Cestou na vlakové nádraží v Mirovicích na Písecku člověk v zimě pořádně vymrzne. Železniční stanice leží na okraji městečka a když cestující na peron dorazí, má za sebou i slušnou pěší rozcvičku.
Vlak naštěstí nemusí vyhlížet na peroně, před nevlídným počasím se může schovat do čekárny. Kromě klasických prosklených vitrín s vlakovými i autobusovými jízdními řády se cestující mohou usadit na lavici u masivního stolu a začíst se do některého z časopisů či knih přímo z regálů v čistě vybílené místnosti.
Za to, že je na opuštěném nádraží bez pokladny a výpravčího otevřená čtecí čekárna, lidé vděčí právě mirovické knihovnici Lence Vlkové.
„Nebylo to lehké jednání, nikdo nevěřil, že se podaří udržet nehlídanou čekárnu bez ničení vandaly. Zvlášť, když tu dřív kdosi prokopl i dveře. Jenže já jsem říkala, vždyť ti lidé se potřebují někam schovat, tak to ještě s námi zkuste,“ vypráví sedmapadesátiletá Lenka Vlková.
Sama jezdí často vlakem, a tak může srovnávat život na různých nádražích. Zaujal ji nekomerční projekt Kniha do vlaku, který se zaměřuje na rozšíření čtenářství, a rozhodla se ho zkusit rozjet i na mirovickém nádraží.
Jako první tam přinesla staré výtisky časopisů z městské knihovny a nainstalovala je do drátěných zásobníků, které získala ze zrušené trafiky.
„Když jsem viděla, že o to mají lidé zájem, začala jsem postupně přidávat knížky. Na ty jsem sehnala starý vyřazený regál z dětské knihovny. Jsem ráda, že nemusím nosit vyřazované výtisky do sběrného dvora. Přes čekárnu se rozptýlí k lidem, kterým ještě mohou udělat radost,“ líčí knihovnice.
Nachází jen drobný nepořádek
Aktuálně si čtenáři v bezplatné knihovně na nádraží vybírají z několika desítek časopisů a zhruba stovky knížek. Většina z nich už ví, že si vybraný svazek mohou odnést nejen na cestu, ale třeba i domů, a naopak přinést jiný titul.
Když dorazí Lenka Vlková do čekárny s taškou nových tištěných přírůstků, může být spokojená s tím, že černý scénář se nevyplnil. V čekárně, která se zamyká jen na noc a jednou týdně uklízí, nachází pouze drobný nepořádek. Třeba odhozený papírek od bonbonu nebo otevřený časopis na stole místo jeho vrácení zpátky na stojan.
„Musela jsem počítat se vším. Strašili mě, že pořádek nevydrží, že budou rozházené knížky. Ze začátku někdo popsal fixem skleněné vitríny, stůl, ale zklidnilo se to. Vyvěsila jsem jízdní řády na autobus, aby lidé, kteří přijedou vlakem, věděli, kam se ještě dostanou autobusem,“ popisuje.
Protože je mirovické nádraží stranou hlavního dění ve městečku, jdou tam cíleně ti, kteří dojíždějí do školy, do práce, ale také třeba za příbuznými, nákupy, na úřady, k lékaři. Koleje místní spojují přímo s Pískem nebo Příbramí a Českými Budějovicemi i Prahou.
Patrová nádražní budova na trati Protivín-Zdice pochází z roku 1875, idylické časy s truhlíky plnými květin za okny, fungující pokladnou a výpravčím na peroně, který odbavoval spolu s osobními vlaky i rychlíky na trati České Budějovice - Praha, už se zřejmě nevrátí.
České dráhy čekárnu v Mirovicích zavřely v červnu 2009, protože přešly na dálkové řízení dopravy, při němž nepotřebují mít na místě své zaměstnance. Dráhy při novém systému uspoří, opuštěná nádraží však rychle chátrají a cestující stepují na peronu napospas dešti, větru, sněhu i mrazu. I proto mají Mirovičtí štěstí, že u nich se podařilo zamčené nádraží díky aktivní knihovnici znovu otevřít.
„Je s tím spojená zodpovědnost a výdělek žádný. Na nádraží chodím ve volném čase, uklízí tam jeden pán, který dělá u dráhy a má na starosti i odemykání a zamykání čekárny. Vždycky však posuzuji obec i podle toho, jak má zajištěné služby pro veřejnost, jak vypadá nádraží, které je pro řadu lidí její vstupní branou,“ dodává Lenka Vlková.
