Ten obraz se nedá přehlédnout a většina návštěvníků výstav k němu zamíří ihned po vstupu do galerie. Olejomalba má název Spolu. Žánrově se jedná o dvojakt, tedy umělecké zobrazení dvou nahých postav.
Vlastě nic nového pod sluncem. Až na to, že láskyplně se objímající naháči jsou stařec a stařena. Vzhled jejich těl vypovídá o tom, že v životě zřejmě příliš nesportovali.
Autorka Hana Kordíková z Českého Krumlova říká: „Nejčastěji se lidé při prvním pohledu na obraz rozesmějí. Jakože je to legračně nepatřičné. Pak jim úsměv mizí z tváří a nastává zvážnění. Diváci se snaží z nahé dvojice vyčíst životní příběh a přijít na to, proč si žena a muž dokážou i v seniorském věku vyjadřovat náklonnost.“
Statistiky partnerského soužití oznamují stejný údaj: Každé druhé manželství končí rozvodem. Postavy namalované na plátně tento problém nemají a zřejmě nikdy neměly.
„Soudobé trendy totiž lásku spojují s mladými krásnými lidmi,“ zamýšlí se malířka. „Jenže málokdo je obdařený krásou tvářiček z reklam a nikdo nebude stále mladý. Můj obraz vyjadřuje, že každý má právo na lásku. Jen k sobě musí najít správný protějšek a naučit se společně nejen žít, ale také mít druhého skutečně rád,“ vysvětluje.
Hana Kordíková(66 let) Narodila se 9. dubna 1953 v Českém Krumlově. V letech 1969 až 1972 studovala na dívčí škole v Kaplici, později si při zaměstnání doplnila středoškolské ekonomické vzdělání. Celý život pracuje jako účetní. Nejprve v Domovní správě v Českém Krumlově, později v podniku Jihočeské vodovody a kanalizace. V současnosti vede účetnictví ve firmě svého manžela. Aktivně malovat začala před deseti lety pod dojmem obrazů Boba Rosse. Absolvovala kurz malby na mokré plátno u malířky Jany Laštovičkové Grygarové. Poté se učila technice pastelu u portrétisty Michala Janovského. Brzy si vypracovala vlastní autorský rukopis, v její tvorbě převažují portréty. Obzvláště ráda maluje staré lidi. Vystavovat začala loni, když si její tvorby všimli výtvarníci, a ihned zaujala. Hana Kordíková bydlí v Českém Krumlově společně se svým manželem Jiřím, dcerou Petrou a rodinou syna Lukáše. Radost jí dělají jeho dcerky Nela a Maja. |
To si po chvíli uvědomí i většina diváků a ti, kterým se zatím ve vztazích nevede dobře, na chvíli posmutní. Obraz Hany Kordíkové jim vzápětí dodá naději, že na ně jejich budoucí životní partner někde čeká.
„Takže nakonec od obrazu odcházejí s přesvědčením, že viděli důkaz partnerské věrnosti, kdy si dva lidé s přibývajícími léty vyjadřují, že jeden druhého potřebuje,“ vypráví.
Odvaha, s níž malířka pojala obraz, by mohla naznačovat, že se jedná o průbojnou umělkyni. Kdepak. Hana Kordíková je skromná, ostýchavá paní, která se netají svým věkem – je jí šestašedesát. A z toho celých 56 let netušila, že v sobě má výtvarné nadání. Komu za to vyčinit? Učiteli ze základní školy.
„Na něj jsem měla opravdu smůlu,“ vzpomíná s úsměvem výtvarnice. „Nikdy nám nevysvětlil, jak se maluje. Přinesl třeba do třídy husu a jenom řekl: Namalujte ji. Měli jsme ve třídě dva přirozeně talentované spolužáky, ti husu namalovali hezky a učitel jim dal jedničky. My ostatní jsme dostali špatné známky.“
Pravda ale je, že i kdyby měla dobré výtvarné vedení, stejně by nemohla nastoupit na uměleckou školu. „V roce 1969, když jsem vycházela ze základky, emigroval můj bratr do Německa. Pro mě to znamenalo, že mám škraloup v kádrovém profilu, jak se tehdy říkalo. Toužila jsem profesně pracovat s dětmi, ale na studium pedagogické školy jsem mohla zapomenout. Zbylo na mě místo jen na dívčí škole, což byla horší varianta pozdějších rodinných škol. Studium končilo jen absolventským vysvědčením,“ vzpomíná.
