Grafika, střih, tisk, lis, případně vyšívání a šití. V těchto krocích postupuje výroba dresů a dalšího sportovního textilu v písecké firmě Ace Sport. Mezi pečlivě fungujícím týmem devíti desítek pracovníků plynule a s úsměvem proplouvá Jiří Koluch, spolumajitel a obchodní ředitel firmy.

Co chvíli někoho zastaví, zeptá se, pozdraví nebo přátelsky poplácá. „Máme tady dobré vztahy, a to je velká výhoda,“ tvrdí 60letý manažer jedné z předních českých firem v oboru.

Bývalý hokejový brankář Koluch k tomu zvládá i pozice skauta v týmech Red Bullu v rakouském Salcburku a německém Mnichově. Podobnou roli zastával i ve slavné NHL v organizaci Minnesoty Wild.

Kde všude sportovní fanoušci mohou vidět dresy vaší firmy?
V různých týmových sportech. V jižních Čechách jsou to basketbalisté a házenkářky Písku, dále menší hokejové, fotbalové a florbalové kluby. Vyrábíme dresy pro všechny týmy Champions hockey league a pro přibližně dvacet profesionálních hokejových klubů ze střední, západní a severní Evropy. Oblékáme také hokejové rozhodčí pro olympijské hry, všechna mistrovství světa a další akce IIHF.

8 fotografií

Jak jste se dostali k takovým prestižním příležitostem?
V minulosti jsem žil a hrál lední hokej v zahraničí. Díky tomu tam mám kontakty. V poslední době je naším hlavním odběratelem firma Warrior, která patří do koncernu společnosti New Balance. Využíváme ale i další kanály, kde oslovujeme zákazníky a prodáváme jim naše zboží.

Platí, že co klub, to jiné požadavky?
Máme štěstí, že pracujeme s kluby na různých trzích. Díky tomu víme, jaké zvyklosti na nich fungují. Někde se preferuje sublimační tištění, jinde stále vládne vyšívání. Zvládneme technologie i nakombinovat.

Dokážete popsat, jak se technologie zdokonalily za posledních deset patnáct let?
Některé se paradoxně vracejí. V devadesátých letech minulého století se nejčastěji dělaly heat transferové dresy (technologií tepelného přenosu, pozn. red.). Následovala sublimace, což je pro sporty jako basketbal a další výrazně příjemnější. Hokej se v posledních letech díky trendům v NHL vrací k vyšívaným logům.

Je důležitější komfort pro sportovce, nebo aby byla dobře vidět loga sponzorů?
Záleží na sportu. Třeba v hokeji se dres nenosí přímo na kůži, vždy máte pod tím nejméně dvě vrstvy. Přesto někteří zákazníci chtějí lehčí a vzdušnější dresy, ale loga na nich si přejí vyšitá. Bývá to kvůli tomu, aby byla při pohybu v utkání lépe viditelná, protože jsou zpevněná. U letních sportů je komfort daleko důležitější, když nosíte dres přímo na těle.

Sají pot taková lehká prodyšná trička nebo dresy?
Umíme to. Záleží na materiálu a přání zákazníka. Zpracováváme polyesterové materiály, které technologii udrží a neztratí komfort při nošení. Nabízíme i funkční materiály, které jsou při používání schopné sát a odvádět vlhkost od těla na povrch látky.

Existuje přání, které byste ve spojení s textilem neuměli splnit?
Nechci slibovat zázraky. Ale sto procent našich výrobků je na přání zákazníků. Většina z toho jde do sportu, kde naše technologie umožňují kombinace různých stylů. Dnes už je jedno, jestli děláme zakázku pro florbalový klub v Písku nebo profesionální hokejový klub v zahraničí. Principy a postupy jsou stejné. Snažíme se, aby značka klubu a jejich partnerů vystupovaly co nejlépe. Na tom společně pracujeme se zákazníky už od grafických návrhů.

Jak postupuje výroba dresu krok za krokem?
Nejprve se řeší grafické návrhy. Pomáháme případně s tím, když klub nemá přesně jasno, jak by si to představoval. Když je grafika schválená, jde to do výroby. Projde přes střihové a tiskové oddělení, následuje lis, případně přes vyšívání, nakonec se to sešije. Proces má šest kroků, ať je to jakýkoliv dres.

Kam míří budoucnost tohoto odvětví i s ohledem na automatizaci?
Ta nás nemine. Ale pořád platí, že sportovní oblečení je textil a jeho variabilita je veliká. Jen naše firma vyrábí stovky různých produktů. Textilní výroba je daleko méně automatizovaná než třeba automobilová. Každý se chce odlišit. Zároveň už i na nižších úrovních sportu je zájem o funkční a kvalitní materiály.

Do špičky pořád nepatříme. Slováci mají víc talentů pro NHL, tvrdí Nedomanský

Děláte hrací, ale i fanouškovské dresy. Roste zájem i o ně?
Ano. Spolupracujeme s různými organizacemi v Evropě, díky kterým máme zkušenosti a informace. Merchandising podporuje klubovou sounáležitost a zároveň může mít i zajímavé finanční přínosy. Česká republika v tomto ohledu roste a dostává se na čísla průměrných prodejů v Německu. Platí, že v západní Evropě se prodá zhruba takové množství dresů, jako je třetina průměrné návštěvnosti haly. Výjimečně úspěšný je německý Eisbären Berlín, který byl schopný v posledních dvou letech prodat devět až deset tisíc fanouškovských dresů ročně. Jistě jim v tom pomohly sportovní úspěchy, tým vyhrál poslední dva ligové tituly. Kluby se těmto věcem víc a víc věnují, protože tam vidí značný potenciál.

