Míjíme obec Temelín na Českobudějovicku a podél luk a polí míříme dál, až k samotě Rozovy. Jako první nás vítají dva chlupatí veselí psi a za nimi přichází jejich majitel a vedoucí záchranné stanice pro zvířata Petr Skála.

„Ročně přijmeme přibližně osm set zvířat. Zpět do přírody se nám podaří vypustit šedesát procent z nich,“ představuje Skála, který v záchranné stanici pracuje 14 let.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Naše záchranná stanice spadá pod zoo v Hluboké nad Vltavou. Sídlo máme ale na samotě Rozovy u Temelína, kde zároveň i bydlím. Jsem tedy v práci prakticky pořád. Ráno začínám krmením mláďat. Pokud jsou ale hodně malá, vstávám k nim i v noci. To je stejné, jako když se staráte o děti. Pak jdu nakrmit ostatní zvířata a starám se o údržbu areálu. Když mi někdo zavolá, že našel zraněné zvíře, tak musím sednout do auta a jet.

Zachraňujete jen malé živočichy, nebo jste připravení i na velké šelmy? Máme tu místa jak pro malá zvířata, jako jsou obojživelníci, tak i velké výběhy pro šelmy.Ty jsme postavili před sedmi lety, abychom měli kam dávat například zabavená zvířata. Jsme tedy připravení přijmout klidně i tygra či medvěda. Máme tu i různé voliéry pro ptactvo.

4 fotografie

Voliér je tu skutečně hodně. Jaké ptáky tu můžeme najít?
V rozletové voliéře máme například orla skalního. Hned vedle můžete vidět puštíky bělavé. To je příklad záchranného projektu, kterého jsme byli součástí a povedl se. Puštík bělavý byl na Šumavě vyhubený. Podařilo se nám vypustit mláďata, která jsme odchovali v zajetí, a jejich populace se tím zvýšila. Za patnáct let se jich podařilo vypustit přibližně sto. Mláďata nám každoročně vyvádí i naši čápi černí. Když je ale vysedí, tak je musíme ihned odebrat a uměle odchovat, protože je nejsou schopní nakrmit. Samci od narození roste křivě zobák. Nemůže tedy do něj drobnou potravu pro mláďata nabrat. Samici zase chybí pět centimetrů spodní části zobáku. Krmíme je tak, že jim dáme potravu do kýble s vodou, aby si ji mohli nabrat.

Kolik tady máte nyní zachráněných zvířat?
Teď jich tu mám přibližně 45. Jde převážně o mláďata. Na jaře jde nejvíce o zajíce a srnčí. Po úrazu tady mám hlavně káňata a poštolky. A to buď po zásahu elektřinou, nebo nárazu do automobilu. Zpět do přírody se nám podaří vypustit tak šedesát procent zvířat.

Hned při příchodu nás přivítalo stádo koz. Ty jste také museli zachránit? Málokdo to ví, ale v zoologické zahradě máme dvě stáda koz. Když je jedno od lidí překrmené nebo unavené, tak ho přesuneme sem. A takto je střídáme. Máme výhodu, že sem můžeme přesouvat zvířata ze zahrady, která potřebují klid či nějakou rehabilitaci.To se týká například i naší kočky divoké či starého páru rysů. Dalo by se říci, že jsou ve stanici proto, aby si užili zasloužené klidné stáří. Přibližně před pěti lety se nám tady ale stalo, že rysy někdo vypustil. Naštěstí se pohybovali jen v areálu, tak se mi je podařilo nalákat zpět. I takoví lidé se bohužel mezi námi najdou. Vůbec nechápou, že když zvířata ze zajetí vypustí, že uhynou.

Jaké nejexotičtější zvíře jste odchytával?
Před pár lety jsem jel odchytit dikobraza, který se pohyboval u Poněšické obory. Soukromý chovatel ho převážel někam na Moravu. On mu ale prokousal bednu a utekl. Tak jsem běhal po lesích a chytal ho. V poslední době se ale čím dál častěji stává, že lidé přestávají žít s přírodou. Sice vědí, co žije v Africe, ale netuší, co mají za domem. Pak tedy volají, že našli dravce, a přitom je to holub. Nejhorší je jim pak vysvětlit, že nemají pravdu.

Každý rok se najdou lidé, kteří vozí do záchranných stanic zvířata zbytečně.
Ať je osvěta, jaká chce, je to pořád problém. Vždy se najde určité procento lidí, kterým to nevysvětlíte. Letos jsem řešil už tři srnčata, která lidé sebrali těsně po porodu a byla ještě v placentě. Jakmile se taková srnčata nenapijí nejdřív mléka od své matky, uhynou. První se k nám ale dostávají zajíčci. To už je třeba v únoru. Od května jsou to ptáčata a srnčata. V létě často zachraňujeme labutě. Na podzim jsou to ježci. Přijmeme ročně kolem osmi set zvířat.

Ne každý výjezd je asi se šťastným koncem, že?
Každý rok jezdím na Lipno ke kempu Vřesná. Tam se letos potkaly dva páry labutí i s mláďaty. Jenže tito ptáci jsou od přírody hodně teritoriální. Došlo mezi nimi k souboji a ze dvou rodin přežila jen jedna samice. Lidé mi volali, ať s tím něco udělám, ale já nemůžu. Ze zákona nesmíme do přírody zasahovat. To je stejný případ, jako když lidé pozorují na webkameře například čápy. V Dubném se nám takto dvakrát po sobě utopila čápata. Pár si postavil hnízdo s příliš hlubokou jamkou. Přišel silný déšť a mláďata se utopila. To si ani neumíte představit, kolik na naše konto přišlo urážek, že jsme je nezachránili. Lidé musí pochopit, že takové věci se v přírodě běžně stávají.

Vzpomenete si naopak na nějakou veselou příhodu?
Jednou jsem jel pro mývala, který spustil poplach v jaderné elektrárně v Temelíně. Narušil koridor, a tak na něj vyběhla zásahová jednotka. Lidé mi ale také často volají kvůli hloupostem. Například jeden tatínek ze Strmilova mi volal kvůli pavoukovi, který vlezl jeho synovi na řídítka od koloběžky.

Už vás nějaké zvíře zranilo?
Ano. U každého zvířete je potřeba dávat si při odchytu pozor. Dost lidí si například myslí, že u dravců je nejnebezpečnější zobák. Daleko horší jsou ale pařáty. Když vás chytne, tak je to hodně nepříjemné. Vodní ptáci zase rádi útočí na oči. Pokud lidé najdou zraněné zvíře, měli by zavolat do nejbližší záchranné stanice. Nikdy by se ho neměli snažit zachraňovat sami. Dost často by mu tím mohli ještě víc ublížit.

Už jsme viděli dva psy. Máte tu i další svá zvířata?
Celou dobu s námi chodí naše desetiletá nalezenkyně. Kamarád jezdil kdysi s nákladním autem. Jednou v únoru k němu přišel a slyšel na korbě mňoukání. No a našel malé kotě. Vypadalo to, že to byl vánoční dárek, který někoho přestal bavit. Tak jsem si ho vzal. Pak mám tedy dva briardy a fenku jezevčíka. Ta se ke mně dostala jako malinké nemocné štěně. Všichni říkali, že vydrží tak půl roku. Je jí devět let a pořád tady se mnou je. Sice je hodně nemocná, ale není to na ní vidět.