Kromě domácích prací ji tam naučili i účtovat, proto po škole nastoupila do práce jako účetní. Aby v oboru získala odpovídající vzdělání, vystudovala večerně střední ekonomickou školu.
K malování ji přivedl Bob Ross
A pak už jen chodila do zaměstnání. Nejprve pracovala v domovní správě, pak přestoupila do podniku Jihočeské vodovody a kanalizace.
„Zatímco v práci mě to nebavilo, všechno se mi vynahradilo v osobním životě. Mám hodného muže a dvě děti. A teď už i dvě vnučky od syna. Bydlíme společně v jednom domě a já je mám všechny moc ráda,“ popisuje.
Po sametové revoluci si její manžel založil soukromou firmu a ona mu tam od té doby vede účetnictví. Z paměti loví vzpomínku na krátký pokus o výtvarnou činnost v pubertě. Nikdo ji ale za její dílka spontánně nepochválil, a tak usoudila, že nemá talent, a pustila malování z hlavy.
Když mnohem později začala malovat její dcera Petra, podporovala ji v jejím úsilí, ale samotnou ji nenapadlo oprášit štětce a plátna. A tak to bylo až do jednoho večera v roce 2010.
„V televizi dávali pořad o americkém malíři Bobu Rossovi. Dokázal za půl hodiny namalovat úžasnou přírodní scenerii, ale jakým způsobem! Lehce se dotkl plátna a ze štětce mu doslova vyrostl strom.“
Ross předváděl starou techniku zvanou alla prima, pro kterou se vžil český název mokré do mokrého. Malíř obratně nanáší barvy do vlhkého podkladu a tím dosahuje působivé hloubky a malebnosti. Je ale třeba vědět, jak na to.
„Hned u televize jsem si řekla: Nádhera, tohle chci umět. Měla jsem výhodu, že mě všichni doma podporovali. Zúčastnila jsem se kurzu u uznávané protagonistky této malby Jany Laštovičkové Grygarové a potom jsem ještě absolvovala kurz malování pastelem u portrétisty Michala Janovského. Důležité pro mě bylo i to, že jsem se seznámila s dalšími malíři a vznikla umělecká přátelství.“
S nadsázkou lze říci, že malířské těsto bylo zaděláno a zbývalo upéct první buchtu, která všem zachutná. Přispěla k tomu vnučka Nela v zimě, kdy se tvořily rampouchy.
„S dcerou Petrou jsme ji načapaly, jak ze skleníku odlomila rampouch a olizuje ho, protože ví, že to nemá dělat. Vyfotili jsme si roztomilou scénu na mobil a já podle snímku namalovala obraz. Všichni byli nadšení. To mi dodalo chuť k další tvorbě,“ líčí.
Malovala podobenky lidí všech věkových skupin a zjistila, že největší radostí portrétisty je zpodobňovat staré lidi. „Jejich vrásky představují pro výtvarníka výraznou estetickou hodnotu. Navíc staří lidé mají v sobě zapsané závažné životní příběhy. Snažím se je vyjádřit ve výrazu jejich tváří,“ vysvětluje, proč v její tvorbě dominuje téma seniorů. Předlohy si vybírá ze snímků na internetu.
„Loni mě kolega z kurzu přesvědčil, abych se zúčastnila skupinové výstavy. Byla jsem z toho nejprve nejistá, ale pak se ukázalo, že se moje obrazy líbí jak běžným návštěvníkům, tak výtvarníkům. A ti mě od té doby zvou k účasti na dalších výstavách. Letos bych ráda vystavovala společně s mou dcerou, která obrazy podepisuje jménem Petra Josef Kordíková,“ prozrazuje plány její maminka.
Všem, kteří by se rádi pustili do umělecké tvorby, Hana Kordíková vzkazuje: „Začít se dá v každém věku. Vždycky to ale jde snadněji, když vás někdo v pravý čas upřímně pochválí.“