Jednadvacet let pracoval Miloš Dvořák jako údržbář na Hrudkově – plicní léčebně nad Vyšším Brodem, která už je dlouho zavřená.

„Moc rád na ty roky vzpomínám. Začátky byly krušné, ale pak to šlo. První dny jsem v tom obrovském areálu bloudil. Motivací ke stěhování nám tehdy byla hlavně zdejší příroda a služební byt. A ten výhled,“ přidal.

5 fotografií

Zavzpomínal, jak se jel na své nové působiště podívat z Prahy na motorce. „U Dobříše jsem dostal smyk a vykloubil si palec na pravé ruce. Dokud jsem jel, tak to ušlo. A to ještě jak pršelo, tak jsem minul odbočku na Vyšší Brod a mazal si to směrem na hranice. Vyběhl na mě voják se samopalem, já to těsně před ním otočil a sypal pryč,“ smál se.

Zato cesta domů pak byla trnitá. Palec odmítal poslušnost, a tak místy používal levou ruku místo pravé.

Tank okupantů najel na fiátka

Do té doby žil se svou rodinou v domě rodičů manželky na pražském Zličíně. Tehdy to byla výpadovka z hlavního města, louky a pole. „16. srpna 1968 se nám narodila dcera. Manželku pustili domů o čtyři dny později. Dvacátého,“ naznačil. Tehdy mu bylo 23 let.

„A už večer začala přistávat letadla okupantů na letišti. Někdy ve čtyři ráno buší tchán na dveře: Vstávejte, začala válka,“ zavzpomínal.

„A tehdy jsem si uvědomil, jak ženy, na rozdíl od mužů, racionálně uvažují. Tchyně mi vrazila do ruky dvě tašky, na rohu je konzum, tak koupíš deset kilo mouky, cukr a další důležité potraviny. No chlapa by to nenapadlo! “ pousmál se.

„Tak jsem tam šel a postavil se do fronty. Už tam stálo asi 80 lidí a přicházeli další a další. Bylo to na rohu křižovatky výpadovky na Plzeň. Cizinci už prchali na Západ. Jeli sice po hlavní, tanky přijížděly z vedlejší, jenže tank má prostě přednost. Byl to rachot,“ popisoval.

„Jedno z aut byl Fiat 850 s italskou vlajkou. Později jsem se dozvěděl, že to byl táta se synem. Jeden tank projel, ale ten druhý najel na ten fiat až do poloviny a pak couvl, jako by se nechumelilo, a jel dál. I když ti dva stihli přeskočit na zadní sedadla, stejně jim to rozdrtilo nohy. Byl to neskutečný šok. A vy v tom všem máte doma miminko! “ naznačil, že za jiných okolností by se s ženou přidali ke konvoji na Západ.

Přišli si pro něj z kriminálky

K hodinařině se dostal ještě v Praze, když pracoval jako elektromechanik na letišti v Ruzyni. „Tam jsem se potkal se starožitnými hodinami a zamiloval jsem se do toho. Lidi mi pak občas něco přinesli, budíka rozhašeného nebo pendlovky. A já se průběžně dovzdělával,“ konstatoval.

Pořizoval si učebnice, dokonce z první republiky. Ve svém koníčku pokračoval i po přestěhování do Vyššího Brodu. „V léčebně jsem byl po letech už zběhlý, a jak ta práce s hodinami přibývala, tak jsem si řekl, že to nebudu dělat za děkuju,“ naznačil peripetie, které ho následně potkaly.

Obrátil se na městský úřad, aby požádal o povolení. Podnikat sice nebylo legální, ale drobný přivýdělek byl za určitých podmínek povolený. „Šel jsem za tajemníkem a on na to, kolik si za rok vyděláte? A já říkám, asi 1 500 korun. A on že to nestojí za to,“ vylíčil Miloš Dvořák.

„Jenže za půl roku mi volají z vrátnice, máte tady návštěvu. Tam dva chlapi, neměli tedy ty dlouhé kožené kabáty, ale bylo jasné, že je to kriminálka. Tak já jsem si říkal, už v tom lítám,“ zdůraznil.

