Před 35 lety rozhýbal sochu na Velikonočním ostrově. Kráčela jako Golem

  10:22
Pavel Pavel ze Strakonic se v roce 1986 vydal na pozvání dobrodruha a mořeplavce Thora Heyerdahla na Velikonoční ostrov v Tichomoří, kde 5. února rozpohyboval jednu ze soch moai. Předtím si to vyzkoušel doma, když si kopii sochy odlil z betonu.

Pavel Pavel má na své zahradě ve Strakonicích betonovou kopii sochy moai z Velikonočního ostrova. | foto: archiv Pavla PavlaMAFRA

Od dětství ho přitahovaly záhady. V šesté třídě si za ušetřené peníze koupil knihu Francise Maziera Tajemství Velikonočního ostrova. Obří sochy moai pak už nepřestaly Pavla Pavla ze Strakonic nikdy fascinovat. A po přečtení knihy Miroslava Stingla Poslední ráj se rozhodl nalézt odpověď na to, jak jimi mohli domorodci pohybovat.

Po absolvování elektrotechnické fakulty Vysoké školy strojní a technické v Plzni vyrazil v roce 1981 za Stinglem do Prahy. „On byl humanista, já strojař, povídali jsme si o Velikonočním ostrově a sochách. Řekl, že mi moc neporadí, protože umí jazyky, ale technickým věcem nerozumí,“ vzpomíná Pavel.

Pavel Pavel

(63 let)

Narodil se 11. 3.1957 ve Strakonicích. Vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni (dnes Západočeská univerzita). Pracoval jako technik a experimentální archeolog. Působil také jako komunální politik. O Velikonočním ostrově a sochách moai napsal knihu Rapa Nui. Je ženatý, má dvě děti a pět vnoučat.

To ho ale neodradilo. Zatímco jiní lidé ve svém volnu sportovali nebo třeba sbírali známky, on seděl nad matematickými výpočty.

„Byl to můj způsob relaxace. Stavěl jsem družstevní dům, chodil do práce a ve volných chvílích jsem sháněl informace, kterých tehdy bylo pomálu. Počítal jsem a dával dohromady teorii, jak by se mohly sochy stěhovat,“ přibližuje.

Výhodou bylo jeho technické myšlení. „Navíc jsem chodil do vodáckého oddílu, kde jsme se naučili kácet stromy, stavět táborové stožáry, brány, rozhledny, vázat uzly. Takže jsem měl dovednosti, které jsou k tomu třeba, aspoň pro představu, v hlavě i v rukách,“ hodnotí.

Miroslav Stingl i norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl uváděli, že sochy chodily podle legend vestoje. Tomu tenkrát ale nikdo nevěřil.

„Že prý by se takový obr musel naklonit a padnout. Dneska už známe pojem ledničkový krok. Když stěhujete lednici, posouváte ji po rohu a ono to jde. Není to nic nového, jen představit si to na soše moai bylo trochu obtížné,“ podotýká Pavel.

Než sám přišel na správný technický postup, trvalo mu to asi tři měsíce. „Pak jsem si připadal jako objevitel aspirující na Nobelovu cenu, nakopíroval jsem své výsledky a rozeslal je asi do 35 redakcí,“ vzpomíná.

Jenže na výpočty nikdo nereagoval. „Po čtvrt roce se mi ozvali z Vědy a techniky mládeže, že tomu vůbec nerozumí, je tam moc čísel a vzorečků, a jestli bych to nemohl přepsat na článek. Poprvé v životě jsem tak napsal článek a oni mi ho otiskli,“ vypráví Pavel.

„Následně mi řekli, že by mělo zaznít, že to vyzkouším na Velikonočním ostrově. To mi v té době přišlo úplně nereálné, a tak jsme se rozhodli, že to vyzkoušíme ve Strakonicích,“ pokračuje.

Protože v té době pracoval v Agrostavu Strakonice, zedníci mu udělali bednění, do kterého přišly dvě tatry hlíny. „A já s kamarády z průmyslovky vytvořil formu na čtyři a půl metru vysokou sochu, tu jsme zalili betonem, který jsem koupil za vlastní peníze a v roce 1982 jsme udělali pokus. Povedl se,“ podotýká Pavel.

Napsal Thoru Heyerdahlovi

Když se pak dozvěděl, že Thor Heyerdahl jede na Velikonoční ostrov, napsal mu dopis a mořeplavec po pár týdnech odepsal. „Jestli bych byl ochotný jet s ním a předvést stěhování soch tak, jako jsem to dělal ve Strakonicích,“ naznačuje sled dalších událostí.

Pro mladého muže to znamenalo splnění dětského snu, který se postupně stal životní výzvou. „Za socialismu, kdy byly zavřené hranice, byla představa vycestovat do Jižní Ameriky ve společnosti norského badatele Heyerdahla, který překonal na svých plavidlech Pacifik a Atlantik, z říše snů,“ zasní se Pavel.

