„Když zahrají Babouci, je to originál,“ přiznává její čerstvě padesátiletý kapelník Tomáš Staněk, který své jubileum o víkendu oslavil ve svém domovském Svatém Janu nad Malší s přáteli jak jinak než s hudbou a zpěvem.
Kolik akcí zvládnete za rok?
Je to kolem 150, někdy i víc. Máme toho celkem dost. Zůstanou většinou tak tři čtyři volné víkendy v roce. Nehrajeme na Dušičky, kromě Velkého pátku ani o Velikonocích a většinou něco volného zůstane v prosinci. Soboty hrajeme téměř vždy. Nejnabitější je to v létě od června do srpna, kdy vystupujeme často i od pátku až do neděle a zvládneme dvě až tři akce za den.
Nejste z tak nabitého programu i trochu unavení?
Někdy je to náročné. Ale najdou se fanoušci, kteří s námi objíždějí všechny koncerty a vydrží od pátku do neděle. Přejíždějí i z jedné akce na druhou, když je to v jeden den. Už to hraničí s fanatismem. Jeden fanoušek, kterému je kolem 45 let, si nechal na ruku vytetovat nápis Babouci a naše logo. Vzal jsem ho i na pódium, aby to všem ukázal.
V logu kapely je pavouk. Zní to podobně Babouci – pavouci. Má to spojitost?
Úplně přímo ne. Kapela má jméno podle zakladatelů, bratrů Baboučků z Němčic, kterým se říkalo Babouci. Asi je sem tam někdo i přezdíval pavouci, tak se dal i do loga.
Vaše kapela funguje přes 150 let, je braná jako legendární a svým způsobem fenomén. Cítíte to také?
Ano. Jsme na to i pyšní. Kamkoliv po republice přijedeme, tak nás drtivá většina lidí zná. Popularita je fakt obrovská. Znají nás starší i mladí. Nedávno jsem jel do rakouského Gmündu do wellness a volá tam na mě pán, že jsem z Babouků, že nás zná z televize. Máme fanoušky po celém světě. V dubnu jsme pozvaní do USA, i v zahraničí poslouchají naše písničky přes internet.
Na jihu Čech nebo v celém Česku to chápu, dechovka je zde oblíbená. Ale že s písničkami v češtině prorazíte i v zahraničí, to jsem překvapený.
Je to tak. Nedávno jsme hráli v Brucknerhausu v Linci, kde většinou vystupují symfonické orchestry. Je to špičková koncertní síň, kde byla čest si zahrát. Ale měli jsme vyprodáno do posledního místa a sklidili větší úspěch než domácí kapely. Moc si toho všeho vážíme a snažíme se udržet kvalitu co nejvýš.
Těžko hodnotit sami sebe, ale čím to je, že jste tak oblíbení?
Roli hraje naše dlouhá historie, ale také styl. Jsme specifičtí, ojedinělá kapela, která nemá sólové zpěváky. Zpívá celá přední řada. Držíme si tradici a náš originální styl. Řada kapel se nás snažila napodobit, ale nikomu se to nepovedlo. Nechci, aby to vyznělo špatně. Rád si poslechnu i jinou dechovku, ale když začnou hrát Babouci, tak to člověka chytne za srdce.
Čím jsou originální vaše písničky?
Mají svůj styl a správné tempo. Nejsou ani rychlé, ani pomalé. Písničky mají příběhy, jsou dlouhé, což je kolikrát problém v rádiu, kde je potřebují kratší. Zpíváme o příbězích ze života, kdy někdo někoho miloval a nevyšlo to. Nebo třeba o zemědělcích, o myslivcích a tak různě.
Kolik jich umíte?
Kolem 160 písniček máme natočených a v notách. Další stovky máme v hlavě a hrajeme je zpaměti.
Kapelník je holka pro všechno, říká šéf Babouků, nejstarší dechovky v kraji |
Zkoušíte také jako kapela?
Kupodivu zkoušky nemáme. Hrajeme tak často, že nezkoušíme. Tím udržujeme kvalitu. Výjimka je, když například točíme CD nebo nějakou písničku upravujeme. Jsme tak sehraní, že čím víc hrajeme, tím je to lepší. Vybíráme si proto ty nejlepší muzikanty. Zároveň musíme mít kvalitní alternace, protože přirozeně někdy někdo vypadne. Zaskakují u nás kluci z Jihočeského divadla nebo filharmonie, abychom udrželi co nejvyšší kvalitu.
V kolika členech hrajete?
Vždy v jedenácti. Víceméně každý je nahraditelný. Občas bývá trochu problém se zpěvem, že kdo s námi jde, tak musí umět hrát i zpívat. Ale když chybí jeden dva, tak se to celkem ztratí, byť někteří pozorní to poznají. Nicméně nejlepší je, když hrajeme v základní sestavě. Kvalitu se snažíme držet pořád, i třeba na soukromých akcích, protože dnes se vše natáčí a hned je vše na internetu, když se něco nepovede. To samé platí u většího pití alkoholu. To by se vrátilo jako bumerang.
