Renesanční člověk. Tohle spojení na něj sedělo přesně. Architekt, scénograf, malíř, grafik, nepřehlédnutelná osobnost, zkušený umělec. Dnes znají Jihočeši Joana Brehmse (1907-1995) jen jako otce českokrumlovské točny.
Už před svým příchodem do Československa byl však známým scénografem. Jeho dramatický životní příběh a dílo mapuje aktuální výstava v krumlovských klášterech.
Narodil se 5. července 1907 do rodiny lékaře v lotyšské Libavě. Vyrůstal ve výstavním bytovém domě ve stylu cihlové gotiky.
Během první světové války Lotyšskem prochází východní fronta. S otcem se tak synek ocitá na ruské frontě ve vojenském lazaretu. V roce 1917 se rodina přesouvá do Petrohradu, kde propuká Říjnová revoluce. Na Marsově poli malý Joan dokonce vidí samotného Lenina. Před bolševiky Brehmsovi utíkají do Finska a po vytvoření Lotyšské republiky v listopadu 1918 se vracejí do Libavy.
„Tam vystuduje Brehms gymnázium a už během střední školy se věnuje divadlu. Vysokoškolská studia stráví v Německu, dochází na dějiny umění v Jeně a sochařství v Erfurtu. Je výrazně ovlivněn bauhausem. Již na sklonku roku 1926 je uvedena první inscenace, na jejíž výpravě spolupracuje,“ líčí autor aktuální výstavy Vojtěch Poláček z Národního muzea.
V roce 1928 zakládá v Libavě studentský divadelní spolek. Na přelomu 20. a 30. let už působí jako scénograf v Německé činohře v Rize. Následuje řada německých divadel ve Vratislavi, Břehu, Brandeburgu, stává se krátce i šéfem Městského divadla Bydhošti a vedoucím výpravy ve Státním divadle v Gdaňsku.
„Na podzim 1944 jsou zavřena divadla a Brehms je poslán na nucené práce do Berlína. Později pracuje na Slovensku. Po příchodu Rudé armády se k ní přihlásí jako překladatel. Spolu s ní pak doputuje do jižních Čech, kde se usídlí na zbylých padesát let svého života,“ popisuje Poláček.
Do Jihočeského divadla nastoupil nejprve jako dělník
Hned v roce 1945 nastupuje do Jihočeského divadla. Nejprve jako dělník, záhy je z něj už šéf výpravy a scénograf. V roce 1946 si píše do deníku: „Mám jenom jedno přání, nechat mne pracovat jako svobodný umělec v Československé republice, která mi dala nový domov.“
Teprve zde naplno rozvíjí své umělecké schopnosti. Tíhne k neobvyklým prostorovým nápadům, rád narušuje tradiční uspořádání kamenných divadel. S oblibou klade hledištní sekci na jeviště. Opakovaně používá točnu. Díky ní rychle mění jednotlivá prostředí.
Podílí se na inscenacích v mimodivadelním prostředí. Dnes se označují termínem site-specific projekty. Jeho výpravy sledují lidé na loukách, na schodech sokolovny nebo ve staré fabrice. Spolu s Karlem Konstantinem vymýšlí v roce 1947 ideu Jihočeského divadelního festivalu. Představení se odehrávají v zahradě, na schodišti fontány i v maškarním sále českokrumlovského zámku.
První podoba otáčivého hlediště v roce 1958.
Dne 9. června 1958 se před letohrádkem Bellaria odehrává netradiční pokus pod vedením Joana Brehmse. Šedesát diváků sleduje hru Ztracená tvář z malé točny. V podstatě nic nového. Už Da Vinci použil poprvé točnu v roce 1490 při milánské slavnosti na počest Isabelly Aragonské.
Ale „jihočeský Leonardo“ je před 60 lety u nás první a začíná psát historii otáčivého hlediště v Českém Krumlově.
O rok později už je na stejném místě scéna pro 400 diváků. Pohánějí ji vojáci i dobrovolníci. Před hledištěm inscenuje režisér Otto Haas s Brehmsem Jiráskovu Lucernu. Z původních tří představení je nakonec třiadvacet a zhlédne je celkem 9 373 diváků. Za rok hlediště rozšiřuje kapacitu na 550 míst. Je zabudované do země a poháněné elektromotorem.