Začalo vyřizování a přípravy na cestu. Za půl roku měl v kapse výjezdní doložku. S taškou plnou suvenýrů a minimální znalostní angličtiny, vyrazil v únoru roku 1986 vstříc dobrodružství.

Na letiště ho doprovodili tři novináři. „Byl jsem z toho, že jedu sám do cizího světa a těžko se domlouvám, trochu vynervovaný. Navíc mě čekal poměrně obtížný úkol, rozpohybovat sochu moai přímo na Velikonočním ostrově před Heyerdahlem a jeho štábem,“ líčí.

Když pak spatřil skutečné sochy moai, pomyslel si, že jsou nějaké velké, že si vzal asi velké sousto. Byly navíc zvětralé, sypal se z nich písek a drolily kamínky.

„Místní památkáři nám řekli, že nám žádnou nepůjčí, protože by se mohla rozbít a to by byl průšvih. Heyerdahl mě chtěl poslat domů, že je zbytečné, aby mě tam živili, když tu sochu nedostaneme,“ popisuje Pavel Pavel.

Proto navrhl, že udělá betonovou jako v Čechách. „To se zase nelíbilo ministerstvu kultury, že by byla ostuda, kdyby Heyerdahl nedostal povolení stěhovat sochu, když ostrov 30 let předtím proslavil. Nakonec tak povolení dostal,“ směje se.

Pavel Pavel za pomoci domorodců rozpohyboval sochu moai.

Pavel Pavel za pomoci domorodců rozpohyboval sochu moai.

Archeologové pak tedy vybrali sochu, na které bylo možné si kroky vyzkoušet. Povedlo se a úspěch se rychle roznesl mezi domorodci, kteří práci expedice pojali jako atrakci.

„Když jsme se objevili, shromažďovali se kolem nás lidé a cizí fotografové, což se ale nelíbilo Heyerdahlovi kvůli bezpečnostním opatření, aby to měl nafocené a nafilmované jenom on,“ dodává Pavel Pavel.

Po technických úpravách pak přišel čas na hlavní pokus: rozpohybovat čtyřmetrovou sochu vážící zhruba devět tun.

Na Velikonoční ostrov se vrací

Pavel Pavel to dokázal. „Z obou stran na ní byly navázané provazy a lidé s ní kývali doprava, doleva, a další tahali tak, aby vysunula jeden bok dopředu a pak druhý; kráčela jako Golem. Popošli jsme s ní šest metrů,“ upřesňuje Pavel.

S kolosem manipulovalo 18 lidí. „Nebyl to přímo vědecký experiment, protože bychom to zvládli i v menším počtu. Jenže domorodci si chtěli přivydělat, a tak tvrdili, že to nejde a přizvali další známé. Pořád je to ale desetkrát méně lidí, než když táhl podobnou sochu Heyerdahl o 30 let dříve podle nápovědy domorodců v písku na dřevěných saních,“ hodnotí Pavel.

Dodnes si přesně vybavuje pocity po úspěšné akci. „Byl jsem psychicky úplně na dně, vedro, stres, jestli se to povede, jazyková bariéra, práce podle pokynů filmařů. To mě dostalo. Když jsme skončili, všichni jásali. Já si sedl do stínu, popíjel víno a byl jsem hotový,“ přiznává.

Následovalo deset dní plných pohody a objevování krás Velikonočního ostrova. Po návratu domů na Pavla Pavla čekalo na letišti několik desítek novinářů. Zprávu o jeho úspěchu ještě večer vysílala televize.

Když jsme skončili, všichni jásali. Já si sedl do stínu, popíjel víno a byl jsem hotový.

Pavel Pavel

S Thorem Heyerdahlem zůstal v kontaktu i přes zavřené hranice. „Psali jsme si, potkali jsme se na kongresu v USA, navštívil jsem ho po revoluci na Tenerife s dokumentaristou Petrem Horkým, natočili jsme s ním televizní seriál. Dnes spolupracuji s Heyerdahlovým synem, na Velikonočním ostrově jsme natáčeli film o jeho otci. Domluvili jsme se na projektech, teď nám to ale naboural covid,“ naznačuje.

A moai ho provázejí dodnes. Loni plánoval, jak nasadit na sochu 1,5 tuny vážící klobouk pukao. „To je klobouk, kterým domorodci v pozdějších etapách vývoje zdobili sochy, a je to další tajemství, jak to dělali. Už nepracuji, mám dost času, ve stodole jsem si udělal ateliér a nafotil jsem s kamarádem seriál, jak to můžu sám provést. Chystám to jako přednášku na kongres,“ říká Pavel Pavel.

Na Velikonoční ostrov se pravidelně vrací. „Mám to tam rád. Je příjemné, že mě tamní lidé poznávají, hlásí se ke mně. Právě teď jsem tam měl také být, kvůli pandemii koronaviru to ale nevyšlo,“ povzdechne si muž, jehož jméno díky úspěšnému vyřešení jedné z největších archeologických záhad obletělo svět. „Myslel jsem si, že to bude zajímavé téma tak šest let. A 5. února uplynulo už 35 let a pořád žije,“ dodává.