Kamil Dřevikovský píše kroniku Budějovic na papír, který odolá namočení

  9:28
Kronikáři mohou slavit kulaté výročí. Letos je to sto let, kdy podle zákona musí každá samosprávná obec zaznamenávat své dění do kroniky. Není však snadné získat lidi, kteří jsou v této činnosti vytrvalí. Středoškolský učitel Kamil Dřevikovský je v pořadí desátým českobudějovickým kronikářem.

Kamil Dřevikovský je v pořádní desátým kronikářem Českých Budějovic. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Svou úvodní zprávu zapsal Dřevikovský před jedenácti lety. První cyklické zápisky psal jako kluk pod dojmem filmu Cesta do pravěku.

„Kniha kroniky je veliká a pěkně těžká. Naštěstí ji nemusím nosit domů. Vlastně z nařízení ani nesmím,“ zdůrazňuje Kamil Dřevikovský. „Dopsané knihy se odevzdávají do Státního okresního archivu v Českých Budějovicích. Zatím jsem dopsal tři a ta čtvrtá, rozepsaná, je na odboru kultury českobudějovického magistrátu. Mám tam svoji písárnu.“

Stejně jako kronikáři dávných dob zapisuje ručně a inkoustem. Ten si však nevyrábí z duběnek – používá inkoust, který nevybledne. Jako psací nástroj mu neslouží husí brk, ačkoli by prý jeho hrot uměl seříznout. Místo něj drží v ruce drahé pero.

„Také papír je speciální, aby ho nezničilo namočení ve vodě. Kniha má koženou vazbu a stojí přibližně 25 tisíc korun, proto si dávám pozor, abych do ní psal úhledně.“

Kronika města České Budějovice se nesmí nikam přenášet, jen ve skutečně výjimečných situacích.

Kronika města České Budějovice se nesmí nikam přenášet, jen ve skutečně výjimečných situacích.

Zapisovat dochází na odbor kultury ve svém volném čase, zpravidla dvakrát týdně. Při práci trochu připomíná zenového mistra. „Vedle kroniky si položím vytištěné zprávy. Vezmu pero do ruky, nadechnu se, vygumuji všechno v hlavě a jenom přepisuji. Jakmile při psaní začnete myslet na něco jiného, riskujete, že uděláte chybu. Ani já se jí občas nevyhnu, ale je třeba, aby jich bylo co nejméně. Chybu kronikář opraví jednoduchým přeškrtnutím.“

Zaznamenává vše důležité, co se v krajském městě událo v oblasti kultury, sportu, politiky a veřejného života. Do kroniky patří rovněž mimořádné události. A občas přidá podle svého uvážení i něco, co vzbudilo pozornost obyvatel.

„Například jak městští strážníci honili po náměstí divoké prase. Anebo jak nad městem létala americká stíhačka z druhé světové války Lockheed P-38 Lightning. Napsal jsem, že tyto stíhačky se zde objevily v roce 1945, najednou jsou tu znovu, ale nepodařilo se mi zjistit důvod. O rok později jsem se ho náhodně dozvěděl – rakouská letecká skupina trénovala lety s historickými bojovými letouny a letci startovali z letiště v Plané. Rád jsem svůj poznatek připsal do kroniky, protože letadla z války jsou jedním z mých koníčků.“

Tím největším je však četba. Jako školák si četl s baterkou pod peřinou, když už měl dávno spát. Přitahovala ho doba pravěku. A tehdy také vytvořil souhrn zápisků, jež se trochu podobaly kronice. „Inspiroval mě film Cesta do pravěku. Vžíval jsem se do příběhu chlapců, kteří plují proti proudu času a vše si zapisují. Filmoví hrdinové měli sešit pěkně navlhlý s pokroucenými listy, a proto jsem svůj výtvor také efektně pomačkal. Bohužel se mi pak ztratil,“ vzpomíná.

O učitelské profesi měl jasno

Okouzlení pravěkem skončilo v sedmé třídě a vystřídal ho zájem o současnou přírodu. Postaral se o to děda František Dřevikovský z Křemže, za nímž Kamil jezdil na prázdniny.

