Když Vendy Kamená začínala s patchworkem na jihu Čech, říkala si, že tady musí být víc takových bláznů jako je ona. A tak si je k sobě přitáhla. Téměř dvacet let vyučuje v Budějovicích netradiční textilní techniku a tím kolem sebe vytváří specifickou komunitu žen.
Jejich koníčkem je koupit látky, rozřezat je, sešít, znova rozřezat a znova sešít. Výsledky své práce prezentují tento víkend v DK Metropol na budějovickém Senovážném náměstí.
Kdy přesně vás patchwork potkal?
Šití mám v krvi od mládí. Přestože mám technickou školu, tak jsem si za maturitu řekla o šicí stroj a začala šít oblečení. Pak přišla sametová revoluce a význam této činnosti se vytrácel, protože nabídka byla najednou veliká. Pak se mi, někdy v roce 1998, dostal do ruky český časopis, kde byla patchworková deka, a já se do ní zamilovala.
Bylo snadné ji vytvořit?
Byla jsem velmi naivní. Chtěla jsem totiž hned ušít velký přehoz na postel. Nabídka látek byla malá, takže první problém nastal při kombinování barev. Další problém byla pracnost při mých malých zkušenostech s takovým projektem. Trvalo mi to rok. Ale na závěr přišla prorocká věta mého manžela, kdy jsem se zlobila s prošíváním. Deka byla velká a nevešla se mi do mého stroje. A manžel mi řekl, ať se nevztekám, že desátá mi už půjde sama. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že už nikdy víc. Ale patchwork, když vás chytne za srdce, tak už nepustí. Za tři roky jsem pak ušila asi sedm dek.
Babička ji v dětství zasvětila do ručních prací. Dnes ji živí šití hraček |
Tím se to zlomilo?
Protože mne nikdo nechápal, proč ty látky řežu a zase sešívám, tak jsem se rozhodla, že si udělám lektorský kurz a podobně „bláznivé“ ženy si k sobě přitáhnu, abych měla s kým sdílet své nadšení. Nemýlila jsem se. V roce 2006 jsem absolvovala kurz v Praze a od září patchwork učila v Českých Budějovicích. Od začátku bylo plno. Na internetu bylo minimum informací, byl taky v plenkách a ne každý měl tehdy počítač doma.
Co to patchwork vlastně je?
Je to velmi stará textilní technika. Její největší rozmach nastal v Americe při osidlování. Ženám bylo líto vyhodit oděv, který byl roztrhaný. Tak vystříhaly ty zdravé části a sešívaly z toho přikrývky. Začala vznikat tradice vzorů. Dneska už ze starých oděvů nešijeme. Kupujeme bavlněné látky, mnohdy i drahé, ale výsledné dílo je umělecký kousek. To, co byla dříve z nouze ctnost, tak je dnes koníčkem. Pro ženy je to zábava a relaxace, mnohdy i terapie. Jako každá ruční práce.
Šijou i muži?
Ano, ale jich málo.
Když tahle technika někoho okouzlí, může se do ní pustit sám doma?
Může, ale já sama mohu říct, že cesta samouka je hodně trnitá. Když jsem sama přišla na kurz a myslela jsem si, co všechno umím, rychle mě vyvedli z omylu. Hltala jsem informace, dovídala se, co všechno dělám špatně. A špatné návyky se také špatně odbourávají. Ta cesta je mnohem delší. Za mne je lepší se to učit od někoho, kdo ví co a jak. Kdo už ty chyby vychytal.
Až zázračná proměna koupelny: patchwork teď mají na podlaze i stěnách |
Lze si najít kurzy i na internetu? Vy je tam taky pořádáte?
Dneska už je hodně kurzů on-line. Covid nám zamíchal kartami a živé kurzy ubyly. Hodně lidí se přesunulo do online prostředí a já se tomu taky musela přizpůsobit.
Řekla jste, že první deku jste šila rok. Jak je to časově pro pokročilejší patchworkářku?
Záleží, z jak velkých dílků bude výsledný výtvor ušitý. Když jsou hodně malé, tak to samozřejmě trvá dlouho. Když to nebudou zas tak malé dílky, tak pak se to dá ušít třeba do týdne.
Postačí běžný šicí stroj
Stačí k tomu běžné pomůcky, které má doma běžná hobby švadlenka, nebo je třeba pořizovat speciální vybavení?
Nezbytné to není. Ale jak jsme mluvili o tom čase, ušetří se i právě díky pomůckám. Takže když nebudu mít nic, jen nůžky, šablony z tvrdého kartonu a běžný šicí stroj, tak to lze bezpochyby zvládnout. Ale bude to trvat déle. Pomůcky nejsou korunová záležitost, ale není to ani nic, co by někoho zruinovalo. Základ vyjde do dvou tří tisíc korun.
Co byste doporučila jako základ?
Samozacelovací podložku, řezák a pravítka. S tím si začínající patchworkářka dlouho vystačí. Několik let. Určitě nedoporučuji nakupovat je v řetězcích. Šla bych do specializované prodejny. I v galanteriích už dnes umí velmi dobře poradit. Totéž šicí stroj. Hlavně třeba jejich opraváři nedoporučují levné stroje ze supermarketů.
Renesance ručních prací: pusťte se do drhání, korálků nebo háčkování |
Ale šicí stroj pak už asi potřebuje speciální funkce.
Speciální funkce ani ne. Pro začátek určitě stačí obyčejný. Ale stroje určené přímo pro patchwork už mají funkce, které nám šití usnadňují. A nejvyšší level je quiltovací rám, na kterém se deky prošívají. Ale to už je záležitost vyšších desítek tisíc korun, až mnohdy stovek.
Kdo dnes tvoří komunitu patchworkářek v jižních Čechách?
V drtivé většině ženy ve věku 50 až 70 let. Bohužel se věk zvyšuje. Když jsem začínala patchwork učit, bylo mi 38 let a hodně žen, které na kurzy přišly, byly přibližně v mém věku. Dnes je žen pod 40 velmi málo. V online kurzu mám dokonce jednu velmi šikovnou a aktivní osmdesátnici.
Klůcky se spolu aspoň nehádají, říká patchworkářka |
Děláte i pobytové kurzy.
Jde o osobní setkávání, skvělou atmosféru. Ženy jsou tam jen pro svůj koníček, šití věnují tolik času, kolik chtějí. Některé šijí třeba od pěti ráno, jiné chodí spát ve tři ráno. Je to jako rybář, který stráví celý víkend u vody.
Naučí se při nich něco nového?
Vždy mám připravený program. Ženy mohou šít podle něj nebo si přivezou své projekty a já jim s nimi pomůžu.
Výrobky jsou k vidění tento víkend v DK Metropol. Co všechno tam návštěvníci uvidí?
Nejen deky, což je největší patchworkové dílo, ale i drobné věci jako ubrusy, prostírání, štoly, polštářky či tašky. Všechny věci, které šijeme jsou užitné, ale také krásné a tak se rády o naši radost podělíme.
