iDNES.cz

Jeden strom vykoná stejnou „práci“ jako pět klimatizací, říká přírodovědec

  14:20
Rovnováhu mezi zelení a sluneční energií i vliv kácení lesů na globální oteplování zkoumá přírodovědec Jan Pokorný z Jindřichova Hradce. Podílel se na projektech v Africe i Austrálii, pomáhal s obnovou přírody v poničené krajině a přednášel na řadě univerzit.

Biolog, hydrolog a klimatolog Jan Pokorný | foto: David Peltán, MAFRA

Voda v přírodě mu učarovala. Narodil se do kraje plného rybníků a celý život se věnuje tomu, jak vegetace ovlivňuje zadržování vody a celosvětové klima.

Biolog, hydrolog a klimatolog Jan Pokorný z Jindřichova Hradce vidí za oteplováním Země především odlesňování a vysušování krajiny. Stromy dle něj dokážou ochladit městské ovzduší mnohem lépe než klimatizace a velká parkoviště fungují stejně jako poušť.

„Studoval jsem gymnázium v Českých Budějovicích a měli jsme výborné učitele, kterým jsem vděčný dodnes. Rozhodl jsem se pak pro přírodovědnou fakultu a vystudoval fyziologii rostlin. Po škole jsem pak měl jít učit na zemědělskou fakultu a říkal si, že nic neumím. Hledal jsem, kde bych se mohl něco přiučit, a ukázalo se, že v Třeboni je výborné pracoviště Botanického ústavu, kam mě vzali a opravdu hodně jsem se tam naučil. Ale pořád jsem cítil, že bych měl jít někam do zahraničí,“ vzpomíná 74letý Pokorný.

Angličtinu studoval podle magnetofonu. Němčinu se učil podle nahraných zpráv a psal je jako diktát. V polovině 80. let se dostal do Austrálie, kde tři čtvrtě roku působil na ústavu pro zavlažování a spolupracoval na projektech obnovy krajiny.

Později pomáhal také s chovem ryb ve východní Africe, jako člen mezinárodního týmu se podílel na zpracování projektů pro obnovu oběhu vody v Saúdské Arábii.

Jan Pokorný (74 let)

Biolog a přední odborník na rovnováhu mezi vegetací a sluneční energií se narodil v roce 1946 v Jindřichově Hradci. Vystudoval katedru fyziologie rostlin na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy, kde 27 let přednášel. V posledních letech se věnuje distribuci slunečního záření v krajině v souvislosti s vodním oběhem a vlivem na místní a globální klima. Vystupuje na zahraničních konferencích a spolupracuje s mezinárodními týmy a místními firmami. Jako ředitel ENKI, o.p.s patří k předním českým klimatologům a hydrologům, kterým se daří chránit a obnovovat přírodu propojením technologie a přírodovědných postupů

Po revoluci založil v Třeboni společnost ENKI, která se zabývá výzkumem v oblasti solární technologie a krajinné energetiky, rybničního hospodaření, hospodaření s vodou v krajině.

„My jsme dělali odjakživa bilanci sluneční energie. Když svítí slunce, je jasný den, přichází nějakých 800 až 900 wattů na metr čtvereční. Asi 20 procent se odrazí, zbývá tam zhruba 700 wattů a do fotosyntézy jde jenom pět. A to, co sklízíme, je jen půl procenta sluneční energie,“ popisuje.

Většina sluneční energie se spotřebuje na výpar vody. Pokud voda není, tak se krajina přehřívá. Když slunce dopadá na suchou plochu, jako je parkoviště nebo sklizené pole, ohřeje se na 50 stupňů a ohřátý vzduch stoupá nahoru.

„Nebo je to les a zemědělské pole, kde pořád něco roste, a rostliny vypařují vodu. Na jednu molekulu oxidu uhličitého se vypaří několik set molekul vody, tak se chladí rostlina a celá krajina. Jeden střední strom v parku vypaří za hodinu 20 litrů vody, a když to přepočteme, tak chladí 14 kilowatty, což je pět klimatizačních zařízení,” vysvětluje.

Jak ubývají lesy, krajina vysychá. Lidé si myslí, že když strom vodu vypařuje, tak o ni přichází. A když je pokácejí, přibude voda v přehradách.

„Logicky to zní dobře, intuitivně je to pitomost. Zapomnělo se, že velké lesy odpařují vodu a vodní pára stoupá nahoru. Během kilometru se ochladí, dosáhne rosného bodu, vytvoří se mrak a déšť spadne dolů. Jak zaprší, klesne tlak, vznikne podtlak a nasává se vzduch horizontálně až od moře. Když je hodně lesů v krajině, přitahují vodu a prší třeba 2 000 kilometrů do hloubi kontinentu,“ popisuje Pokorný.

Jak krajina postupně vysychá, je horko a horký vzduch nepouští mraky od moře dál.

Létáme do vesmíru, ale krajině nerozumíme a vysychá

Ve vysušování a odlesňování krajiny vidí největší hrozbu. „Přes vegetaci jsem se postupně dostal k tomu, že jsem heretik a říkám: Neblbněte, CO2 tam takovou roli nehraje. Roli hraje hlavně to, co my uděláme na zemi, každý kolem sebe. Jednej lokálně, mysli globálně je rozumný slogan. Jednám s lidmi z Brazílie, z Ruska, z Ameriky, kteří říkají, že se musíme postarat hlavně o skladbu krajiny. A přitom se veškerá pozornost upřela pouze na oxid uhličitý,“ zdůrazňuje Pokorný.

Lidé se podle něj často dělí na alarmisty, kteří straší hrozbou CO2, a popírače, kteří tvrdí, že změny klimatu tu byly vždy bez ohledu na lidskou činnost.

„Já se prohlašuji za superalarmistu a říkám: Když uděláme z krajiny step, bude se tak chovat. Když uděláme z krajiny poušť, což je parkoviště a střechy domů, skutečně se tak chová. Koncentrace CO2 v atmosféře se opravdu zvedá, ale až poté, co se otepluje. A my hlavně měníme toky sluneční energie tím, že ze zeleného tvoříme dálnice, parkoviště, sklady. Každý den nám mizí deset hektarů půdy jen v Čechách.“

V Botanickém ústavu v Třeboni spolupracoval s doktorkou Dagmar Dykyjovou, která už na přelomu 70. a 80. let, kdy se budovaly meliorace, varovala před vysušováním krajiny.

„Úplně šílela z odvodňování. Říkala, že je to to nejhorší, co můžeme udělat, a že to za 30, 40 let odneseme my, protože země bude vysychat. Všechny civilizace nakonec vyschly a my děláme stejnou pitomost,“ podotkl vědec.

Rybníky zůstávají po zimě zpola prázdné a klesají hladiny podzemních vod. „Naše zemědělství je založené na plodinách, které nesnesou zatopený kořen. Jsou to stepní rostliny a my jim tu step připravujeme. Naše porozumění krajině je jako medicína před Pasteurem. Létáme do vesmíru, děláme úžasné věci v technice, ale krajině nerozumíme a vysychá. Ideální je mít vegetaci třeba ve třech vrstvách – hrušky, pod nimi keře a mezitím zeleninu a každou kapku vody prohnat přes strom. Moc bych si přál, abychom se konečně naučili krajině rozumět,“ dodává.

Autoři:
zpět na článek