V Prvním parním orchestru hraje na mandolínu, sám sbírá hry nebo modely

  9:48
Miloslav Vaváček z Tábora se věnuje středověké hudbě. Rád hledá opomíjené nástroje. Začínal na mandolínu, pak si oblíbil dudy. Ale předvádí i parostrojní pivovarskou show.

Miloslav Vaváček přinesl na povídání do českobudějovické pivnice Masné krámy funkční model kanonu nazvaného napoleonská osmiliberka, raně gotickou šalmaj a certifikát rekordmana roku 2021 agentury Dobrý den. | foto: Lukáš Marek, MF DNES

Na člověka, který si zvolil tvůrčí povolání, číhá zásadní riziko. Že si časem přestane umět hrát a jeho tvorba se změní v nudu. Existují však lidé, kteří jsou vůči takovému nebezpečí imunní. Miloslav Vaváček z Tábora to má potvrzené písemně.

„Titul rekordman 2021 v kategorii Kuriozita získal pan Miloslav Vaváček, autor projektu Experiment aneb plnou parou vpřed. Jedná se o modely parních strojů,“ sděluje web agentury Dobrý den.

Certifikát, který rekordmanovi předali, doplňuje, že tyto modely jsou maličké a funkční. Současně ocenili kolekci modelů kanonů, ze kterých Miloslav, používající raději jméno Míla, střílí při své zábavné show.

Ale to zdaleka není všechno, čím jeho tvořivost těší publikum na akcích. „Bytostně jsem muzikant a hlavním předmětem mé činnosti je stará hudba. Vedu táborskou středověkou kapelu Dei Gratia,“ představuje se hudebník.

Vystupují po celé České republice, znají je v Německu, Polsku, Rakousku a Itálii. Třeba za to jejich kapelník a manažer v jedné osobě získá další titul rekordmana. V souboru ho nelze přeslechnout také díky jeho hlavnímu hudebnímu nástroji. 

„Jsou to hlasité gotické dudy. Vedle nich hraju na šalmaje, cistru, niněru, gotickou harfu a různé typy středověkých dud. A zpívám.“

Jeho cesta k těmto netradičním nástrojům byla rovněž netradiční. Jako devítiletý se chtěl stát rockovým kytaristou. „Táta mě zavedl k učiteli hudby, ale ten mi dal do ruky místo elektrické kytary akustickou. A budou se dřít stupnice a etudy. Nejdřív jsem z toho neměl radost, ale pak jsem hraní přišel na chuť. Jsem totiž skaut a díky nesmlouvavému vedení učitele jsem brzy dokázal zahrát písničky, které jsme s kamarády zpívali u ohně.“

Hledal opomíjené nástroje

Jako již starší se zúčastnil konkurzu na kytaristu v místní bluegrassové kapele. „Rozhodli, že budu hrát na mandolínu, a sehnali mi učitele. Bavilo mě to, protože jsem se učil na nástroj, na který v mém okolí nehrál kdekdo,“ vysvětluje.

Vaváčkův postoj nebyla laciná touha po originalitě. Už tehdy si dal za tvůrčí cíl vrátit přitažlivost opomíjeným nástrojům. „Časem jsem zjistil, že na mandolínu hraje vcelku dost lidí. Najednou jsem si vzpomněl na pexeso z dětství, na kterém byly nakreslené dudy. Neznal jsem nikoho, kdo na ně hraje, a tak jsem se rozhodl, že na ně budu hrát já.“

Přísloví praví: Když je žák připraven, učitel se dostaví. Táborský dudák Karel Kaštánek, obklopený zpěvačkami svého baráčnického souboru, nevěřil svým očím, když za ním na Táborských setkáních přiběhl 17letý kluk. „Prosím vás, naučil byste mě na dudy?“

Působil natolik přesvědčivě, že Kaštánek zařídil vyrobení nástroje na zakázku. Míla skoro celé prázdniny brigádničil, aby si na své dudy vydělal.

„Za tři týdny jsem se na ně naučil tolik, co se prý jiní učí rok, a pan Kaštánek mě přijal do svého souboru Písnička. Hrál jsem v baráčnickém kroji jihočeské lidové. O nějaký rok později jsem na Táborských setkáních uslyšel hráče na gotické dudy a kapelu středověké hudby,“ pokračuje Vaváček.

Další prázdninová brigáda a další dudy, tentokrát gotické. Do Prahy se jezdil učit od hráče na středověké nástroje Jiřího Wehle, v Táboře zformoval kapelu Dei Gratia a v Českých Budějovicích studoval pedagogickou fakultu. „Ten pedák musíš dokončit,“ trval na svém otec.

