Ke schůzce se do pivnice Masné krámy dobelhal o francouzských holích s ortézou na koleni. Bývalý špičkový boxer a reprezentant v těžké váze je po úrazech, jaké ani ve sportovní kariéře nezažil.
V srpnu spadl při řezání větví na chalupě z jabloně a zlomil si pět žeber. Několik týdnů nato uklouzl a vykloubil si koleno, natrhl vazy a poškodil meniskus.
Přesto je Jiří Plecer plný optimismu a energie. Dalo by se říct muž klidné síly, protože jako kuřák dýmky a prezident budějovického dýmkařského klubu dobře ví, že základem každého úspěchu je trpělivost. Dýmky miluje už čtyřicet let. Oblíbil si je ještě jako sportovec.
„Aby to nebylo všechno, před pár týdny mi podjely berle na mokré podlaze a pořádně jsem si natloukl. Taková zranění jsem neměl ani v ringu. Jenom jedinkrát, když mi dal soupeř ránu spodní stranou rukavice, kde není vycpávka. Byl okamžitě diskvalifikován, ale já to odnesl zlomeninou lícní kosti. Zlomeniny nosu nepočítám, to není v boxu žádné zranění,“ směje se sám sobě Plecer.
Příběh venkovského kluka, který se vypracoval až na reprezentanta v boxu, se vůbec nepodobá písni Boxer od Simona a Garfunkla, kterou u nás nazpíval Radek Tomášek. Je o boxerovi, jehož první pěstní souboj byl na ochranu malé dívky.
Jiří Plecer (80 let)Narodil se 12. května 1945 v Borkovicích na Táborsku. Po studiích na lesnické škole v Prachaticích se věnoval 23 let boxu. Jako reprezentant těžké váhy pracoval ve slévárně Škoda České Budějovice. Po roce 1990 krátce podnikal. Je prezidentem budějovického dýmkařského klubu. Mezi jeho záliby patří chalupaření, sport a dýmky. Je ženatý a má dvě dospělé děti. |
„Já nikdy rváč nebyl. Když o tom přemýšlím, přivedla mě v 15 letech k boxu snad taková ta klukovská touha po samostatnosti. Prostě postarat se o sebe, dokázat si sílu, že na to mám,“ odpovídá si.
Jisté je, že jeho sportovní kariéra začala v klubu Slavoj České Budějovice, kam dojížděl na tréninky z Prachatic, kde studoval lesnickou školu. Měl se stát lesnickým hospodářem, ale život se mu změnil díky sportovnímu talentu. Postup mu určila škola boxerské legendy Josefa Němce, který v budějovickém klubu působil dlouhá léta jako učitel a poradce.
„Trenérem byl tehdy František Staněk, ale Pepík tam s námi pobýval pořád. Jeho éra budějovický box proslavila po celé Evropě,“ zasnil se Plecer.
Ještě více se mu oči rozzářily při představě budějovické sokolovny, která spolu s vedlejším atletickým stadionem byla ikonou i vrcholového sportu. Scházeli se tam atleti, boxeři, volejbalisté, vzpěrači, stolní tenisté a další mladí lidé, kteří milovali sport a v některých oborech to dotáhli vysoko.
Kromě boxu stáli na nejvyšších příčkách volejbalisté. První ligu hráli krátce i stolní tenisté. V dobách největší slávy sokolovna zářila jako lampion a hučelo to v ní jako v úle. Mladé kluky a holky hypnotizovala.
„Dodnes cítím tu její vůni, jak byla nasáklá odérem potu a sportu. Ráno se o víkendu boxovalo, odpoledne byl volejbal, večer třeba koncert. Za poledne se diváci přesouvali na oběd do Masných krámů. A koncerty? Poprvé jsem tam uviděl naživo francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda,“ vzpomíná Plecer na multifunkční sokolovnu otevřenou po válce.
V hlavním sále byly extraligové boxerské zápasy, i ty volejbalové. Jako mávnutím kouzelného proutku se prostor změnil v jediný den třeba na taneční parket, protože soboty zde patřily bálům nebo koncertům. Na sportovní zápasy tam chodily tisíce diváků.
Zemřel boxer Josef Němec, bronzový olympionik z Říma i mistr Evropy |
Plecer boxoval nejdříve za dorost a stal se i republikovým přeborníkem. To ještě zdaleka netušil, že ho tento sport bude provázet celým životem. Po lesnické škole dostal jako všichni absolventi umístěnku.
