Otče biskupe, jak vypadá váš běžný den?
Obyčejně vstávám kolem šesté hodiny, v půl sedmé věnuji čas osobní modlitbě a meditaci. Ve čtvrt na osm následuje mše svatá, kterou sloužím v naší kapli. Po mši je snídaně a v půl deváté přecházím do úřadu. Tam pracuji do oběda a poté do pěti hodin odpoledne. V šest hodin večer je opět čas určený modlitbě v kapli, pak je večeře. Večer se věnuji četbě, studiu nebo relaxuji. Kolem půl jedenácté se ukládám ke spánku. Tak vypadá běžný den. Kromě toho mám naplánované různé výjezdy anebo akce po diecézi, kterým se musí program uzpůsobit.

Mění se a násobí se vaše pracovní činnost nyní před Vánoci?
Ano, samozřejmě. Předvánoční doba je vždycky náročnější období, protože se koná více společenských akcí a je zapotřebí se tomuto rytmu přizpůsobit. Většina z těchto akcí se děje odpoledne nebo navečer. Ale vzhledem k tomu, že moje pastorační působení zabírá celý Jihočeský kraj, kus Plzeňského kraje a Vysočiny, řekl bych, že Vánoce jsou v tomto ohledu poněkud specifické a v jistém smyslu náročnější.

Nakoukli jsme řemeslníkům pod ruce. Katedrálu sv. Mikuláše opravují i příborem

Zároveň jsou Vánoce pro křesťany společně s Velikonocemi jedny z nejdůležitějších svátků. Jaký vy máte názor na Vánoce v dnešní době? Mají podle vás pořád svůj duchovní rozměr, nebo už je to spíš konzumní svátek?
Můžeme říci, že jižní Čechy jsou považované spíše za konzervativní. Když se na začátku adventu rozsvěcují vánoční stromy v různých obcích a ve městech, tak je tam velmi často, kromě starosty, přítomný i místní farář, který do této předvánoční atmosféry vnáší i duchovní rozměr. Při této příležitosti nechybí na vyzdobených náměstích ani jesličky. I to je výraz naší křesťanské identity a kultury. Co se týče Budějovic, tak to je velmi milé setkání, kde mohu promluvit k přítomným lidem. Velmi mne těší, že na zdejších trzích je hodně sortimentu, který je veskrze typickým pro náš kraj. Kupodivu, do popředí se nehrne Santa Claus, aby nahradil naše křesťanské tradice.

Jsou podle vás Češi tak velcí ateisté? Nebo to tedy už neplatí?
O Vánocích při půlnoční mši jsou kostely přeplněné. Naše země nepatří k zemím, kde je většina obyvatelstva pokřtěná. Pravdou ale je, že devadesát procent obyvatelstva našeho národa Ježíšovo poselství při nedělních bohoslužbách neslyší. Statistiky v Česku sice hovoří o čtyřiceti procentech pokřtěných, ale něco jiného je skutečnost, že každý člověk v něco věří. To vůbec nesouvisí s tím, že mezi námi existuje mnoho lidí bez náboženské příslušnosti, protože se k žádnému vyznání nehlásí.

e třeba ale říci, že v každém člověku je něco dobrého. Z vlastní zkušenosti vím, že lidský život prochází nejrůznějšími změnami. Dlouhá léta jsme v minulosti prožívali totalitu a nyní máme svobodu. To znamená, že lidé svoje pohledy na svět mění, a tím také mění i své hodnoty. Jde to ruku v ruce i s tím, co se událo v posledních desetiletích s rozvojem sociálních sítí.

Jak to myslíte?
Tato zcela nová možnost komunikace mění zásadním způsobem naše postoje, chování i myšlení. A je pro nás výzvou a otázkou, do jaké míry si dokážeme uchovat základní pilíře našeho života, o které se máme opírat, a které zůstávají stále stejné. Ježíš Kristus má zcela zásadní význam, on je tím základním pilířem, ke kterému bychom se měli vracet. Když nenasloucháme jeho hlasu, pak nasloucháme jiným hlasům nejrůznějších, ať již větších či menších lídrů, kteří nás vedou ne právě šťastnou cestou.

Zmínil jste, že Jihočeši jsou konzervativní. Co tím myslíte?
Myslím to v pozitivním smyslu tak, že se dlouhodobě drží určitých hodnot. Snad i proto, že jižní Čechy nejsou a nebyly typickým průmyslovým regionem, jako jsou jiné oblasti v Česku, tak se tu neděly překotné změny. Souvisí to i s kulturou bydlení, která se překrásně zrcadlí v malebně rozesetých obcích a vesničkách jihočeské krajiny, které mají svůj ráz, a kde je patrné, jak se je lidé snaží uchovat a předávat toto dědictví dalším generacím. K tomuto obrazu je třeba doplnit i krásné lesy a rybníky rozseté po celém kraji. To vše se navzájem prolíná.

Otec biskup českobudějovický Vlastimil Kročil

Letos v březnu uplynulo deset let od vašeho nástupu do úřadu biskupa. Co to pro vás znamená a jak byste dekádu zhodnotil?
Když k tomuto desetiletí připočtu předchozích dvacet let, kdy jsem působil ve farnostech jako kněz, tak říkám, že jsem rád za celé toto období. Se svými nejbližšími spolupracovníky se snažím nalézat způsoby a cesty, jak rozvíjet pastorační aktivity a péči o svěřené dědictví. Rozvíjíme aktivity i na poli církevního školství. Nyní podnikáme kroky pro zřízení biskupského pedagogického lycea v Budějovicích. Neméně rozvinuté jsou služby Diecézní charity po celých jižních Čechách.

