Z dokumentů a prvotních protokolů vyplývá, že se muž chtěl dostat do svobodné země z tehdejšího Československa. Předtím se mu dvakrát nepodařil útěk z východního do západního Německa. Byl za to vězněný a domníval se, ze přes jižní Čechy se mu přechod povede lépe.
Podle protokolu o zadržení přijel Illert se svým přítelem vozem značky Trabant v září 1988 na Novohradsko. V Trhových Svinech si koupili štípací kleště a vybaveni buzolou a dalekohledem postupovali za tmy k hranicím s Rakouskem. Před tím strávili den chozením po památkách.
„Auto večer odstavili u kostela a podle kompasu šli na jih, kde předpokládali hranici. Při cestě přeplavali na loďce rybník a postupovali až k prvnímu drátěnému zátarasu, kterým se prostříhali,“ četl z protokolu předseda senátu Pavel Pavlátka.
Celkem oba muži prošli třemi hraničními ploty než je před druhou hodinou ráno druhého dne zadržela ještě na československém území pohraniční stráž z útvaru v Nových Hradech. Po týdenním věznění v Českých Budějovicích byli letecky deportováni do bývalé NDR. Samotný Illert byl pak doma vězněn až do 17. listopadu 1989.
Týden ho drželi ve špinavé cele plné štěnic
Právní zástupce muže, advokát Lubomír Müller, soudu připomněl, že jeho klient si stěžuje, že ho jihočeští policejní vyšetřovatelé obviňovali z fašismu a terorizmu a týden ho drželi ve skandálně špinavé cele plné štěnic.
Jeho zadržení tehdy naše orgány dokládaly zákonem z roku 1961, který byl ale v rozporu s pozdější mezinárodní úmluvou ratifikovanou Československem, že každý státní příslušník se může svobodně vystěhovat do jiné země. Zelenou k rehabilitaci Illerta podle zákona z roku 1990 navrhl v závěrečné řeči i státní zástupce Ivo Dvořák.
„Nestává se často, že se obhájce shodne ze státním zástupcem. Jde o morální satisfakci mého klienta. Chtěl se dostat do Mnichova za svým nevlastním otcem. Tehdejší systém byl nastavený tak, že aby se někdo mohl dostat za svými příbuznými, musel si koupit štípací kleště,“ upozornil Müller.
Podle advokáta dosud dostalo za podobné věci rehabilitaci kolem 50 bývalých východních Němců. Za jejich šikanu a někdy i zranění nebo smrt na hranici mohou hlavně tehdejší vysocí komunističtí funkcionáři, kteří schválili pochybný zákon o střežení hranice.
Podle soudce Pavlátka postupují podobné rehabilitace pomalu, když zákon o nich už mohli lidé využívat od roku 1990.