V českokrumlovské Linecké ulici několik desetiletí bydlel a pracoval Josef Seidel a později jeho syn František.
Oba svými tisíci fotografiemi vytvořili unikátní výpověď o Českém Krumlově, Šumavě, předválečném životě, o osudu stovek fotografovaných lidí, tehdejších řemeslech a dnes už zaniklých místech. To vše našli na přelomu tisíciletí na zaprášených skleněných destičkách v domě, který byl tehdy v hodně špatném stavu.
Za čtvrt století z něj Český Krumlov a Českokrumlovský rozvojový fond vytvořili unikátní muzeum, které má sbírky obrovských a nevyčíslitelných hodnot. V letošním roce navíc MFS slaví 20 let od založení samotného muzea a 120 let od postavení domku s fotoateliérem.
Od nového roku přechází správa MFS pod českokrumlovské Regionální muzeum zřizované Jihočeským krajem. Běžný návštěvník ovšem žádnou změnu nepozná.
Pracovníci MFS však budou mít více času na bádání a restaurování rozsáhlého archivu, protože jim například odpadnou činnosti zaměřené na vytváření zisku. To těší i vedoucí MFS Zdenu Mrázkovou.
Fotoateliér Seidel je permanentně ve ztrátě. Ať ho převezme kraj, žádá Krumlov![]() |
Pamatujete si na dobu před dvaceti lety, když jste poprvé vstoupila k Seidelům?
To bylo, jako když vstoupíte do začarovaného domu, bylo tu vlhko a smutno. Viděli jsme velkou míru devastace, ale zároveň velkou výzvu. Když vidíte ten archiv a vybavení na vlastní oči, chce se vám to napravit. Na domě ležela z minulosti velká křivda, kterou se povedlo dobře uchopit a celkový dojem naprosto zlepšit. Dům jsme zase zpřístupnili a dílo, které tu leželo v krabičkách, zase ukázali lidem.
Jako muzeum máte za sebou nespočet akcí, chodí sem desetitisíce lidí ročně, vydáváte knihy. Povedlo se rodinný odkaz Seidelových za dvě dekády dostat tam, kam jste chtěli?
Určitě ano. Věříme tomu, že kdyby to Josef a František Seidelovi viděli sami, že by měli radost. Jezdí sem pravidelně jejich vnučky, pravnučky a pravnuci. A navštěvuje nás řada lidí, kteří si pamatují fotografickou tvorbu ateliéru v jeho největší slávě. A ti všichni cítili velké zadostiučinění a jsou rádi, že jméno Seidel zase zvučně zní. Je však na tom potřeba neustále pracovat, protože se generace mění. Těší mě, že sem chodí školy, fotografujeme miminka, a tak se buduje vztah k odkazu i městu vlastně od narození.
Dnešní generace udělá tisíce fotek jen máčknutím na mobilu. Tady u vás mohou vidět, že dřív byl proces pořízení a vyvolávání fotografií dost složitý.
Přesně tak, děti si to mohou i samy vyzkoušet. Máme tu workshopy, temnou komoru na vyvolávání, kde si to všichni osahají. Velkou část našich návštěvníků tvoří školní skupiny, a byť děti už jdou k focení moderní cestou, tady na vlastní oči vidí ten opravdový zázrak fotografie.
Najděte si prababičku, kterou fotil Seidel. Příběhy ožily na internetu![]() |
Od nového roku bude Museum Fotoateliér Seidel spadat pod Regionální muzeum zřizované Jihočeským krajem. Kam spolupráce posune tento unikát?
I za těch dvacet let máme stále depozitář plný věcí, které jsme ještě nezpracovali, neidentifikovali a hlavně neprezentovali dál. Dostáváme tím například velké výstavní prostory v Regionálním muzeu, kde už na březen připravujeme velkou výstavu o rodině a práci Seidelů. Větší výstavy bychom měli pořádat pravidelněji, například každé dva roky.
Bude to pro vás i po těch dvaceti letech další velká výzva, nebo vše pojede v zajetých kolejích?
Těšíme se, že se ještě více dostaneme do archivů a přestaneme se věnovat jen návštěvnosti, o kterou ale také budeme dál pečovat. Už to však nebude naše hlavní náplň. Nyní se daleko víc zaměříme na to krásné dílo, které je staré sto a více let. Budeme ho oprašovat, restaurovat a zase nabízet veřejnosti.
Dovolím si osobnější otázku, jak vy sama fotíte? Moderně na mobilní telefon, nebo ještě postaru, po vzoru rodiny Seidelů na fotoaparát?
Moc se k tomu nechci přiznávat. (směje se) Máme u nás zkušený tým vystudovaných fotografek, které nedají klasický fotoaparát z ruky. Takže tyto kolegyně moje neumětelství nahrazují svým talentem.

Mapy poskytuje OpenStreetMap pod Open Data Commons Open Database License