Kamil Dřevikovský

(47 let)

Narodil se 2. dubna 1973 v Českém Krumlově. Pochází z učitelské rodiny, do svých 26 let bydlel v Českých Budějovicích, poté se svou rodinou zakotvil v Lišově. V letech 1987 až 1991 studoval na českobudějovickém Gymnáziu J. V. Jirsíka (v době jeho studií mělo název Karla Šatala), vysokoškolské vzdělání získal na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity s aprobací český jazyk a dějepis. Vyučuje dějepis na Gymnáziu Jírovcova, kroniku města vede ve svém volném čase od roku 2009. Je ženatý, jeho manželka Pavla je učitelkou matematiky, výpočetní techniky a tělocviku. Mají dvě děti – Blanku (20 let) a Tomáše (17).

„Byl učitel na základní škole a uměl poutavě vykládat o přírodě a místopise. Nadchl mě pro celý tamní kraj. Zkoumal jsem keltské hradiště v Třísově, zříceniny hradů Dívčí Kámen a Kuglvajt i nedostavěný gotický klášter v Kuklově. Můj zájem se tím trvale nasměroval k historii.“

A nejen k dávné historii. V dědově knihovně Kamila zaujala starší publikace o vývoji letectví a vedle ní se nacházelo několik memoárových knih stíhacího esa Františka Fajtla. „Při čtení jsem obdivoval, jak přesvědčivě dokáže sdělovat své zážitky a poznatky. Chtěl jsem to umět podobně jako on. Ne létat, ale sdělovat,“ vysvětluje.

O své budoucí profesi měl jasno: stane se učitelem. Nikdo mu to nevymlouval. V příbuzenstvu se na učitelskou dráhu dal nejen jeho děda z Křemže, ale také babička, maminka a tatínek. Jistě nepřekvapí, že i Kamilova manželka je učitelka, jenže to jsme přeskočili dobu jeho studií a nástupu do zaměstnání.

„Tyto informace se vejdou do krátkého odstavce,“ popohání děj kupředu s bravurou pedagoga. „Jsem také bytostný Budějčák, proto jsem studoval v Budějovicích a také tu pracuji. Po maturitě na Gymnáziu J. V. Jirsíka jsem absolvoval pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, pak jsem nastoupil jako češtinář a dějepisář na Gymnázium Jírovcova a jsem tam dodnes. Už léta učím jen dějepis, protože to tak u nás vyšlo. Oženil jsem se a s rodinou jsme se zabydleli v Lišově,“ popisuje.

Zpět ke kronice města. Jako dějepisář si pamatuje přesné datum, kdy mu vstoupila do života. „Třicátého června 2009. Rozdal jsem vysvědčení, balil jsem si věci v kabinetě a zazvonil mobil. Volala paní Iva Sedláková z odboru kultury, že by potřebovali, abych se ujal práce kronikáře. Předchozí kronikář Pavel Koblasa se odstěhoval a ředitel Státního okresního archivu Daniel Kovář doporučil mě. Známe se, protože občas chodím do archivu se svými studenty v rámci výuky.“

Takové doporučení nemohl zklamat. Vymínil si ale jednu úlevu: jakožto přeučený levák nebude nadepisovat záhlaví kronik. Kaligraficky pojaté nadpisy kreslí výtvarník Vít Krajíc.

„Informace čerpám z monitoringu tisku a občas i z vlastních postřehů. Průběžně sestavuji tištěný přehled zpráv, který má na konci roku asi sedmdesát stránek. Město z něj pak vydá pro veřejnost ročenku s názvem Kronika České Budějovice. Já průběžně zprávy přepisuji do kroniky a některé rozepisuji detailněji než v ročence. V letošním roce budou dominovat informace spjaté s koronavirem,“ říká kronikář o své práci.

Kamil Dřevikovský prozrazuje, že vlastně píše kroniky dvě. Už patnáct let si vede osobní deník. Ale v latině!

„Miluji ten jazyk a potřebuji se v něm procvičovat. A tak si každý den latinsky zapisuji, co jsem prožil. Za dnešek tam bude určitě odstavec s názvem Sermo cum domino Josepho Musilo – Rozhovor s panem Josefem Musilem,“ uzavírá pedagog a kronikář v jedné osobě.

Autor: