Mláďata nechte v přírodě, rodiče se o ně postarají, vyzývají chovatelé

  17:38
Chovatelé v hlubocké zoo mají ve stanici pro handicapovaná zvířata spoustu mláďat, jejichž přežití je nejisté. Přinesli je tam lidé s přesvědčením, že zachraňují osiřelé jedince bez rodičů, kteří nemohou přežít.

Nalezené srnče v poli. | foto: Jakub Polenský

Jenže většinou jde o naprosto zdravá zvířata, která lidskou pomoc nepotřebují, protože některý z rodičů bývá někde nablízku. Ten se přítomnosti člověka natolik obává, že se neodvažuje přiblížit. Vlastně teprve „záchranná“ akce lidí začne tato mláďata přímo ohrožovat na životě.

„Právě tu máme dvaadvacet malých poštolek, dvě srnčata, osm veverek, dva malinké netopýry, jiřičky, drozda, rehka a další pěvce,“ vypočítala na začátku července zooložka Markéta Jariabková. Péče člověka v těchto případech často nemůže nahradit péči matky, některá mláďata dokonce odmítají přijímat rezervní potravu. To pro ně pak může skončit zcela zbytečně tragicky.

„Jako příklad můžeme uvést malá srnčata, kterých už jsme měli celkem devět. Dvě jsme dostali ve velice špatném stavu, další k nám přinesl jeden muž dokonce s mašlí kolem krku. Měli ho doma jako mazlíčka. Krmili mládě krabicovým kravským mlékem, nemělo šanci přežít,“ popisala zooložka s tím, že v zoo dávají srnčatům speciální sušené mléko pro jehňata.

Kravské mléko neumí srnče strávit, dostává se do záchranné stanice s těžkým střevním katarem, provázeným silným průjmem, a ve stádiu těžké dehydratace. A pak je snaha o jeho záchranu i přes veškerou odbornou péči marná. Odebrat mládě z přírody je opodstatnělé snad jen v případě, že je poraněné nebo matka prokazatelně přišla o život.

Srna nechává svá mláďata v přírodě zhruba do stáří necelých dvou týdnů samotná, ukrytá například ve vysoké trávě, přes den hlídá v okolí a přichází k nim obvykle až večer. Svojí nepřítomností se snaží neupoutat pozornost šelem, třeba lišek a toulavých psů, a přitom spoléhá na ochranné zbarvení mláděte. Podobně je to se zajíci, dalším často „zachraňovaným“ druhem.

Ve městech v parcích a v zahradách, ale i v lese můžeme v této době zase vidět zdánlivě ztracená mláďata různých druhů ptáků, která po opuštění hnízda ještě nejsou schopna plnohodnotného letu a zdržují se na zemi v trávě nebo v keřích, kam za nimi dospělí ještě několik dnů slétají a krmí je. V blízkosti člověka se k tomu ale většinou neodváží. K nim patří například kosi, drozdi nebo rehci, ale i další naši pěvci nebo sovy. Ale také dravci.

Poštolky si zvykají na lidi

Nejvíc malých poštolek v zázemí hlubocké zoo pochází z krajského města. Tito dravci jsou čím dál víc zvyklí na lidi a jejich mláďata se právě učí létat. Poskakují v trávě mezi paneláky, ale rodiče o nich podle pískotu dobře vědí. Je lepší nechat ptáčata na místě a opatrně odejít.

„Odchované ptáky lze téměř bez problémů vypustit zpět do přírody, se srnci je to ale horší. Jsou silně vázáni na člověka a v přírodě s největší pravděpodobností brzy přijdou o život. Většinou musí zůstat až do konce svého života v péči lidí,“ vysvětluje Jariabková.

Samci odchovaní v zajetí se však v dospělosti stávají nebezpečnými – člověka se nebojí, v době říje ho považují za soka a mohou ho při nenadálém útoku zranit ostrými parůžky.