Ostrá jehla se zpětnými háčky projíždí chomáčem ovčí vlny. Právě na pohled nepatrné drážky po stranách zachytávají vlákna. Tím, že vlnu propíchnete, se zachycená vlákna spletou. 

„Klasická jehla na šití by takhle nefungovala,“ hovoří Václava Bílková, zatímco mi ukazuje, jak z rouna tvoří základ pro budoucí výtvor.

Zkouším si techniku plstění, tedy zpracování zvířecí srsti. V mém případě ovčí vlny obarvené nahnědo, protože chci vytvořit bobra. Ani by mě nenapadlo zvolit napoprvé něco takového, ale její vystavený výtvor mě zaujal a instruktorka mě záhy ujistila, že to zvládnu. 

„Nebojte, to děláme s dětmi. A spíchněte si to taky tady ze strany, ať se vám to nerozjede,“ radí mi Bílková, kterou většina lidí zná pod přezdívkou Wendy.

Plstění ovčí vlny na statku v Chlumečku 6 fotografií

Máme základní tělo budoucího zvířátka. Jehlou objedeme trup a oddělíme mu hlavu od zbytku těla. Jdeme na oči. Připravený chomáček bílé vlny namotáme na špičku jehly a zapíchneme. 

Když je tvar už podobný obrysu oka, je dobré ho objet a usadit. „Na to si vezměte tuhle slabší jehlu, s tou vám to půjde lépe. Ale pozor, je křehká, snadno se zlomí,“ ukazuje.

Stejně tak do bílého oka zasadíme ještě menší černou tečku, znamenající čočku. Podobně níže připneme světlejší nos a pod něj dva velké bílé zuby, pro tohoto vodního hlodavce tolik typické. „Vidíte, už to začíná vypadat jako bobr,“ hlásí.

Takový pocit však zdaleka nemám. Obzvlášť s vědomím, že i školáci podobné jemné činnosti hravě zvládají. Abychom tvorbu urychlili, Bílková připraví dvě nohy, zbylé dvě chystám sám. „K tělu je musíte pořádně připíchnout, aby pak neupadly,“ tvrdí.

Úkol přijímám, snažím se, měním úhly a občas i jehly. Tvar zvířátka však stále není optimální. „Ukažte,“ půjčí si výtvor do ruky a několika rychlými pohyby ho za chvíli výrazně zkrášlí. 

„A teď mu buď přidáme ještě ocas, nebo naopak odebereme zuby a bude to takový medvěd,“ žertuje.

Volím bobra a jdeme na placatý ocas. I v této části je důležité ho dobře připíchnout, aby držel s tělem pohromadě. Za několik minut se dílo povede dokončit a celkový obrázek není špatný, byť původní bobr je přece jen vyhlazenější. „Není to špatné, vedl jste si dobře,“ chválí mě instruktorka.

Po tři čtvrtě hodině si oddechnu. Nezdá se to, ale musíte být stále soustředěný a přemýšlet nad tím, co děláte. Obzvláště, pokud jste nováčkem jako já. 

„Zkoušeli jsme si takzvanou suchou techniku. Při té mokré musíte vlnu hodně mačkat, takže mě pak po celém dni hodně bolí ruce,“ přiznává.

Obě metody se dají vhodně kombinovat. „Když volím mokrou a mám to už rozčesané, přikryji vlnu záclonou, pokapu vodou s mýdlem a začnu to hladit. Když se česance vlny spojí, pak to mačkám tak dlouho, než se to srazí. Je to dřina, ruce bolí. Ale mám od té doby docela sílu,“ zmáčkne mi pěst a nezbývá než jí dát za pravdu.

Bílková se tomuto řemeslu věnuje už řadu let. „Když jsem se před dvaceti lety poznala s manželem, tak měli na statku berany. Každý rok před zimou je zabili, což mi přišlo málo efektivní. Tak jsme si pořídili chov a tím pádem je začali stříhat. V televizi jsem viděla pořad, jak v Mongolsku vlnu zpracovávají, a moc se mi to zalíbilo. Navíc mám ráda přírodní materiály, a tak jsem začala zjišťovat, jak se to dělá a co se z toho vyrábí,“ popisuje.

Učila se sama, tvořila nové a nové výrobky a pak s nimi vyrážela na trhy. „Ale to jsem byla pořád pryč. Pak mi manžel zařídil doma dílnu a zvu si k nám na statek i děti a dospělé na kurzy,“ objasňuje.

Přírodní materiál se rozloží, když ho vyhodíte

Na statku v Chlumečku nedaleko Křemže na Českokrumlovsku má zázemí k programům zejména s dětmi, kterým se v přírodě mezi zvířaty líbí.

„Z vlny se dá udělat téměř cokoliv. Od oblečení, bot, hraček přes šperky, košíky nebo třeba jídla pro panenky. Navíc je to přírodní materiál, který se rozloží, když ho později vyhodíte,“ vyzdvihuje.

Méně tradičních řemesel se však na jihu Čech zachovalo víc. Věra Landsingerová z Prácheňska paličkuje krajky, Jiří Honiss z Opalic na Budějovicku zase maluje obrázky na rubovou stranu skla podle lidových motivů. Čalounice Bedřiška Staňková z Vimperka zase už čtvrt století oživuje starý nábytek. 

Jan Smrt z Milevska plete košíky a jiné proutěné výrobky. Manželé Dagmar a Miroslav Jarešovi z Týna nad Vltavou pečou nejrůznější perníčky. „Zajímavé byly trojrozměrná tahací harmonika, nákladní auto nebo dvojplošník,“ vzpomínají.