„Přidělili mi polesí Soumarský most na Šumavě, ale po třech měsících bylo všechno jinak. Před nástupem na vojenskou službu si mě stáhla slovenská Dukla Martin. Dva roky jsem za ni boxoval v těžké váze, třebaže jsem vážil jen 81 kilo, což byla polotěžká. Na konci vojny si pro mě přijeli z budějovického Slavoje. Když Pepík Němec s boxem končil,“ popisuje vývoj.
Plecer se po vojně stal zaměstnancem slévárny, kam nastoupil kvůli bytu jako palič na cídírnu odlitků. Směny si užíval s autogenem v ruce a v kožené zástěře. V prachu a hluku, aby hned po těžké práci utekl do tělocvičny a hodiny bušil do tréninkového pytle a skákal přes švihadlo. To bylo v době, kdy se klub přejmenoval ze Slavoje na Škodu. Úlevy z práce měl pouze na domácí nebo zahraniční zápasy.
„Žádné velké peníze z toho nebyly. Zbylo mi pár medailí a dobrý pocit, že jsem mohl reprezentovat klub nebo Československo. Všichni jsme to dělali z nadšení. Ještě dnes se jako bývalí reprezentanti scházíme a vzpomínáme. Závodní box jsem ukončil v 38 letech,“ počítá.
Právě díky vrcholovému sportu se v minulé době dostávali Čechoslováci do světa. I to bylo podle Plecera motivem, protože vydělávání peněz jako dnes nepřicházelo v úvahu. V zahraničí mohli počítat jen se skromným kapesným, ale jinak: Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko a další hlavně západní státy. Jediná evropská země, kde nikdy nebyl, je kupodivu Sovětský svaz.
Mohl cestovat nebo mít nové auto, ale raději postavil arénu pro box |
Protože reprezentanti dostávali na pobyt v zahraničí jen minimální kapesné, řešili to tím, že tajně vyváželi věci, které se daly venku prodat nebo vyměnit. Pašovalo se hlavně sklo, broušené i malované. Někdy, třeba z návštěvy Švédska, prováželi domů i pornografické časopisy. Většinou se jim to nepodařilo, protože čeští celníci tento kontraband s oblibou zabavovali.
Od návštěvy Švédska se táhne doba, kdy jako boxer propadl kouření dýmky. „V Göteborgu jsem vyměnil láhev ruské vodky za svou první dýmku. Od té doby je kouřím, doma jich mám už 120. Dýmka mě oslovila ladným tvarem a pohodou,“ říká skoro poeticky Plecer.
Pomalé kouření tabáku z dýmky je pro něj typické. Vždy byl známý rozvahou. Při zápase se snažil zůstat klidný, v prvních minutách soupeře co nejlépe přečíst. V práci byl zase známý tím, že ho nikdo nedokázal vyprovokovat.
„Jako boxeři jsme nesměli sílu zneužít mimo ring. Ani v případě napadení. Kdybych někomu ublížil, bralo by se to jako nepřiměřená sebeobrana. Možná se o mě říkalo, že jsem kliďas. Ale jednou jsem box využil. To bylo v polovině devadesátých let, kdy už jsem byl ve sportovním důchodu a vedl jednu kavárnu na sídlišti kousek od domu, kde bydlím. Nesl jsem ten večer v tašce tržbu, když mě přepadlo na ulici šest chlápků a snažilo se mi tašku vyrvat…“
Jak střet tenkrát skončil, znázorňuje úsměv v jeho tváři. Tržbu uchránil. Chtělo by to skoro zapálit si na závěr této vzpomínky dýmku.
Plecer dýmkařský klub založil v Budějovicích v roce 1998 a od té doby ho vede. Z pěti prvních členů je už jich několik desítek. Různých profesí. Od podnikatelů, právníků až po lékaře nebo novináře. Pořádá pravidelné soutěže, na které jezdí i zahraniční soutěžící. Na další jezdí jejich tým po celé republice.
Jedna z akcí se jmenuje Kouření pod Černou věží. Tři gramy tabáku vykouřit za dvě hodiny a více. V plánu má Plecer dotáhnout do města velký dýmkařský podnik. Příští březen mistrovství republiky v pomalém kouření. Jak říká, jeho největší denní zážitek je večer, když si sedne doma ke kávě nebo sklence vína a zapálí si dýmku.