Dětenice, domovská scéna

Poslechl. Z úspěšně složených státnic šel rovnou na pódium. Už tři roky se živil středověkou hudbou.

„Od okamžiku, kdy jsem začal hrát na gotické dudy, jsem věděl, že chci středověkou muziku dělat profesionálně. Proto jsem se učil na další nástroje a sháněl informace o hraní této hudby. Když dělám věci, které považuji za nejdůležitější, makám na plný pecky,“ říká. Totéž chtěl po svých spoluhráčích.

Miloslav Vaváček (38 let)

Narodil se 3. června 1983 v Táboře. Vystudoval Střední odbornou školu pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí, poté Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Budějovicích. Absolvoval studium oboru památkář v Národním památkovém ústavu Praha a obor starožitník na pražské Rudolfinské akademii.

Hraní staré hudby se profesionálně věnuje od 23 let. Před 17 lety založil středověkou kapelu Dei Gratia. Nyní také vede steamgrassový soubor První parní orchestr.

Je autorem řady přednáškových projektů, například Experiment aneb plnou parou vpřed, Batalion France Jabůrka aneb artilerie do kapsy či Historické dudy – nástroj králů i žebráků. 

Brzy si je oblíbili návštěvníci i pořadatelé akcí s historickou tematikou. „Pak jsme získali angažmá ve středověké krčmě v Dětenicích, která je dodnes naší domovskou scénou. Vystoupení přibývala a my se dohodli, že se jako kapela zprofesionalizujeme. Za těch sedmnáct let jsem toho nikdy nelitoval,“ ujišťuje. 

Třeba někoho napadne, jestli nelitovali jeho rodiče, že není učitelem. Nemají důvod. Pedagogické vzdělání využívá ve svých dalších aktivitách, jež provozuje souběžně s kapelou.

„Před pěti lety mi kamarád dělostřelec prodal dva maličké funkční modely kanonů jako dekoraci na poličku. Napadlo mě, že počátek dělostřelectva je středověká záležitost, stejně jako naše hudba. Sháněl jsem informace o historických dělech a nechal vyrobit dalších jedenáct funkčních modelů. Zahrnují dobu od středověku až po bitvu u Slavkova 1805,“ upřesňuje.

Aby z nich směl střílet, musel je nechat otestovat ve zkušebně Státního úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva v Praze. Třináct kanonů se mu vešlo do batohu a pak vyvolal údiv, když před pracovníky tormentační zkoušky vyložil na stůl svůj dělostřelecký arzenál. 

Potvrdili mu, že ze všech modelů se dá bezpečně pálit. Na těchto kanonech představuje etapy historie a poutá tím zájem lidí všech generací.

Povzbuzen úspěchem dal dohromady sbírku stejně maličkých modelů parostrojů. „Ty už zabírají mnohem delší časové období. Od starověku po 19. století. Na tuto show navazuje výukový program pro školy Příběhy velkých vynálezců. A protože mám v kolekci nejmenší parostrojní pivovar s kompletní technologií výroby piva, vytvořil jsem i parostrojní pivovarskou show, kde prezentuji dějiny pivovarnictví. Tenhle program je oblíbený na pivních a pivovarských slavnostech,“ vypráví.

Nově sbírá mechanické hry

Z Vaváčka se tedy stal i učitel, který podle tematiky představuje svou výukovou látku dětem i dospělým. A založil další kapelu. Má název První parní orchestr a ve vlastním stylu steamgrassu uvádí písničky o parních strojích. Na těchto vystoupeních hraje na mandolínu. 

Nezanedbává ani historické dudy, dokonce o nich sestavil výukový program. Souběžně s tím hraje středověkou hudbu a ještě zvládl vystudovat obor památkář a starožitník.

Milovník páry si však loni vyzkoušel, jaké to je, když oheň pod kotlem aktivit náhle uhasne. Tuhle zlomyslnost provedla epidemie covidu-19.

„První týdny bez vystupování jsem se cítil hrozně,“ svěřuje se. „Jenže já nedokážu nečinně sedět, a tak jsem hledal inspiraci pro další projekt. Na internetu jsem si všiml obrázku zvláštního stroje, který ve starověku sloužil jako mechanická hračka pro bohaté lidi.“

Když končil koronavirový útlum společenských aktivit, už dolaďoval kolekci historických mechanických her, samozřejmě funkčních. „Brzy je představím na svých vystoupeních. Hra přece zušlechťuje duši a přináší radost. Jako hudebník o tom něco vím,“ říká závěrem Vaváček a je rád, že opět může vystupovat pro veřejnost.

Autoři: