Vnučka slavného strakonického dudáka Režného přepsala Školu na dudy svého dědy

  10:56,  aktualizováno  10:56
Děda Julie Vlčkové byl slavný dudák. Kde jinde než v Dudákově, jak se někdy říká Strakonicím. Loni by Josef Režný oslavil sto let. A k jeho výročí vyšla publikace, která přiblíží jak muzikantův život, tak hru na dudy. Napsala ji právě Julie Vlčková. „Děda založil Prácheňský soubor, muzicíruje celá rodina, takže i my se sestrou jsme tam chodily,“ vzpomíná.

Julie Vlčková je sama učitelkou v místní základní umělecké škole. „Až do loňského roku jsem učila z dědovy Školy na dudy, jediné, která tady byla k dispozici. Byla dobrá, ale velmi mi tam chyběly obrázky a dětské písničky pro ty nejmenší, kteří začínají,“ vyjmenovala hlavní důvody, proč se pustila do přepracování učebnice. Ilustrovala ji její sestra Barbora Schwarcová.

Vznikl tak trojdílný svazek, který provede prostředím dudácké muziky. Pomůže začátečníkům, pokročilým i kapelám. Část je vzpomínka právě na Juliina dědečka. Učebnice seznamuje muzikanty s úplnými začátky, popisuje nástroj a první tóny. Jednotlivá cvičení a písničky osadila autorka QR kódem. Po jeho naskenování na mobil se tak mohou studenti podívat na správné provedení skladby i doma.

„Koncipovala jsem to pro nejmenší děti, ale po roce, co se učebnice používá, se ukazuje, že to skvěle funguje i u dospělých,“ neskrývá radost Vlčková. „Volal mi kolega dudák ze středních Čech, že je kniha skvělá, protože se na jednotlivé ukázky dívá pořád dokola,“ směje se Irena Novotná. Sama také hraje na dudy a pomáhala s vydáním trojsvazku za strakonické Muzeum středního Pootaví.

Učebnice nabízí asi 130 písniček. Ale jak říká Novotná, každý muzikant a učitel hry na dudy má svůj repertoár, který hodně záleží na regionu, odkud pochází.

„Žák se naučí základní umělecké ozdoby, měl by umět zpívat dvouhlasně, měl by zvládnout souhru s ostatními hudebními nástroji. Ale pak už si musí najít svůj styl hry. Protože i podle toho se jednotliví dudáci poznají,“ vysvětluje.

„Když začínám s novým žáčkem, tak mu nasadím nástroj a jen tak si zabečíme,“ popisuje Julie Vlčková. „Bude trvat, než se naučí měchovat. Pak se učí držet píšťalu. A teprve pak zkoušíme prstoklad,“ popisuje.

Jako výrobce dud je ševcem i truhlářem. Než s tím začal, sotva zatloukl hřebík

Doporučuje, aby dotyčný předtím absolvoval průpravu na flétnu, kde se naučí noty, dech a zejména pak rozhýbe prsty. „Kdyby se hned měl soustředit na práci s měchy a ještě neznal noty, mohlo by být pro začátečníka příliš komplikované zkorigovat všechny pohyby,“ vysvětluje Novotná.

Dudy na rozdíl od jiných nástrojů nemohou používat celou škálu stupnice. Vlčková doplnila, že celkem osm tónů. „A aby byly písničky něčím obohacené, musí se dudák naučit takzvaně zdobit. Učí se nátryl, trylek, příraz, odraz, různé další zajímavosti, a to všechno se tady dozví,“ listuje učebnicí.

Strakonický hrad prošel rekonstrukcí, která odhalila pozoruhodné nálezy

Obor hry na dudy je ve Strakonicích poměrně žádaný. Od září by měla Vlčková dostat dva další dudáčky, v současnosti má 15 hráčů. „A když vedu dudáckou muziku, tak se někdy ani nevejdeme na pódium. Mám z toho velkou radost,“ září.

S dudáctvím se lidé setkají i ve strakonickém muzeu, kde má vlastní expozici. Návštěvníci tam mohou vidět asi sto třicet různých nástrojů a typů.

„A vždy, když provázím, tak říkám, jak je důležité, že máme tady ZUŠ, kde se dudy vyučují. A i když třeba děti dospějí a už nehrají na dudy, věnují se muzicírování a hudbě jinak. Třeba v rockové kapele. Protože kdyby škola nefungovala, nebyl by zájem, měli bychom tady jen historii. A takhle se dostávají další a další generace dudáků do života. Ta tradice je tady stále živá,“ uzavírá Irena Novotná.