International Photography Awards (IPA) každoročně oceňuje výjimečné projekty v nejrůznějších kategoriích. Od portrétu přes výtvarnou fotografii až po dokument.
Svůj černobílý ateliérový snímek do ní poslala i Adéla Andersová. A bylo pro ni obrovské překvapení, když ji odborná porota zařadila do předvýběru, takzvaného Official Selection. „Za pár týdnů bude finále, kdybych dokonce vyhrála, jela bych pro cenu do New Yorku,“ těší 35letou fotografku z Českých Budějovic.
Už postup do předvýběru je úspěch, ne?
Obrovský. Znamená to, že moje práce oslovila odbornou porotu na mezinárodní úrovni a dostala se mezi nejlepší. Výhra by pro mě znamenala kromě nepředstavitelné radosti i příležitost vystavovat na mezinárodní přehlídce a být součástí prestižní fotografické komunity. Ale možná ještě víc než samotná výhra je pro mě to, že můj obraz dokáže oslovit někoho z druhého konce světa. Že se fotografií stírají hranice jazyka i kultury.
Jak dlouho fotíte a co vás na focení nejvíce baví?
Focení mě provází už dlouho. Dřív jsem malovala, ale když člověk malovat neumí, koupí si foťák. (směje se) Pro mě to byl přirozený posun, jiný způsob vyjádření, který mi začal dávat větší smysl. Fascinuje mě proměna, která se děje před objektivem, ten moment, kdy se někdo najednou uvidí jinak. A zároveň mě baví všechno, co tomu předchází, od nápadu přes samotné focení až po postprodukci. Každé focení je pro mě setkání s člověkem, s příběhem, s emocí.
Jak soutěžní fotka vznikla?
Pracuju hodně inscenovaně s jasnou představou, ale zároveň nechávám prostor i pro náhodu. Soutěžní fotce předcházelo hodně vnitřního hledání. Měla jsem zrovna složitější životní období a potřebovala jsem to niterně zpracovat a chtěla jsem obrazem vyjádřit „nic“ nebo „nepřítomnost“. „Něco“, co chybí. Nakonec jsem to udělala takto, použila židle jako rekvizity a modela kamaráda. Ženský stín je mé kamarádky.
Co je podle vás na fotografii nejdůležitější?
Aby něco vyjadřovala. Aby nebyla prázdná, aby v ní byl pocit, gesto, napětí, otázka nebo třeba ticho. Něco, co zůstane s divákem i potom, co se na ni přestane dívat.
Což není vždycky jednoduché do jednoho obrázku dostat.
Zároveň je pro mě zásadní kontakt s člověkem. Práce s lidmi je krásná, ale i náročná. Nejde jen o to, jak člověk vypadá, ale jak se cítí, co si nese, co dovolí ukázat. Snažíme se najít společnou energii, vytvořit důvěru a prostor, v němž může být fotografovaný člověk sám sebou, to je často to nejtěžší. Ale když se to povede, vznikne něco, co má pro mě smysl.
Chci se dál posouvat, růst, hledat nové formy i témata. A hlavně je to pro mě motivace k větší odvaze dělat věci po svém.
fotografka Adéla Andersová
Musíte lidi hodně přesvědčovat o svých představách a o tom, co byste na fotce chtěla mít?
Pro mě je důležité vědět, co klienti od focení očekávají, a určit si nějakou společnou představu. Ať fotím ženy, děti, nebo rodiny, snažím se, abychom měli na focení dostatek času, aby z toho nebyl úsměv na povel a následný cvak. Tohle je pro mě hodně důležité. Neříkám, že se to vždy daří. Lidé v dnešní době pořád někam spěchají. A já se snažím je trochu zastavit a prožít si tu zastavenou chvíli a vyfotit ji.
Posune vás úspěch ještě dál? Motivuje to k další práci?
Určitě ano. Docela dlouho jsem fotila spíš do šuplíku, tedy pro sebe. Tento úspěch je pro mě důkazem, že moje fotky mají nějakou hodnotu, a zároveň potvrzením, že to, co dělám, má smysl. Že má smysl jít vlastní cestou. Je to ale i určitý závazek. Chci se dál posouvat, růst, hledat nové formy i témata. A hlavně je to pro mě motivace k větší odvaze dělat věci po svém, důvěřovat si a jít vlastní cestou. Také jsem se díky tomu odhodlala ke své první samostatné autorské výstavě po mnoha letech focení. Výstavu budu mít v září v českobudějovické Horké vaně a ponese název Nahá. Což odkazuje jak na vizuální styl fotografií, tak i na osobní rovinu odhalit svoji tvorbu a něco ze sebe.
Plánujete se živit už jen zakázkovým focením?
Ano, je to nejen můj cíl, ale už se z toho stává i realita. Fotím jak volnou autorskou tvorbu, tak profesionálně zakázkové portréty či celé rodinky. V polovině září přesouvám svůj ateliér přímo na budějovické náměstí Přemysla Otakara II., což vnímám jako další důležitý krok k tomu, aby se moje práce ještě víc ukotvila.