Takže si při hraní pivo nedáte?
A to zase jo. Pivo nebo sem tam panáka si dáme, ale nesmí se stát, že by někdo přebral a nebyl schopný hrát. Nemáme žádná striktní pravidla. Přirozeně záleží i na místě, kde se hraje. Při koncertu, kam alkohol nepatří, si nedáme nic. Na nějaké zábavě zase proč ne. Muzikanti jsou zodpovědní a vědí, kolik zvládnou.
Říká se, že dechovka je jen pro důchodce, ale to neplatí. Dřív se za to mladí styděli, nebylo to „in“, možná v tom byli i tak vychovaní. Dneska si s námi mladí zpívají a znají i texty.
Co vám dělá největší reklamu?
Základ jsou živá vystoupení. Desítky let vystupujeme na Zemi živitelce, Holašovických slavnostech či v Lysé nad Labem. Hodně hrajeme v rozhlase, kde je pořad Písničky pro radost, kde si lidé naši kapelu přejí ze všech nejvíc. Máme písničky na YouTube, vydáváme CD, kalendáře. Fanouškům rozdáváme tištěný rozpis našich her, máme i web.
Vystoupení si můžete celkem vybírat, že?
Ano, spoustu akcí musíme odmítat. V létě je největší zájem, protože se pořádají slavnosti, festivaly a další akce. Hrajeme přes 150 her v roce, ale zájem by byl klidně i dvojnásobek. Některé termíny máme zamluvené i rok dopředu.
Která písnička je nejoblíbenější? Sokolíci?
Těžko říct. Sokolíci jsou oblíbení, ale pro některé už ohraní nebo moc dlouzí. Dáváme je většinou ke konci. Každý má ty své oblíbené, je to individuální.
Skladba písní na daný koncert, to je vaše úloha. Jak to děláte?
To je další naše odlišnost. Řada kapel má na koncerty daný program a pořadí písniček. Hrají všude stejně. Já to dělám tak, že si nepřipravuji nic. Nechci to zlehčovat, ale snažím se přizpůsobovat publiku, pro které hrajeme. Minimálně některé lidi v něm většinou znám, tak hrajeme i podle toho, co kdo má rád nebo aby to ladilo s hezkým okolním prostředím. Dělám to úplně bez přípravy a zjistil jsem, že to je nejlepší. Chystám se jen na začátek, co řeknu a jak vystoupení začneme.
Zemřel Josef Zíma, legenda dechovky, filmový princ i hlas Ivana z Mrazíka |
Jaké publikum máte?
Starší posluchači převažují, ale poslouchá nás i hodně mladých. Třeba v Trhových Svinech máme velký fanklub lidí kolem dvaceti let. Říká se, že dechovka je jen pro důchodce, ale to neplatí. Dřív se za to mladí styděli, nebylo to „in“, možná v tom byli i tak vychovaní. Dneska si s námi mladí zpívají a znají i texty. Někteří senioři nám vyprávějí, že naše písničky pouštějí i vnoučatům a moc se jim to líbí. Pro nás je to dobře i do budoucna.
Kam vlastně míří vaše kapela?
Držíme náš styl a chceme hrát co nejlépe. Myslím, že víc není třeba. Fanouškovská základna je zdravá a omlazuje se. Neplatí to, co nám někteří tvrdili: Brzy vám fanoušci vymřou a nebudete mít komu hrát.
Za dlouhé roky hraní musíte mít mnoho příběhů. Dáte nějaký?
Před pár lety v Trhových Svinech přišla velká bouřka, tak jsme se schovali v podloubí a právě s mladými lidmi jsme tam hráli a zpívali úplně bez aparatury. Nebo u Borotína na Táborsku jsme vystupovali na novém pódiu. Také přišla bouřka s velkým větrem. Pódium to vzalo s sebou. Všichni jsme byli úplně mokří a řešili, co dál. Paní, co to měla na starost, byla shodou okolností majitelkou second handu. Navlékli jsme se do různého oblečení, někdo měl obrovskou košili, někdo hrál dokonce do půl těla. Přesunuli jsme se do sálu, nešla elektřina, tak jsme to při svíčkách dohráli. Byla to skvělá a originální příhoda.
Všichni členové souboru normálně pracují. Nepřemýšleli jste, že byste hráli profesionálně?
Ano, přemýšleli. Ale sám mám jednu firmu, kapela je vlastně druhá. Řídit 11 lidí, o všechno se starat, vyřizovat dokumenty, je toho hodně. Zatím to necháváme volně plynout.
Kde byste si chtěli zahrát?
Spojené státy tím tak trochu budou. Už jsme vystupovali i v O2 areně nebo v Lucerně. Ale jinak jsme o tom takhle nepřemýšleli. Rádi hrajeme všude, kde je dobrá atmosféra.