Často je označovaný jako duše jihočeského motokrosu. Takové oslovení Evžen Zadražil přijal a také si ho váží. Svému milovanému sportu je oddaný už od mládí a těžko hledat pozici, kterou by nezkusil. „Akorát mechanik nejsem. Umím základní servis, ale novou motorku už bych nesložil,“ uvádí.

Zadražil navazuje na rodinnou tradici, motokrosu se věnoval jeho otec. Evžen už od mládí jezdil na motorce, i když se víc věnoval studiím. Na nejvyšší úroveň v Česku se nikdy nedostal, ale jeho vztah k tomuto sportu sílil. „Krásně mi voní spálený olej, rád poslouchám zvuk motorů a oči si při závodech také užijí. Těžko by mi to něco nahradilo,“ zasní se.

V létě bylo šéfovi Jihočeského motokrosového střediska padesát let, na motorce se sveze už jen občas a nezávodí dobrých deset let. Přesunul se téměř ryze do role organizátora, jediného v regionu. Po otci převzal také archiv složený z různých novinových výstřižků, dalších článků a pamětí. „Je hezké u toho vzpomínat, v zimě si rád listuji. A mohu také kdykoliv nahlédnout, když něco potřebuji zjistit,“ potvrzuje.

Evžen Zadražil, dlouholetý šéf jihočeského motokrosového střediska či Motosportu Chýnov

Zadražil motokros vnímá jako sport pro pořádné chlapy plný adrenalinu a bere ho i jako rodinnou tradici. Zároveň však cítí i jeho nebezpečnost. „Je to velice rizikový sport. Pojišťovny mají tři základní úrovně, motokros patří do té nejvyšší s parašutismem a horolezectvím. Musíte mít také výbornou fyzičku. Při jízdě zapojujete všechny svaly, uděláte stovky dřepů a kliků,“ zmiňuje.

Vystudovaný učitel němčiny procestoval s motokrosem řadu míst světa a poznal legendy tohoto sportu, jakými jsou Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý či Zdeněk Velký. Stejně tak pamatuje od dětství současné přední jihočeské jezdce Martina Michka či Rudolfa Plcha.

„Motokros se změnil spíš k horšímu. Před čtyřiceti lety byli čeští závodníci na českých strojích schopní vyhrávat podniky mistrovství světa. Psala o tom média, zájem byl obrovský. Na závod mistrovství světa v Holicích tehdy přišlo 60 tisíc lidí, a to bez žádných pozvánek na internetu. Taková kulisa už nikdy nebude,“ srovnává.

Dnes je dvojice českých jezdců ve světovém šampionátu Petr Polák a Jakub Terešák ráda, když se dostane na bodovaná místa. České stroje už jsou navíc historie. Návrat zlatých časů je skoro nereálný.

„Pro světové fabriky nejsou ty české vůbec žádná konkurence. Navíc chybí i koncepční práce s mládeží. Vynikají spíš jen jednotlivci, což bývá zásluha rodičů. Složitý je pak také přechod z juniorů mezi dospělé, protože žádný český tým nejezdí mistrovství světa a ty zahraniční po našich málokdy sáhnou,“ hlásí.

Český motokros i přes úbytek stále patří mezi světové velmoci v počtu a kvalitě tratí. „Některé sice zanikají, protože se o ně nikdo nestará. Nebo vadí lidem, kteří mají v okolí chatu a nechtějí, aby jim tam o víkendu řvaly motorky. Nebo ochránci přírody najdou v trávě nějaké zvířátko a motokros tam zakážou. Zanikla zhruba polovina tratí, ale stále jich zůstává dost, obzvlášť v jižních Čechách,“ zdůrazňuje.

I v porovnání se světem je české zázemí velmi dobré. „Jezdí k nám i cizinci, u nich takové možnosti nejsou. Třeba ve Švýcarsku se jezdí mistrovství světa, ale tam týden před závodem jsou jen tribuny, které zůstávají i z jiných akcí. A na louce vymodelují trať bez žádného převýšení, týden po závodě je zase všechno pryč,“ přibližuje.

V motokrosu však scházejí finance. Na nejvyšší úrovni závodění stojí každého miliony korun. „Není na olympiádě, navíc mu chybí výraznější úspěch. Proto na něj jde málo peněz. Přitom je to jeden z nejdražších sportů,“ tvrdí.

Motorky létají při závodu vzduchem

Zadražil, jehož syn Adam působí jako fotbalový brankář v Hradci Králové, navazuje v rodinné tradici také v pořádání Závodu do strmého vrchu. Ten v minulém týdnu oslavil jubilejní 40. ročník. Za svou historii měl jen tři roky, kdy se nejelo. Dvakrát to bylo při převodu pořádání závodu na Zadražila mladšího, jednou ho zhatil covid.

„Dvacet ročníků uspořádal otec, pak už to dělat nechtěl. Já jsem mu začal do toho trochu povídat a on mi pak řekl, ať to dělám sám. Přijal jsem to a rád v tom pokračuji,“ má jasno.

Závod do Strmého vrchu v Chýnově je mezi diváky i jezdci velmi oblíbený.

Na netradiční podnik jezdí zpravidla mezi dvěma a půl až třemi tisíci fanoušků a zhruba stovka jezdců. Ti zahazují své stroje, aby vyjeli co nejvýš na padesátimetrovém kopci. „Přidali jsme kategorie, ale charakter závodu měnit nechceme. Už nemáme moc co vymýšlet. Ale pořád mě to baví a diváky i závodníky taky. Díky tomu vidím, že to má smysl. Organizování mě stojí hodně času a starostí. Většinu si dělám sám, ale s něčím už mi pomáhá nejstarší syn Filip,“ hlásí.

Mezi Zadražilovy funkce také patří komentování závodů od krajského přeboru po mistrovství světa. Zároveň i vede svůj tým Motosport Chýnov a už pět let je také místostarostou ve svém městě.

„Nepovažuji se za politika, nejsem v žádné straně. Dostal jsem se k tomu tak, že ostatní předsedové sportovních spolků byli v Chýnově v zastupitelstvu a jejich oddíly dostávaly výrazně víc peněz. Štvalo mě to a jeden ze zastupitelů mě vyzval, ať kandiduji. Hned jsem byl zvolený a je pravda, že se to pak zlepšilo,“ říká. „Navíc už jsem v životě nabyl dost zkušeností a věřím, že mám svému mateřskému městu co dát,“ uzavírá.