A miniaturky. Převážná část jich tady na výstavě je moje a šest je od kamarádky. A pak jsou to ještě další doplňky, oblečení, panenky, medvídci, prostě vše, co se týká malých dětí.

Jak celou sbírku převážíte na výstavy?
Stěhujeme kočárky v kuse, rozebíratelné jsou jen ty, v kterých jsem vozila svoje děti. Ale pokojový vozík se rozložit nedá, stejně jako ty staré kočárky. Takže si to vozím nejradši sama dodávkou na etapy. Anebo si půjčím kamion. A s ním jen dva řidiče, kterým věřím. Kočárky musí být obalené, zakurtované, madla v bublinkových fóliích. Některé nemají brzdy, a kdyby se hnuly, může se něco rozbít, jsou křehké. Já převoz jen tak někomu nesvěřím.

Na některé exponáty se však nemusí jen koukat.
Od první výstavy máme zkušenost, že malé holčičky si chtěly ten kočárek povozit. Ale ony chtěly i maminky a babičky. Chtěly si na to sáhnout. A úplně nejvíc mě pak přivádí v úžas, když se u nich zastaví nějaký pán a obdivuje, že krásně pruží a jezdí. Z toho důvodu vždycky uděláme nějaký koutek, kde jsou třeba liberty, ve kterých nás vozily naše maminky. S panenkou na hraní. A třeba aby tam bylo něco i pro kluky, houpačka nebo vozík, aby si mohli pohrát i oni.

Nejsem sběratelka, spíše záchranářka, říká provozovatelka Muzea panenek

Jaký kočárek je nejstarší a z jakého roku?
Kolem roku 1800. A ten se musí převážet úplně zvlášť, protože tam se nedá sklopit ani boudička. Poškodila by se. Byl velice poničený, když se ke mně dostal. A je v něm taky velmi stará panenka v dobovém oblečení. Pracovně jsme si ho nazvali Mozart, protože jeden návštěvník řekl, že se v tom snad ještě vozil Mozart. A tento kočárek si převážím sama a zvlášť.

A naopak nejmladší?
Z roku 2013, vozila jsem v něm dceru. Je udělaný podle starých modelů. Je nově vyrobený, není opravený.

Takže tyto kočárky, ve kterých jste vozila svoje děti, budou asi patřit mezi ty nejoblíbenější ve vaší sbírce?
Ano. Ale jsou to i další kočárky, ke kterým se něco váže. Například kočárek z pedigu od mých sousedů. Soused se zlobil, že je to věc na vyhození. A vnučka, která mi ho dávala, mu říkala, jen počkej. A za rok nechtěli věřit, že je to skutečně ten jejich kočárek. Tam bylo i myší hnízdo, roztrhaná látka. Jsem moc ráda, že se to podařilo opravit. Nebo když babička, přes osmdesát let, mi přiveze kočárek, že v tom vozila děti a vnoučata a neví, kam by to přišlo, až tady nebude. Tak toho si taky moc vážím. A pak samozřejmě je to ten nejstarší. Mozart.

Přemýšlela už jste o budoucnosti sbírky? Třeba věnovat ji někam do muzea? Nebo prodat?
Určitě nejsem překupník, který by koupil, opravil a prodal. Neprodávám. Také jsem si uvědomila, že mi děti rostou a že bych tu sbírku možná chtěla nechat pro ně. Jsem moc ráda, že mám dceru. Je jí zatím 12 let a určitě bude mít svoje plány. Ale už nyní vidím, že ke kočárkům má vztah. A pokud věnovat do muzea, tak tady do Bavorova.

Měla jste někdy sběratelskou krizi?
Bylo 6. března 2020, končila výstava v Táboře. A ještě mi pak volali, zda to tam můžu nechat o pár dní déle, že je velký zájem. Pak jsme to odstěhovali na další místo a 10. března se zavřelo. Začal covid. A další dva roky, co jsem to měla doma, jsem to jen chodila kontrolovat, jestli mi do toho nevlezla nějaká myš. To pro mě bylo náročné. To už jsem měla i chvilky, že bych sbírku prodala. Ale to mi pak řekli, to jestli uděláš, tak jsi polomrtvá. Tak jsem moc ráda, že jsem to neudělala.