Od kdy jste se začal zajímat o historii jako takovou?
Na základní škole jsem s dějepisem moc kamarád nebyl, i když jsme na Nerudovce měli úžasnou paní učitelku Chalušovou. Víc jsem do historie začal pronikat až po mém návratu do Budějovic po čtrnáctiletém působení v Bechyni. Do té doby jsem znal město perfektně podle hospod, ale to se změnilo. Začal jsem po Budějovicích chodit téměř každý den a koukal jsem se víc okolo sebe a nad sebe. Tady začala moje záliba v historii budov. Pátral jsem, proč a kdy byly postavené a tak dále. Dnes je historie mým velkým koníčkem a rád získané informace sdílím s ostatními.
Vaše jméno je spojené i s četnickou stanicí v Dolních Slověnicích u Lišova. Tam jste se objevil přirozeně, když jste voják?
Spíš jsem se tam dostal oklikou. Začalo to u nás v kasárnách při dnu otevřených dveří, když jsme zdobili naše prostory. Kamarád a kolega měl spoustu uniforem i z dob první republiky, já sehnal figuríny. Rok poté k nám přijeli kluci z četnické stanice z Dolních Slověnic, o kterých jsem do té doby nevěděl. Zjistil jsem, že kousek za barákem mám kluky, které také zajímá historie. Tak jsme se sblížili a oni mě pozvali k sobě do historického spolku.
Jak dlouho už jste členem?
Zhruba pět let. Za tu dobu jsme udělali spoustu práce, snažíme se spolupracovat s podobnými spolky. Děláme výukové akce pro školy, osvětu a založili jsme stránku na Facebooku, které se docela daří. Tím pádem se o nás už víc ví. Naším největším dosavadním úspěchem je asi to, že nás pozvalo na svou akci přímo pražské policejní muzeum na výročí založení Karlova. My se však nezabýváme jen prací tehdejší policie, v bývalé slověnické škole máme ukázanou právě i školní třídu či nejrůznější zemědělské pomůcky a celkově představujeme život na Lišovsku.
Jak za první republiky vypadala práce četníků u nás, asi nejvíce v 90. letech přiblížil seriál Četnické humoresky. Ptají se na to lidé pořád?
Určitě. I když je v seriálu samozřejmě spoustu věcí ze života četníků upravených pro film. Ale například z hlediska četnické práce, postupů či také uniforem, je lepší seriál Četníci z Luhačovic.
Kromě vojenské či policejní historie se zajímáte i o křížky u cest. Fotíte je a zaznamenáváte do internetových map. To vás napadlo jak?
Zase náhodou. Vezl jsem dceru ke kamarádce do Slověnic a už několikrát jsem projel okolo křížku. Čekal jsem na dceru, tak jsem šel křížek prozkoumat. Vyfotil jsem ho a otevřel si jen tak mapy.cz a zkoušel jsem, jestli tam někdo zadává i fotky těch křížků u cest. Fotku jsem tam tedy přidal, a to byl můj první krůček. Potom vždy, když jsem měl čas a jel jsem zrovna okolo dalších křížů, vyfotil jsem je a zanesl do mapy. Pak do toho vstoupil covid, já měl jako každý spoustu času, a tak jsem dělal výpravy za křížky.
Kolik už jste jich zaznamenal?
Okolo pěti set a určitě chci pokračovat dál. Nejezdím jenom na Českobudějovicku, ale hodně toho mám zmapované třeba i v okolí Bítova u Znojma. Je zajímavé, že v každém kraji jsou křížky jiné. Na jihu jsou vesměs s kamennými základy a litinovými křížky, ale v okolí Blanenska jsou kříže obrovské i s podstavci je to celé dělané z litiny.
Jak se žilo četníkům nejen za první republiky? To ukazují ve Slověnicích |
Proč je lidé v krajině tehdy vůbec stavěli?
Vznikaly třeba na rozcestích, což by mohl být i orientační bod. Lidé byli dřív hodně věřící, takže měli možnost na svých cestách najít duchovní útěchu. Hodně křížků vyrostlo v období první světové války a po ní. Lidé je stavěli buď jako poděkování Pánu Bohu, že se jejich syn vrátil domů anebo naopak, jako vzpomínku a odpuštění, když se už nevrátil. Aby lidé měli místo, kam chodili uctít památku svého příbuzného. Nebo se stavěly kříže i tam, kde někdo zemřel či se narodil.
Máte nějakou vytipovanou lokalitu, které se chcete věnovat víc?