Platí to opravdu i pro všechny české kluby?
Každá organizace je rozdílná. Některé to mají outsourcované, tedy že jim to zajišťuje někdo externě. Poslední dobou si kluby merchandising řídí spíš už samy. Mají to lépe pod kontrolou a cítí z toho větší možnosti. Myslím, že se Česko bude blížit vyspělejším evropským zemím. Díky vysoké návštěvnosti a zájmu fanoušků na to určitě má.

Pracuje u vás 90 stálých zaměstnanců, ročně vyrobíte 200 tisíc produktů. Působíte v Písku, kde má textilní průmysl velkou minulost. Jak jste se ale k tomuto oboru dostal vy?
Firma Ace Sport funguje od roku 1995. Já byl na konci devadesátých let „jen“ významný zákazník. Záhy jsem dostal nabídku vstoupit vlastnicky do firmy. Tu jsem využil a kromě zařazení v majetkové struktuře jsem i obchodním ředitelem. Písek má velkou tradici textilní výroby, proto je zde dostatek kvalifikovaných pracovníků. Daří se nám proto, že máme v týmu mnoho schopných a angažovaných kolegů.

Mimo to působíte i v rakouském Salcburku v tamní akademii Red Bullu. Čemu se tam věnujete?
Od roku 1990 jsem hrál hokej v Salcburku. Tam jsem několik let aktivně působil, pak trénoval mládež a následně začal pracovat jako manažer. V roce 2004 hokejový klub převzala firma Red Bull. Dostal jsem nabídku pracovat ve sportovním úseku. Od té doby to platí, mám na starosti skauting hráčů i trenérů a veškeré mezinárodní programy.

Je to jiný svět?
Samozřejmě trochu ano, ale na druhou stranu je to stejné – zabýváte se výchovou hráčů a mládeže. Ale firma Red Bull hodně podporuje práci s mládeží. Investuje mnoho prostředků do rozvoje hráčů a celkově mladých lidí. Když srovnám prostředí mládeže u hokeje a fotbalu, tak v Česku je oproti jiným zemím velmi ambiciózní, až agresivní.

U těchto sportů to platí proto, že je tam největší šance být profesionálem?
Ano. Ale musíme být v reálném světě. Když se nám v akademii Red Bullu v Salcburku povede dostat do profesionálního sportu deset procent hráčů, tak je to úspěch. Zbylých 90 procent je sociální práce. Často se říká, že florbal je levnější hokej. Tento sport má výhodu, že se může hrát téměř v jakékoliv sportovní hale. Ale vládne v něm příjemná atmosféra, protože tam nikdo nejde s tím, že by byl profesionál.

Je to tedy hlavně problémem rodičů?
Ano, v jejich přístupu. V Rakousku a v Německu dávají daleko větší důraz na vzdělání. V pravidlech akademie Red Bullu je poměr 51 procent škola a 49 sport. Všichni musí chodit do školy. Nestane se, že by tam byl mladý profesionál. Než udělá maturitu nebo získá učňovské vzdělání, tak studuje. Když má někdo problémy ve škole, tak zkrátka omezí sport. Myslím, že je to tak správně. Sport je pro děti i rodiče v mládežnickém věku hodně náročný. Stojí hodně sil, času a peněz, přitom bez garance úspěchu. A to ještě může kdykoliv přijít zranění.

Šijeme pro Frooma. Raboň obléká britská esa i supertalent van der Poela

Další vaší zajímavou štací byla pozice skauta v týmu NHL Minnesota Wild. Jak dlouho jste ji zastával?
Deset let, od roku 2000. Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil do zcela nové organizace. Díky spolupráci s generálním manažerem jsem mohl nahlédnout do fungování největší sportovní i byznysové ligy. Člověk se tam hrozně moc naučí.

Co vás tehdy nejvíc ohromilo?
Ve skautingu je to pořád stejné. Neustále se snažíte pozorovat hráče a projektujete jejich možnou budoucnost. Nikdy nevíte, jak se to vyvine. Musíte hráče poznat, znát jeho rodinné zázemí. Klíčová je schopnost, adaptovat se na vyšší úroveň. To nevidíte zvenku, jako jak daný hráč umí bruslit nebo střílet.

Dám zajímavý příklad z letošního finále Stanley Cupu, kdy jedna z hvězd Floridy a nejužitečnější hráč play off Sam Bennet byl ještě jako šestnáctiletý na turnaji v Písku a záhy v Salcburku. Vyletěl raketově. Podobný příklad je Leon Draisaitl, opora Edmontonu. Když hrál nejvyšší soutěž v Německu, tak nevypadal, že bude taková hvězda. V NHL ale zaujal mentální schopností přizpůsobit se rychlosti a uměním rychle reagovat. Proto je jedním z nejlepších hráčů na světě.

Jak stíháte obě vaše profese – ve firmě v Písku a na hokeji v Rakousku?
Ono se to celkem propojuje. Je toho dost, ale jsem v pohodě. Jako bývalý sportovec jsem byl zvyklý na režim, že v týdnu jsme trénovali a nejlepší výkon podávali o víkendu při zápasech nebo turnajích. Když jedu o víkendu na nějaký sport, tak to ani není práce, ale vlastně odměna. Všechno se točí kolem hokeje, to dělá vše jednodušší, ale bez podpory kolegů ve firmě a pochopení a pomoci v rodině by to nešlo.