Scénograf Joan Brehms při stavbě hlediště v roce 1959.
„Brehms celý život vytrvale usiloval o překonání omezujícího kukátkového divadla, o přiblížení se k novému jednotnému prostoru, o překonání rozděleného prostoru a vztahu tak, aby odpovídal našemu dnešnímu vícedimenzionálnímu vidění, slyšení a chápání života,“ podotýká Jiří Šesták, senátor a bývalý ředitel Jihočeského divadla.
Brehms však vždycky dbal na to, aby hlediště citlivě zapadalo do unikátní barokní zahrady. To se ale s přestavbou točny v letech 1988 až 1993 nepodařilo. Čtvrté, 650tunové hlediště pro 644 diváků Brehms odsoudil a nehlásil se k němu.
Přesunout za zahradu?
Kvůli této konstrukci trvají dlouhé roky i spory o umístění hlediště v zahradě. Na stole se tak nedávno objevil projekt polydimenzionálního hlediště v přírodě, které Brehms původně navrhl pro Mexiko. Nejen že se točí, ale dokáže i měnit podobu a vytvářet komorní scénu uvnitř. Stát by mohlo v novém divadelním traktu zámecké zahrady. Vše ale ukáže až architektonická soutěž.
Joan Brehms ale není jen autorem proslulé točny. V roce 1962 navrhl novou divadelní budovu pro České Budějovice na Mariánském náměstí. Dokonce se tam už položil základní kámen, lidé přispívali do sbírky jako na Národní divadlo, šly k zemi i tamní domy. Tím vše ale skončilo, dnes je tam jen parkoviště. O stavbě této budovy na Mariánském náměstí se ale opět začíná mluvit. Mohla by sloužit nejen hercům, ale i Jihočeské filharmonii.
Pro nádvoří hradu Karlštejn uskutečnil Brehms kyvadlové hlediště. Jak využít netradiční prostory, dokázal třeba v roce 1965 v budějovické rajské zahradě dominikánského kláštera. Po celé léto se tam u příležitosti 700. výročí založení města hrála na kruhové scéně inscenace Filip Španělský.
Angažoval se ale i v obnově památek. „Na počátku 60. let inicioval obnovení a zprovoznění po desetiletích nefunkčnosti zámecké barokní divadlo v Českém Krumlově, aby pak dále v rámci svých možností bojoval za jeho záchranu,“ upozorňuje fotografka Dana Vitásková.
Spoustu vzpomínek má na Brehmse i fotograf Michal Tůma. Scénograf byl jeho otčímem.
„Pokud nebyl Žeňka, jak jsme Joanovi říkali, v divadle či někde mimo domov, tak byl každý večer u nás doma koncert klasické hudby. Beethoven, Dvořák, Sibelius, Brahms, Čajkovskij a další. Jejich hudba zněla večerem při sklence červeného vína do nočních hodin. Byl to Žeňka a jeho koncerty, kdo mi přiblížil svět hudby a naučil mě tuto hudbu milovat,“ vzpomíná Tůma.
Spolu se svým bratrem Jiřím trávil Michal Tůma se Žeňkou i spoustu času v Jaroslavicích u Vltavy, kde si Brehms s maželkou Jitkou koupili chatu. Tam se věnoval i své další vášni – krajinomalbě.
V září 1989 byla premiéra poslední inscenace, na které Brehms jako scénogral pracoval. Pro Jihočeské divadlo vytvořil přes 300 jevištních výprav. Zemřel 10. ledna 1995 v Budějovicích. Splnil si většinu snů.
Ten poslední se mu ale nepodařil. Od roku 1945 se už nepodíval do svého rodného města. Symbolicky se tam tak vrátil až loni, kdy tam byla v koncertní síni Velký Jantar otevřena velká výstava o jeho životě a díle. Nyní doputovala do krumlovských klášterů a od podzimu bude k vidění i v Jihočeském divadle.
V roce 2015 se hrála nová premiéra Rusalky. Tady je ukázka: