„Mysleli jsme si, že to bude jen na tři měsíce,“ říká Iryna Pidkuiko, která pochází z ukrajinského Charkova. „Jenže ta válka trvá už tři roky a je to horší.“
Mluví o rusko–ukrajinském konfliktu, který donutil ji a řadu jejích krajanů opustil domov a vyhledat pomoc jinde. Sama ji našla v Českých Budějovicích. Naučila se česky, doplnila si vzdělání a v diecézní charitě pomáhá ostatním.
Dosud to bylo v kontaktním místě pro ukrajinské uprchlíky. Skončil ale dvouletý program, který byl dotovaný z operačního programu. Středisko se uzavřelo a jeho činnost částečně převzalo charitní centrum pro cizince.
Když Iryna odjížděla z domova, kladla si otázky: Kam vlastně jede? Na jak dlouho? Co ji tam čeká? Co vůbec bude dělat? „A nejhorší je právě neznalost jazyka,“ podtrhuje.
V Charkově ztratila práci a válka byla za rohem. Chtěla odjet někam, kde je bezpečno. Kde bude pracovat a pomáhat příbuzným. Třeba tak, že jim bude posílat peníze.
Centrem pomoci pro Ukrajince prošly hned po otevření stovky uprchlíků |
„Bylo moc těžké se rozloučit s rodinou. Zůstala tam moje maminka a mladší bratr. Situace je v naší zemi moc špatná. Bratr je voják ve speciální jednotce v ukrajinské armádě a plní úkoly přímo na frontě. Můj bratranec je také ve válce. Jsem s nimi v kontaktu. Je pro mne tak těžké o tom mluvit.... Už chceme, aby byl konec války. Nepřeji žádné zemi, aby poznala to, co my musíme řešit. Ve 21. století. A proto je důležité o tom mluvit.“
Iryna vnímá, že Češi i svět jsou už vyčerpaní tématem války a Ukrajiny. „Stejně ale jako my. A situace se horší, Rusko okupuje větší a větší území, útočí agresivněji, nemáme tolik zdrojů, abychom se mohli bránit. Nemáme tolik lidí. Už to trvá moc dlouho a nevíme, kolik času ještě. Už chceme, aby to skončilo,“ přeje si.
Přesto zdůraznila, že ona sama zaznamenává jen vřelé jednání. „Neslyšela jsem ani od našich, že by se setkali s nějakou špatnou situací. Takže naším vstřícným krokem by mělo být to, že se naučíme váš jazyk,“ poukázala a přidala, že někteří její krajané nechtějí, myslí si, že to nemá cenu.
Dobročinnost byla letos rekordní, na Ukrajinu dali Češi čtyři miliardy korun |
„Ale s tím nesouhlasím. Když chceme žít v Americe, musíme se naučit anglicky. Když v Německu, musíme umět německy,“ připomněla.
Vypráví, jak sama zprvu s češtinou zápolila. „Na první pohled se zdá, že čeština a ukrajinština jsou podobné. Ale vůbec. Učím se už tři roky a každá hodina otevře a přinese něco nového. Je to velmi těžký jazyk. Vím, že stále dělám chyby. Sedm pádů, další pravidla koncovek, to je pro mne stále nepřehledný les,“ směje se.
Iryna je fotbalistka, která hrála i za českobudějovické Dynamo. „Když jsem přijela, i tady jsem chtěla hrát ženský fotbal. Ale neuměla jsem česky. Tak jsem šla později právě na Charitu, zda by mi pomohli. Našla jsem si skupinu na Instagramu, ale při psaní zprávy jsem použila překladač. Jenže ten dělá chyby a nepoužívá například ženský rod. Takže v mém textu nebylo chtěla bych, ale chtěl bych. Chtěl bych se přidat do týmu a spolu trénovat. Ten člověk, který to četl, si musel říkat, co za podivína z Ukrajiny mu to píše!“ směje nad tím, jak s češtinou bojovala.
Zůstala materiální a potravinová pomoc
Kontaktní centrum Diecézní charity České Budějovice skončilo po dvou letech s projektem poradenství pro ukrajinské uprchlíky. Spektrum služeb, které zde nabízeli, se od začátku července výrazně omezilo. Zůstala jen symbolická potravinová a materiální pomoc. Vše ostatní přešlo pod centrum pro cizince, kde ale služby může využívat kdokoli, kdo přicestoval z ciziny.
„Ti mluví anglicky. To jsou ale lidé, kteří jsou tady už v jiném režimu, třeba tady studují v doktorandských programech nebo přijedou za prací, na omezenou dobu. A potřebují jiné věci a pomoc od úřadů,“ vysvětluje vedoucí centra pro cizince Klára Cvachová.
Přesto nejpočetnější skupinou, jež sem stále přichází, jsou Ukrajinci. A největší zájem by měli o službu, která už není dostupná. Je to doprovod s tlumočníkem na úřady, pojišťovny, k lékařům, ale i do škol. „Ale je to i naopak, volají nám právě ze škol, nebo lékař řekne, ať si přivedou tlumočníka,“ popisuje Cvachová.
Jihočeši pořádají sbírky, vozí jídlo i deky. Na Hluboké nabídli hotely |
Proto jedna z prvních věcí, které zde klientům doporučí, je intenzivní studium jazyka. Diecézní charita nabízí kurzy, ale není jediným školicím střediskem ve městě. „A je vidět, že se chtějí naučit. Bez toho si pak těžko hledají i práci,“ přidala.
Podle Cvachové je zájem o pracovníky z Ukrajiny velký. „Zaměstnavatelé naopak volají, že by měli práci právě pro Ukrajince, protože ti jsou pracovití a vděční. Kvalifikovaný vzdělaný člověk a on tu pracuje na pozici o dva stupně níž. A musí to přijmout. A ještě čelit nějakým hejtům na sociálních sítích,“ komentuje situaci a náladu ve společnosti.
„Češi tady mají nějaký další záchranný systém. Ale Ukrajinci mohou čerpat jen humanitární dávku, takže se opravdu musí o sebe postarat. Proto se snaží. Kolikrát nabízíme potraviny, ale nepřijmou to. Je to pro ně hanba. Radši pracovat.“
V centru i nadále poskytují například služby psychologa nebo právníka. „Pomáháme hledat práci, bydlení a sladit to. Právník kontroluje smlouvy,“ přiblížila Cvachová.
„Některé osudy, se kterými se zde setkáváme, jsou velmi smutné. Maminka, která má dva syny. Jeden padl ve válce. Vzala druhého a jela sem. Jiná maminka, která má tři malé děti, se o ně musí postarat sama. Senioři, kteří jsou vážně nemocní. Rodiny, které jsou rozdělené, protože táta zůstal doma a děti tomu nerozumí,“ vypočítává Cvachová.
„Ale jsou to bohužel i případy domácího násilí, které se dějí, kdy ženy využijí pomoc psychologa nebo našeho intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím,“ připomněla.
V diecézní charitě pomáhají svým krajanům další Ukrajinci, kteří zde zužitkují vlastní zkušenosti, stejně jako Iryna. „Ale současně se jim to stále vrací. Otevírá se to, že tam někoho mají, nebo že jim tam někdo zemřel. Taky se chtějí vrátit domů, a nemohou,“ uzavírá Klára Cvachová.