Vyšívání pavím brkem je technika, o kterou se Kryštof Makovec z Českých Budějovic začal intenzivně zajímat v prvním ročníku vysoké školy.

Vyrůstal v rodině, kde se muzicírovalo, a pod vedením dědečka Miroslava Štechera se naučil vyrábět dudy, fanfrnochy a mít rád folklor i tradice. A to je mu „jen“ 27 let.

Jeho muzikálnost a rukodělná zručnost ho dnes živí. Jako obchodní zástupce firmy vyrábějící klavíry rozumí těmto nástrojům do posledního detailu.

Svoje znalosti toho všeho, co dnes umíte, si nesete už z dětství?
Částečně. Muzicírování, folklor, dudy, fanfrnochy, to ano. Ale vyšívání pavím brkem jsem si k tomu přidal až později. Všechno to začalo u dud, kde je práce s kůží nedílnou součástí. Co se týče vyšívání, začalo to vlastně tím, že já neměl žádný opasek ke kroji. Jsem členem folklorního souboru JSPT Úsvit. Měl jsem touhu nějaký si vyrobit. Tak jsem se o to začal zajímat. A pokračoval jsem v tom i při svém vzdělání, studoval jsem etnologii.

Vaším vzorem byl tehdy děda?
Samozřejmě, pan Štecher. Odmalinka jsem s ním chodil do dílny všechny ty hudební nástroje vyrábět. Tam to pramení. Ono se i říká, že to řemeslo se dědí přes koleno, ne po rodičích, ale prarodičích.

5 fotografií

Když se řekne fanfrnoch, co to je? Musím se sama přiznat, že jsem si to musela najít na internetu.
Fanfrnoch, bukál, bučál, má to další názvy, záleží na tom, z jaké části republiky pocházíte. Dá se to popsat jako džbán s ocasem. Je to nádoba, například soudek nebo džbán, který už nemá využití, potáhne se kůží a koukají z toho koňské žíně. Ty při namočení a tahání nebo smýkání mezi prsty vydávají specifický zvuk. Většina folklorních souborů a jejich kapely mají v repertoáru koledy, kde se tento hudební nástroj využíval nejvíce. Je to obměna bubnů, aby třeba děti držely při koledování stejný rytmus.

A když to vezmeme čistě regionálně, kde se využíval nejvíce?
Je to už zapomenutý nástroj, ale využíval se skutečně všude. I proto, že to bylo to nejjednodušší, co se dalo vyrobit. Rozbitý džbán, kůže a koňské žíně měli na každé vsi.

Děláte je na objednávku?
Je to moje srdeční záležitost a všechno je to zakázková výroba. I dudy i vyšívané opasky. Je to všechno na přání, na míru. A má to proto i svoje zdobení, iniciály, aby to nebylo no name. Bezejmenné. Například jsem dělal dudy pro věřícího člověka, tak jsem je ozdobil křesťanskými symboly.

Volský roh, beranice, lucerna a halapartna. Ponocného Hanuse ovlivnil Lada

Vy jste musel vědět už jako dítě, že jste muzikální.
Ani ne. Asi až ve třinácti mi došlo, že mě to hodně baví. Tehdy jsem pochopil, že to bude můj směr. Hraju na klavír, klarinet, saxofon, na dudy, trošku na kytaru.

A jste také profesionální ladič klavírů. Takže jste šel na konzervatoř už v patnácti letech?
Právě že vůbec. Rodičům se to moc nelíbilo. Tak jsem šel na gymnázium. Až když jsem nastoupil na vysokou školu, tak jsem se současně přihlásil na konzervatoř v Praze. Jako ladič pian.

A kromě toho jste také etnolog.
Studoval jsem politologii a k tomu jsem si přidal ještě obor etnologie a kulturní antropologie. A k tomu ještě konzervatoř.

A v které fázi studia jste se tedy dostal k vyšívání pavím brkem a jak?
To byl první semestr. Šel jsem na přednášku politologie a ještě předtím jsem začal různě googlovat a zajímat se.

Kvůli politologii?
Ne. (smích) Jen jsem měl čas před přednáškou. A ten jsem trávil hledáním informací. A právě že toho moc nikde nebylo. Byl jsem velmi překvapený a to byla motivace, že se tomu musím více věnovat. A tak jsem začal zkoušet techniku, až jsem to prolomil a naučil jsem se. Hodně jsem sbíral zdroje hlavně z němčiny.

