Když 22. listopadu roku 1897 sledovali diváci v americké Filadelfii premiéru Hořického pašijového filmu (The Horitz Passion Play), výjevy na plátně doprovázela živá hudba v sále.
„Představení bylo zahájeno živým obrazem předvádějícím celkový pohled na Hořice, nacházející se na úpatí kopcovitého terénu. Poté následovaly další obrazy předvádějící práci venkovanů na poli a v blízkém kamenném lomu,“ uvádí filmový historik Zdeněk Štábla ve své publikaci Otazníky kolem Hořického pašijového filmu z roku 1971.
Po těchto záběrech přišly na řadu již samotné pašijové křesťanské obrazy, tedy stěžejní část her. Účinkovali v nich místní lidé, stali se tak filmovými herci.
Velkolepé dílo promítané v řadě amerických měst na přelomu 19. a 20. století vzniklo na českém území. V Hořicích na Šumavě, kde filmaře zaujala tradice pašijových her.
„Záznam hořických pašijových her z roku 1897 je považován za první film, který se realizoval na českém území. Vzhledem k tehdejší produkci představuje svojí délkou jeden z nejstarších hraných filmů na světě,“ píše ve své diplomové práci Jan Pakovič, který se touto tradicí zabývá.
Natočený materiál měl údajně původně až 65 scén, film měřil zhruba 1 500 metrů, což bylo na tehdejší dobu nevídané. Hrané obrazy doplňovaly ještě pořízené fotografie.
Práva na natáčení získali američtí divadelní producenti Marc Klaw a Abraham Erlanger, koupili je za tehdy neuvěřitelných 10 tisíc dolarů, aby mohli se štábem vyjet do střední Evropy.
Velkolepost projektu se u amerického publika setkala s hlasitou odezvou. Po zmíněné filadelfské premiéře se film těšil z obrovského úspěchu.
„Během následného turné po Spojených státech se stal celostátní senzací a jeho veřejná promítání se v mnoha amerických městech řadila k největším kulturním událostem roku,“ komentuje v článku s názvem The Horitz Passion Play – identifikace části Hořického pašijového filmu Martin Neudörfl, současný hejtman Schwarzenberské granátnické gardy. Právě ta v minulých letech zkoumala detailní historii a osud hodnotného záznamu.
Natáčeli tři týdny
Ale jak se američtí producenti na Šumavu dostali? V roce 1896 dorazil do Hořic Charles Hurd, americký zástupce francouzské společnosti bratří Lumiérů, aby tamní pašijové hry zhlédl. Ty už tehdy byly poměrně věhlasné. Místní je hráli v dřevěném pašijovém divadle.
Právě Hurdovi se podařilo dojednat příjezd filmařů. Účinkujícím měl zaplatit 1 500 zlatých, 2 000 pak měl spolek dostávat ročně po dalších pět let za promítání ve světě.
V zámoří pak Hurd hledal kupce těchto práv, získali je zmínění Klaw s Erlangerem. Ti sestavili štáb vedený režisérem Williamem W. Freemanem, který měl za úkol snímek pořídit. Třítýdenní natáčení vyšlo filmaře na dalších 10 tisíc dolarů. Mělo se do něj zapojit až 300 hořických ochotníků. Je dost pravděpodobné, že právě místní obyvatelé, tedy samotní herci, film nikdy neviděli.
Nenatáčelo se ve vystavěném pašijovém divadle, ale venku, kvůli světlu. Štáb využíval malované kulisy na plátně. Kromě pašijových a starozákonních výjevů zaznamenal štáb i krajinu, město i jeho každodennost a obyvatele.
V náboženských obrazech pak sehrál hlavní roli Jordan Wiltschko, který ztvárnil Ježíše Krista. Ostatně, film skrze medailony účinkující publiku představoval. Oblibu a fascinaci Američanů hořickým filmem dokládá například soutěž mezi žáky více škol, kdo nejlépe o snímku pojedná v eseji. Vítěz pak zajistil svým spolužákům účast na promítání zdarma.
„Některé doklady o pozoruhodném zájmu americké veřejnosti o reálie a všední život v Hořicích na Šumavě jsou ovšem i úsměvnějšího rázu – když se například hořický herec, ztvárňující v pašijích roli Adama, oženil s dívkou jménem Eva, informoval americký tisk tamní fanoušky hořických pašijí o tom, že vyhnanci z ráje z filmu The Horitz Passion Play vstoupili ve skutečném životě ve svazek manželský,“ připomíná Neudörfl.
V zámoří sice film sklízel ovace, pro zdejší filmovou historii však zůstával dlouhou dobu vyloženě skrytý. O natáčení existují jen drobné zmínky. Mlčely o něm dobové regionální noviny, navíc štáb pracoval tak trochu v utajení. Jako jedno z možných vysvětlení filmový historik Štábla uvádí, že se zatajováním mělo zabránit případnému zvýšenému návštěvnickému zájmu o Hořice na Šumavě. Práva na promítání navíc platila jen pro země mimo německy mluvící.
Některé scény jsou na internetu
V první polovině 20. století Hořický pašijový film nejspíše různě putoval, než zmizel z očí. Pro málo důkazů dokonce někteří spekulovali, že takový záznam nikdy neexistoval. Například významný filmový historik Gerges Sadoul ve své velké práci Dějiny filmu z roku 1958 zastával názor, že snímek byl ve skutečnosti natočen v Paříži. Později se ukázalo, že pařížské pašije skutečně vznikly, nemají však nic společného s hořickými hrami, které filmaři natočili nezávisle na nich.
Až Zdeněk Štábla dalšími získanými dobovými záznamy definitivně potvrdil, že se na Šumavě skutečně natáčelo. Jako celek však film zůstává ztracený.
Přesto alespoň jeho části nyní kdokoli může zhlédnout na internetu. Střípky dohledali v minulých letech členové Schwarzenberské granátnické gardy ve sbírkách Ministerstva školství, kultury a sportu Španělského království. Nalezené scény nejprve museli identifikovat. Rozeznali průvod herců před pašijovým divadlem, svatební scénu nebo praní prádla. U obrazu zachycujícího práce na poli není jisté, zda jde skutečně o část Hořického pašijového filmu.
Odkazy na videa jsou na webu www.krumlovskagarda.cz/film-horice.