Lidé si uvědomili, že v klasických hodinkách je zakleta tradice, říká hodinář

„Mě nenapadlo, že je to kvůli hodinkám. Já jsem si myslel, že mi hrozí rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Za elektrikářem každou chvíli někdo přišel, já potřebuju žárovku, já kabel, to se dělalo běžně. Tak jsem dostal strach, že mě někdo udal! Pak se to vysvětlilo. Udání to opravdu bylo, ale tajemník mě podržel, potvrdil mou snahu výdělek legalizovat a ten glejt jsem nakonec dostal,“ usmál se.

Miloš Dvořák je už v důchodu a pracuje jen tři odpoledne v týdnu. Navíc má dílnu v domě na náměstí, který vlastní. Koupili ho s manželkou v roce 1992. Paní Dvořáková tam provozovala butik.

Tehdy se přátelili s populárním pražským knihkupcem Vratislavem Ebrem. Vyšebrodský hodinář mu věnoval vlastnoručně vyrobené hodiny. Takzvané prdlačky. Místo kukačky se ukáže zadnice a místo kuku vydá patřičný zvuk. A dozdobil je obrázky Vladimíra Renčína. Obdarovaný byl tak nadšený, že se o tom zmínil ve své knize Čas ani prd nezastavíš aneb Arbes by se divil.

„A já měl představu, že bych do štítu domu dal právě prdlačky. Jen mnohem větší. Šel jsem tehdy za starostkou i s rozhlasovou nahrávkou, kde Vráťa o těch hodinách mluví. A ona na to, já to podpořím! Ale nakonec jsem tu odvahu nenašel,“ přiznal se.

Nejčastějšími zákazníky jsou Rakušané

Nejraději opravuje starožitné věci. A jeho nejčastějšími zákazníky jsou Rakušané. „Mám soustruh a dokážu si řadu chybějících nebo poškozených součástek dovyrobit. A často to jsou kapesní hodinky, protože to už nechce dělat skoro nikdo. Dopředu se mi ježí chlupy na zádech, když mi říkají, on je našel vnuk a on se v nich nějak šťoural. Do pendlovek nikdo nevleze, do náramkových málokdo. Ale do kapesních... ,“ komentoval.

„Chlubím se tím, že dělám věci od malých dámských hodinek až po věžní hodiny. Jsou to titěrné součástky, pár desetin milimetru. Rakušané přinesou nástěnné hodiny, já je rozeberu, je to zrezlé, já pak musím vyčistit každou jednu součástku. “ popsal.

„A pak se mi taky stalo, že jsem nad rozebranými hodinkami vyprskl smíchy. Někdo mi řekl nějaký fór. To je nebezpečné. Humor nepatří do hodinářství. Protože v tu ránu to tady všechno lítá. Ale vždy jsem vše našel. Ale jak by to vypadalo, kdyby někdo v tu chvíli přišel a viděl, jak hodinář leze s baterkou po zemi,“ nadhodil.

Nic dokonalejšího už nikdo nikdy nevyrobí, říká hodinářka Pražského orloje

S věžními hodinami se poprvé potkal před 25 lety. „Řešili jsme s kamarádem v Horním Dvořišti na věži elektriku, protože tam je automatické elektrické dotahování. Takže tam jsem měl poprvé možnost udělat něco pro věžní stroj,“ připomněl.

Opravil také stroj z Malšína, který nyní zdobí chodbu vedle jeho hodinářství. Pak přišla nabídka, jestli by se staral o věžní hodiny přímo ve Vyšším Brodu. „Každý den by se musely natáhnout klikou. Už jen ty schody nahoru, každý je jiný. Pořádně nefungovalo ani odbíjení. A když jsem zjistil, v jakém je to stavu, tak jsem to odmítl,“ vysvětlil.

O hodiny na věži se tak stará elektrické zařízení. „Stroj z věže jsem ale opravil a nyní už jen čekám, až truhlář udělá podstavec. Pak bude dělat parádu na městském úřadu,“ uzavřel vyprávění Miloš Dvořák.