Zmínil jste i pojem sociální sítě či digitální doba. Opravdu společnost kvůli sociálním sítím hrubne a lidé jsou na sebe víc zlí? Přitom ale v běžném životě to zase tak nevypadá.
Sociální sítě nám dnes umožňují se vyjadřovat k různým tématům, a to často bez ohledu na to, že by z toho plynula osobní zodpovědnost. Vyjádřené názory nemají žádné mantinely, protože jsou mnohdy anonymní. Posláním církve je, mimo jiné, kultivovat lidský život. Člověk by měl upevňovat svůj vnitřní řád a vnitřní zákony, kterými se má řídit a dodržovat je. Sociální sítě nabízejí obrovské možnosti vyjadřovat se svobodně, ale mnoho věcí, které se píší jako různé komentáře, ohlasy a názory, by ani nebyly napsané, kdyby se každý řídil tímto vnitřním pravidlem. Sociální sítě mi dávají bohužel i tu možnost, že budu třeba nepostižitelný.

Vaří pivo, má kérky, chodí do fitka. Dovolte si být sami sebou, vyzývá farářka Silná

Vzpomínáte na dobu, kdy jste v roce 1988 emigroval do Itálie?
Když přišla revoluce, tak mi bylo dvacet sedm let. To znamená, že jsem si zakusil mnohé těžkosti totality i v tom nejzranitelnějším věku. Nemohl jsem studovat na střední škole, pro získání maturity jsem musel absolvovat večerní školu. A když jsem se rozhodl jít studovat na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, tak mi to bylo několikrát zamítnuto. Neměl jsem moc na výběr, buď jsem mohl vstoupit do KSČ a mít před sebou profesní kariéru, nebo zůstat v nějaké dělnické profesi a odžít si život jako mnoho mých vrstevníků.

Moje touha stát se knězem byla ale silnější, proto i ono rozhodnutí odejít do zahraničí. Moje cesta vedla do Itálie, kde jsem vystudoval. Po pádu komunismu jsem využil možnosti vrátit se zpět do země a pomáhat s obnovením církevních struktur i křesťanského života v budějovické diecézi.

Cestou kněžství jste chtěl jít už od mládí? Měli jste k tomu v rodině nějaké předpoklady?
Vyrostl jsem sice v křesťanské rodině, ale mé povolání se zrodilo až v dospělosti. Setkal jsem se s knězem, který působil v naší farnosti a který mi postupně ukázal cestu ke kněžství. Každý, kdo touží vyrůst v nějakém oboru, většinou potřebuje někoho, kdo ho nasměruje, kdo mu otevře cestu a ukáže nové horizonty.

Vaše diecéze se stará o budějovickou katedrálu svatého Mikuláše, u které nyní finišují opravy. Jak jste s nimi spokojený?
U katedrály jsme před patnácti lety opravovali interiér, který je velmi zdařilý. Nyní se nám podařilo získat evropské peníze na opravu fasády, s níž se rekonstruuje také střecha presbytáře. Teď se dokončuje i nové nasvícení katedrály. Tím dostane úplně novou tvář. Jsem rád, že objekt vkusně doplní střed města a že se stane viditelnější dominantou, která bude zářit v novém světle. Současně se pracuje i na kompletní rekonstrukci městského kostela sv. Prokopa.

Za vašeho působení diecéze opravila i poutní areál v Římově. Samotné biskupství v centru Budějovic je také kompletně opravené. V tomto ohledu se vám daří.
Poutní místo v Římově se nám podařilo krásně opravit. Rekonstrukce kulturních památek byla i na jiných místech v diecézi. Zdárně byla dokončená oprava poutního místa v Kájově a na Dobré Vodě u Nových Hradů, děkanský kostel sv. Jakuba v Prachaticích a kostel v Paštikách. Nyní se pracuje na opravě kostela sv. Víta v Českém Krumlově a poutního místa na Klokotech v Táboře. Sakrálních staveb, které jsme opravili, je mnoho. Snažíme se dělat všechno pro to, abychom toto dědictví byli schopní předat a uchovat i pro další generace.

Kdybychom se vrátili ještě k Vánocům, co vy osobně prožíváte v tyto dny, kdy oslavujeme narození Ježíše Krista?
Uvědomuji si, že život na této zemi má nějaký začátek a má i konec. O Vánocích se snažím otevřít své srdce dokořán, abych nechal vstoupit poselství betlémské události. Mohu si tak hlouběji uvědomit, že toto malé dítě položené v jeslích nabízí něco daleko většího, že mi nabízí nový život po tomto pozemském životě. Hříchem Adama a Evy jsme přišli o věčný život a narozením Ježíše Krista dostáváme novou šanci vstoupit do Božího království, které není z tohoto světa. Všichni dobře víme, že na všechny otázky nikdy nedostaneme odpověď.

Dějinami už prošlo mnoho těch, kteří slibovali, že vytvoří ráj na zemi. Tak si to přál a po tom toužil i sv. Petr se svými apoštoly. Já bych si to samozřejmě také velmi přál, ale zatím to nevypadá, že by se ráj na zemi někomu povedl vybudovat. Je třeba se spolehnout na Ježíše Krista, který má slova věčného života. A tak i v této důvěře přeji všem čtenářům požehnané Vánoce a šťastný nový rok.