Vy jste si vyšíval třeba pánskou peněženku. Takže to nemusí být jen doplňky k folkloru a krojům.
Vůbec ne. Vyráběl jsem například výšivky na dámské kabelky. Na opasky k běžnému nošení nebo pásky k hodinkám. Anebo když mě někdo osloví s vlastním nápadem.

Kterou část pavího brku tedy k vyšívání používáte?
Když si představíme to paví pero s tím okem nahoře, tak uprostřed je takzvaný „kýl“. A my to hezké okolo nepoužijeme, jen ten bílý kýl. Ten se musí velice precizně nadělit na dlouhé nitě a s těmi se vyšívá.

Máte k tomu vlastní pávy?
Nene, ještě abych měl pávy! Ale mám známé, kteří je mají. A jsou to vypadaná brka. Žádný páv nebyl zraněn. I když z legrace říkám, že chodím lovit pávy do Valdštejnské zahrady a trhat jim ta brka a že u toho strašně řvou.

Jak dlouho to trvá, než vzor vyšijete?
Záleží na velikosti. Když se bavíme o pásku u hodinek, tak třeba desítky hodin. U opasků je to pak třeba až 160 hodin.

Asi to nevyšíváte klasickou jehličkou.
Jsou na to speciální šídla, která mají profil diamantu pro výsledné skládání stehů. Je problém je sehnat, takže jsem si musel některá vyrábět sám. Ta nejmenší mají velikost dva až čtyři milimetry.

Chtěl byste se třeba věnovat restaurování starých mužských opasků? Protože právě ty jsou nedílnou součástí krojů.
Zkoušel jsem to. Ale zatím to nedokážu udělat v kvalitě jako například v rakouských dílnách, které se na to specializují. Ale je to vývoj. Na začátku jsem vůbec nevěděl, jak na to. Musí se to zkoušet, například tloušťka nitě a různé vzory.

Máte na to třeba speciální dílnu?
Já jsem hodně na cestách. Takže jsem si na to udělal speciální skříňku s pomůckami, abych mohl kontinuálně pokračovat kdekoli. V podstatě to stačí. Když to chce mít člověk upnuté, tak potřebuje takzvaného ševcovského koníka. Já jsem si zvykl na práci bez něj. Takže to můžu dělat kdekoli.

Třeba ve vlaku.
Taky jsem to jednou zkoušel. Pozorovala mě u toho jedna paní, koukala mi pod ruce. Pak se zeptala. A když jsem jí to vysvětlil, tak se divila ještě víc, byla jak v Jiříkově vidění. Takže i ve vlaku to jde.

Milevský košíkář Smrt se propletl až do vánoční pohádky

Když se vrátíme k tomu, že vyrábíte i dudy, kolik už jste jich vyrobil?
Do desítky. Jde spíš o to, že spolupracuju s dědou, pomáhám mu, a on mně. A hodně nástrojů také opravuji a rekonstruuji.

Ale to už ve vlaku nejde.
Nene, na to už mám doma dílnu, kde mám všechny potřebné nástroje i sklad dřeva, které si sám suším.

Můžeme se zmínit o tom, jak si ceníte své práce?
Spíš se zaměřuji na to, aby to dotyčnému udělalo radost. Ale samozřejmě když se jedná o věc, na které strávím 160 hodin času, to už je taková náročnost, tam už se šetřit nemůže.

Prozradíte, čemu se nyní profesně věnujete?
Ani politologii, ani etnologii. Dostal jsem se do firmy Petrof, na pozici obchodního manažera mimo jiné pro Ameriku. Tam na vás ve firmě ještě dýchne ta výroba, se zaměstnanci, kteří mají lásku k těm nástrojům.

Nemáte chuť u té výroby se k nim připojit?
Mám! Ta vůně dřeva vás tam prostě láká. A když pak mám obchodní případ nebo reklamaci, jsem to já, kdo to jede řešit, protože těm nástrojům rozumím. Mají životnost třeba sto let, ale jako u auta občas potřebují servis. Takže já pak jsem ten, kdo to obhlédne a navrhne postup.

Takže když se vrátíme do vašeho dětství, děláte profesionálně to, od čeho vás vlastně odrazovali! Živí vás hudba.
Dneska mě to živí. Je to pravda. (smích)