Tady se zastavil čas, doslova a do písmene. Hodiny v historickém jezuitském klášteře v Dětské psychiatrické nemocnici Opařany na Táborsku stojí. „Už jsem mluvila s kolegou, aby je opravil,“ usmívá se 75letá Olga Faladová.
V nemocnici pracovala od roku 1972 jako zdravotní sestra v mnoha pozicích. Nyní je v důchodu a v historické části nemocnice se stará o kroniky, čajovnu a muzeum. Nejen při Dnech evropského kulturního dědictví provádí návštěvníky i pacienty historickými budovami z 18. a 19. století.
„Bydlím sedm minut odtud. Na našem webu máme záložku Komentované prohlídky. Je tam telefon na recepci nemocnice, a když někdo požádá o komentovanou prohlídku, tak se to dozvím. Buď se pak domluvíme na dni a čase, nebo odložím hrnce a jdu ihned,“ vysvětluje.
Areál nemocnice se rozkládá na osmi hektarech, kde stojí 27 budov, z toho čtyři z nich jsou kulturní památkou. Léčí se zde pacienti od tří do 18 let. Bývalá ředitelka Iva Hodková nechala přebudovat bývalé šatny a další místnosti v historické jezuitské koleji. Jedna z nich dnes slouží jako muzeum věnované 100 letům zdejší dětské psychiatrie, kde Olga Faladová provádí.
„Návštěvníci ani pacienti zpravidla netuší, co uvidí. Děti znají většinou park, který je mimochodem úžasný s mnoha chráněnými stromy, svoji stanici a školu. Když sem pak vejdou, tak nevěří svým očím, co se dozvědí,“ upozorňuje. „Některé děti tady totiž byly v hluboké minulosti nepřetržitě delší dobu a nosily erární oblečení,“ popisuje, co příchozí může zaujmout.
„Jednalo se o pacienty slabomyslné, kteří nezvládali různé potřeby. Měli také jiné diagnózy než dnes a snaha byla, aby se podíleli na životě a léčbě prací,“ připomněla bývalá zdravotnice.
Před 2. světovou válkou a do 70. let minulého století se zde starali až o 500 pacientů. Jedna expozice je věnovaná také zdejší škole. „Byla založená v roce 1926, takže příští rok oslavíme sto let. Už tehdy byla velmi moderní a měla i bazén,“ poukázala.
Z chátrajícího domu bude stacionář. Dětskou psychiatrickou nemocnici čeká změna |
Místnostem dominují původní nábytek a vybavení. Zvláště pak skříň, která fungovala jako lékárna. „Paní ředitelka ji našla v truhlárně. Byla poškozená, sloužila jako sklad šroubků a matiček. Tak ji nechala zrestaurovat a teď stojí v jedné místnosti v celé své kráse,“ upozornila průvodkyně.
Její specialitou jsou pak kroniky. Psali je na jednotlivých odděleních od roku 1965. „Když se pak sejdou bývalí zaměstnanci, což je každý rok v květnu, tak si jimi listují, vzpomínají na zážitky a mluví o těch, kteří už nejsou,“ líčí. Ráda se vrací k létům, kdy pracovala na „céčku“. „Vzpomínám na kolegy, na pobytové tábory s pacienty, na výlety,“ svěřuje se.
Sama pečuje o kroniku založenou v roce 2013. Obsahuje záznamy návštěv a významných hostů, jako byli například kardinál Dominik Duka nebo prezident Petr Pavel. „Není čas ani prostor si s nimi více popovídat, mají přesný program,“ komentuje stránky s jejich zápisy. Její statistika uvádí číslo přes 3 200 lidí. Přijeli nejen z Čech, ale také například z Japonska, Číny, USA nebo Ruska.
Na dětské psychiatrii v Opařanech už působí deset lékařů, školí i další |
Kniha rovněž připomíná šest svateb, které se zde uskutečnily v unikátním barokním refektáři. „Ráda fotím a dříve jsem mohla a fotila jsem hodně,“ ukazuje snímky v kronice. „Ale teď už na to máme fotografa,“ dodává.
Připomíná, že návštěvníci mohou v areálu pořizovat fotografie. Dává však pozor, aby se v záběru neocitli pacienti. Dvakrát týdně odpoledne zastihnou pacienti kronikářku Olgu Faladovou v čajovně. Pomáhá jí zde takzvaný čajový tovaryš. „To je pacient, kterého určil lékař a měl by se jako součást terapie naučit v klidu pracovat s čajem,“ upřesňuje.
„Pokud je hyperaktivní, musí s tím horkým čajem mezi stoly jen pomalu plout, aby ho nevylil. A když má například sociální fobii, tak se tady pomalu potkává s ostatními a učí se navázat kontakt třeba tím, že se jich zeptá na jejich přání a donese mi objednávku,“ vysvětluje, v čem přesně je tato služba terapeutická.
„Když jsem pracovala na stanici, bylo to úplně jiné prostředí, než je dnes, a bylo to psychicky hodně náročné,“ vzpomíná. „Tak jsem si jako protiváhu udělala kurz kosmetičky. Dělala jsem to dvacet let, po práci, a měla jsem tak možnost si popovídat se zákaznicemi i o všem možném, nebo také pomlčet,“ směje se.
Doma se ještě stará o čtyřletého kokršpaněla. „Určitě se nenudím. Na to nemám čas. A to ještě píšu rodinnou kroniku,“ svěřuje se. „Zvládám to zatím dobře,“ přemýšlí o svém nasazení.
„Už jsem chtěla odejít, abych uvolnila místo dalším. Ale když jsem se dozvěděla, že se nemocnice bude rozšiřovat, rozhodla jsem se, že ještě zůstanu,“ uzavřela s odkazem na nedávné poklepání na základní kámen k novému dennímu stacionáři.
