Bylo mu dvacet let a chodil do čtvrtého ročníku na gymnáziu. Chystal se na maturitu a plánoval pokračovat ve studiu na vysoké škole. Rád sportoval, zkusil celou řadu odvětví.
Jeden moment mu však celý život překopal. Jan Herman ze Strakonic zůstal po autonehodě na vozíku. Po dlouhé rehabilitaci se však vrátil i ke svému oblíbenému sportu, a dnes je úspěšným reprezentantem dokonce ve dvou z nich. „Nevzdávám se,“ tvrdí 34letý basketbalista a florbalista.
Pobyty v nemocnicích v Českých Budějovicích a pražském Motole v součtu s rehabilitací v Kladrubech zabraly tři čtvrtě roku. Herman musel přerušit studium. Postupně bylo jasné, že k pohybu bude v budoucnu potřebovat invalidní vozík. Rodina využila čas před jeho návratem k tomu, aby upravila bydlení na bezbariérové. „Byl to velký zásah do života pro mě i pro ně. Mám v rodině velkou oporu,“ děkuje.
Když to bylo možné, vrátil se na gymnázium, kde úspěšně odmaturoval. Nevzdal se ani studia na vysoké škole. Dostal se na práva na Západočeské univerzitě v Plzni. „Moje cíle se nezměnily, jen jsem potřeboval pomoci. Na univerzitě jsem byl první student na vozíku, ale nechtěl jsem individuální plán. Přál jsem si být normálně součástí kolektivu a chodit na denní studium. Vyšli mi vstříc i s rozvrhem. Úspěšně jsem školu dokončil,“ potvrzuje.
Postupně se Herman začal vracet také ke svému oblíbenému sportu. Už při rehabilitaci v Kladrubech poznal nové kamarády z budějovického florbalového klubu Štírů. „Tehdy to byli ještě United. Nabídli mi, jestli to nechci zkusit. Já dřív hrál fotbal, plaval, dělal bojové sporty, takže jsem to ihned vzal. Byla to skvělá zkušenost,“ hlásí.
Kolektivní sport ho táhl víc a rychle zapadl do nového týmu. Florbal hrál ve škole, ale s vozíkem to bylo něco úplně jiného. „Byl jsem moc rád, že jsem mohl hrát a zároveň se dostat do komunity. V nemocnici vám všechny věci neřeknou, díky sportu jsem se socializoval. Při samotné hře jsem se půl roku nebo rok seznamoval s tím, jak zkoordinovat pohyb na vozíku s používáním hokejky. Ta vám vlastně často dost překáží. Všechno bylo jinak,“ přiznává.
Herman měl ty nejlepší učitele a spoluhráče zároveň. Budějovičtí Štíři totiž dlouhodobě patří mezi českou elitu. V historii posbírali jedenáct domácích titulů, paraflorbalu u nás kralují již sedm let v řadě.
Hraje florbal i basketbal. Sport dává víc než jen fyzičku, ví vozíčkář![]() |
„Řada spoluhráčů patří do reprezentace, se kterou jsme také úspěšní. V paraflorbale nám chybí, že žádný turnaj nemá status oficiálního mistrovství světa či Evropy. Na neoficiálním světovém šampionátu jsme skončili dvakrát druzí. Toho si cením nejvíc, společně s možností zahrát si v O2 areně exhibiční duel před 15 tisíci diváky,“ komentuje.
Florbalové úspěchy však Hermanovi nestačily a chtěl se posunout ještě výš. Společně s několika spoluhráči se dal i na basketbal. Ten je rozšířenější po celém světě a má delší historii.
„Oba sporty mají hodně společného. Klíčový je pohyb na vozíku. Basketbal vyžaduje víc schopností, ale dostal jsem se do toho. Probojovali jsme se s národním týmem i na mistrovství Evropy,“ popisuje. K působení v českobudějovickém klubu Tigers si Herman tři roky přidal hraní za již poloprofesionální tým basketbalistů na vozíku Sitting Bulls v rakouské Vídni. K tomu dál stíhal i florbal.
Vozíčkář zvládl největší výzvu handbiku, vyjel k nádrži Dlouhých Strání![]() |
Od této sezony však dostal možnost hrát profesionálně za italské SBS Bergamo, kde je basketbal ještě na vyšší úrovni. „Celý týden trénujeme dvoufázově. K tomu se dělají dvakrát týdně videa. Na zápasy létáme. Většinou v pátek večer vyrazíme, v sobotu je zápas a vracíme se domů. S podmínkami souvisí i tlak na výsledky,“ upřesňuje.
V realizačním mužstvu je kromě hlavního kouče i kondiční trenér. „Trénink má vždy dvě části. První hodina je fyzická příprava, hlavně rychlost a obratnost na vozíku. Následují taktické věci a vždy alespoň hodinu střílíme, což se pak díky telekamerám analyzuje,“ hovoří.
V Itálii zažívá Herman basketbal na vozíku na té nejvyšší úrovni. Zlepšení však vidí pro parasport i v Česku. „Podmínky a celé zabezpečení se rozvíjí. Finance a základna, to jsou spojené nádoby. Do parasportu míří víc peněz, ale stále jich není tolik, abychom se mu mohli věnovat profesionálně. Snažíme se zvýšit také základnu. Lidí s handicapem je dost, ale ne každému se chce sportovat,“ myslí si.
Podobný vzestup vnímá také na jihu Čech. V „jeho“ sportech, florbalu a basketbalu, budějovické celky Štíři a Tigers vládnou domácí lize a snaží se parasport posouvat vpřed.
„Na velikost Budějovic i celého kraje máme špičkové kluby. Sešla se úspěšná generace a zároveň jsme součástí klubů, což není standardem. Není to totiž levná záležitost. Každý sportovec potřebuje vlastní vozík, který vydrží tak tři až čtyři roky. Musí být uzpůsobený zdravotnímu stavu hráče a jeho dovednostem. Když se někdo lepší, potřebuje i kvalitnější vozík. Znamená to částku vždy sto tisíc korun a víc,“ uzavírá.





