Na Žižkově náměstí v Táboře přivítaly Květu Dvořáčkovou desítky lidí bouřlivým potleskem a nechyběla sprcha šumivým vínem.
Potlesk však patřil také jejímu partnerovi, cestovateli a bývalému starostovi města Jiřímu Fišerovi (72). I on závodil, ale oproti loňsku se mu kvůli zdravotním problémům nepodařilo dojet do cíle.
Závod vedl z nejzápadnějšího bodu bývalého Československa – z Hranic u Aše, do nejvýchodnějšího bodu – Nové Sedlice na hranicích s Ukrajinou. Na výběr byly dvě cesty – jižní a severní. Oba táborští reprezentanti letos zvolili severní cestu – horami, lukami, brody, 1 681 kilometrů a 27 tisíc metrů převýšení.
„První závod jsem jela ze zvědavosti, nevěděla jsem, že ho jsem schopná dokončit. Ukázalo se, že jsem. Ale nebyla jsem na to sama. Poznala jsem na cestě novou kamarádku Adélu, která mi dodnes zůstává po boku. Míle jsme spolu jely 19 dní. Druhý rok jsem jela sama. Umřel mi táta (symbolicky na kole) a já si slíbila, že Míle ujedu ještě jednou a lépe. Protože jemu se ten závod líbil, jen se mu nelíbilo, že nejedu rychle. A dokázala jsem to. Zlepšila jsem se na 14 dní,“ vypráví Dvořáčková.
Letos chtěla jet zase s Adélou, ale ta nemohla. „Pak se mi nechtělo. Zase se mlátit sama mezi medvědy? Každopádně jsem si zkusila pár závodů, 800 kilometrů, dva jsem dokonce vyhrála a nějak jsem si říkala, že když už nejsem rychlá, musím to zvládnout nějak na vůli,“ popisuje Dvořáčková, která trasu plnou nástrah ujela za 12 dní. Jak sama dodává: „Na holku z Tábora, co začala na kole jezdit před pár lety, asi dobrý…“
Na startu u Aše stála se svým partnerem Jiřím Fišerem, ale byli domluvení, že každý pojede sám za sebe. Květa Dvořáčková se navíc rozhodla první noc nespat a jet.
„Celkově mám problémy se spaním a v té závodní euforii pro mě první noc znamená jen se mlátit někde v trávě u cesty. Tak jsem jela. Jako minulý rok se ke mně přidal Matěj, kluk z Prahy, ale někde za Božím Darem se rozhodl si na chvíli lehnout. A od té doby už jsem na všechno byla sama,“ říká a doplňuje, že když už jde spát, tak se coby žena snaží někde pod střechou. Ač je to většinou komplikované.
V Bajce o bajcích líčí cestu dvou cyklistek napříč bývalým Československem |
„Shánět ubytování je strašný. Nic nejde naplánovat. Vypadá to, že máte před sebou Děčín, ale musíte přesně dodržet trasu danou organizátory. Takže k Děčínu lezete přes kopec na pravém břehu, pak přes kopec na levém břehu, až zjistíte, že to, co byste po normální cyklostezce dali za půl hodiny, lezete hodin deset. Měla jsem ale štěstí na lidi, obvykle to bylo někde o schovaném klíči, díky kterým jsem se ubytovala. V Čechách jsem však spala maximálně čtyři hodiny denně,“ počítá.
Závod divokou přírodou není jen o obtížné trati, ale hlavně o počasí. Zprvu se závodníci potýkali s vedry a Slovensko je přivítalo mohutnou bouřkou. To byl pro Květu Dvořáčkovou jeden z nejtěžších okamžiků, kdy se objevily pochybnosti. Ale nevzdala se.
Jablonecký dobrodruh Kopka ordinuje 1000 drsných mil |
„Sjížděla jsem Javorník za diskotékového světla dunivé bouřky a zůstala na první zastávce. V suchu, v obci. Jenže kolem jeli kolegové a rozhodli se, že dojedeme do třetího kontrolního stanoviště za řekou Váh, za brodem, který musíme zdolat. Neviděli jsme na cestu, provazy deště, hromy, blesky. A Váh se stačil zvednout snad o metr. Tam, kde jsem já měla vodu po bradu, oni po prsa, ale prostě to nějak ustáli. A vrátili se pro mě. Vzali mě mezi sebe jako malou holčičku a přes vodu mě přenesli,“ líčí závodnice s tím, že ráno se spoluzávodníci rozhodli soutěž skončit.
Všechno bylo mokré, stále pršelo, byla zima a cesty jedno bahno. Květě Dvořáčkové se rozklížily boty, což vyřešila návštěva Trenčína. Ztratila však půl dne.
Z kola nepojízdný tank
„Znovu na trasu? Nechtělo se mi. Byla jsem demotivovaná. Slovensko je jiné. Kvůli velkému výskytu medvědů se na určitá území nesmí vstupovat po deváté večer a před šestou ráno. Takže já v poledne vstoupila na trasu, do hlubokého lesa, do bahnitého kopce, který z mého kola udělal nepojízdný tank. Stále pršelo. Klouzalo to. Cítila jsem se úplně ztraceně. Z lesa jsem se do devíti do večera nestihla dostat, vše neustále mokré. Mrzla jsem,“ vykresluje.
Cestou však potkala lidi, co jí vycházeli vstříc, a když už se zdálo být nejhůře, nezištně pomohli.
„To zdržení z Trenčína, zákazů jízdy kvůli medvědům a zimy už jsem nedohnala. Ale do cíle v nové Sedlici jsem dojela jako první žena. Celkově na šestnáctém místě. Dva týdny jsem neviděla zprávy. Možná vypadá 1 000 Miles těžce, ale je to vlastně velmi jednoduché. Možná vypadá špinavě, ale je to vlastně strašně čisté. Jen mapa, příroda, další metry. Jen já,“ uzavírá. O startu v příštím roce pochybuje. Pravděpodobně do silvestra, kdy se do půlnoci musí dobrodruzi registrovat.
Letos do akce vyrazilo na 300 cyklistů, koloběžkářů, běžců a chodců. Závod 15 let pořádá biker, cestovatel a dobrodruh Jan Kopka s týmem dobrovolníků. Akce měla opět benefiční přesah – závodníci svou účastí podpořili Dům pro Julii, brněnský dětský hospic.