Výpadovky z Lišova mám pokryté všechny. Chybí mi Budějovice jako takové, i když ve velkých městech se spíše už stavěla boží muka. Co si nyní vybavuji, tak je křížek u kostela sv. Rodiny, na Pekárenské ulici či pak zastavěný kříž v domě v Mladém. A ten je hodně zajímavý. Zatím jsem nedopátral jeho historii a účel.
Jinak jste jedním ze správců místní populární facebookové skupiny Jsem z Budějc a zajímáte se nejen o historii Lišova, kde bydlíte, ale i o minulost krajského města. Zaměřujete se na jedno téma, nebo vás zajímá od všeho kousek?
Primárně se zabývám kasárnami, mapuji jejich historii. Moc mi v tom pomohl Vladimír Buldra, bývalý dělostřelec a plukovník z Budějovic. Město bylo dříve opravdu známé obrovským počtem vojáků, první kasárny vznikly například na dnešním Mariánském náměstí. A jedna taková perlička, že kasárny se začaly budovat proto, aby se lidé ve městech mohli vymanit z povinnosti u sebe ubytovávat vojáky. Z toho také vzniklo slovo nakvartýrovat. Sbírám také k tomu tématu i nejrůznější pohlednice a za některé jsem dal opravdu vysoké sumy, i za ty lišovské.
Střední Čechy jsou plné křížů, jejich historie sahá až do středověku |
V Lišově jste si také našel dané téma?
Ne, ten beru tak nějak komplexně asi i kvůli tomu, že jsem takzvaně „naplavenina“. Zatím jsem nenašel nikoho dalšího, kdo by se také zajímal o historii Lišova a pouštěl získané informace zase mezi lidi. Tak zase s kamarádem spravujeme stránku na Facebooku „Lišov, naše město“.
Vlastníte stovky pohlednic a další materiály. Nechystáte se například vydat knihu s historickými tématy? Tyto lokální publikace vracející se o desítky let zpátky jsou mezi čtenáři hodně žádané.
Takovou ambici zatím nemám. Nechávám to teď na zmiňovaných stránkách na sociálních sítích. Na tyto knížky tady máme jiné přeborníky, jako je třeba Milan Binder. On toho má mnohem více než já. Já mu do zelí nepolezu (směje se).
Jak vnímáte vy, i z pohledu historie, proměnu Českých Budějovic? Trápí vás něco v tomto ohledu?
Je to logické. Města se prostě vyvíjejí. Tak to bylo, je a bude. Ale trápí mě přístup některých lidí k těmto změnám. Někteří fakt v sobě a v čase zamrzli a nejsou schopní akceptovat něco nového. Pak se to snažím lidem popsat nebo vysvětlit. Myslím si, že město má skvělé internetové stránky a dobře komunikuje s obyvateli, takže se lidé k informacím mohou jednoduše dostat. Jenže v tomto bodě to zamrzne. Později, když se po letech něco začne budovat, proti tomu lidé najednou protestují a říkají, že to už nebude jako dřív. Ano, to zkrátka nebude.
Přijel i princ Trávníček. Nový šumavský kříž skládá poctu Třem oříškům pro Popelku |
Ale to je vývoj.
Dávám za příklad zámek v Hluboké, který dneska všichni známe jako krásný a bílý skvost. Ale dřív to byl úplně jiný zámek, který málokdo zná. A tehdy se to třeba také lidem nelíbilo, že se bude přestavovat. Ale vrchnost už také nechtěla žít ve starém zámku. Přála si postavit to, co bylo moderní a co se jim líbilo. To se nedá nic dělat.
U Armády ČR pracujete jako náborář. Je v dnešní situaci a ve stínu toho, co se ve světě děje, těžké sehnat nové lidi do armády?
Těžké to není. Složité je tam nováčky udržet. Tím, jak je dnes mladá generace nastavená, tak není zvyklá přijímat autority. Rozkaz, jak je definováno, je projev vůle nadřízeného, ale spousta lidí se vás dnes zeptá: Proč? Proč to mám dělat? To ale není jen u armády, to je všude. Plus do toho dnešní výchova.
Co máte konkrétně na mysli?
Kolikrát se nám stalo, že s třicetiletým chlapem přišla k nám i jeho maminka a chtěla jednat za něj. Když přišel konflikt na Ukrajině, tak jsme zaznamenali zvýšený zájem o aktivní zálohy, ale tím to bohužel pro řadu z nich skončilo. Hodně lidí s námi už pak nekomunikovalo. Obecně se však dá říci, že zájem o zařazení do ozbrojených sil je veliký. Ale když k nám pak přijde zpětná vazba z útvarů, tak tam řada mladých kluků brzy končí.
