Svojšínský zámek povstal z ruin. Starosta malé obce dokázal nemožné

Když v roce 2002 začal starostovat ve Svojšíně na Tachovsku, měl jediný cíl: opravit zdejší zámek. Karel Petráň se totiž v obci narodil a zámek ho od dětství fascinoval. Zároveň ho mrzelo, že se za minulého režimu stal téměř ruinou. Teď má za sebou majstrštyk. Památka je z velké části opravená a na zvelebení čekají už jen hospodářské budovy.

Práci Petráně v čele obce, která má necelých 450 obyvatel a administrativu tu obstarává starosta, místostarosta a jedna úřednice na zkrácený úvazek, oceňuje i Národní památkový ústav. Na jeho webu najdeme, že obec Svojšín se dlouhodobě věnuje obnově zdejšího zámku.

„Systematická záchrana původně značně zdevastovaného areálu je navíc spojena s prezentací hodnot vzniklých na základě příkladné památkové obnovy,“ píší památkáři, kteří starostu Petráně za příkladnou obnovu a zpřístupnění zámku Svojšín navrhli na cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro v kategorii prezentace hodnot.

Ruina jako danajský dar

Faktem, který tento svým způsobem zázrak korunuje, je, že náklady na opravu starosta odhaduje na pouhých 20 milionů korun. Když si někdo zámek projde, nemůže tomu uvěřit. A to i proto, že památka je opravována s respektem ke všem požadavkům památkářů. Vysvětlení? Většinu prací tu provedli dobrovolníci.

Vše ale začalo už za minulého režimu, kdy Petráň podepsal Chartu 77. Tehdy v tachovském okrese žili jen dva chartisté. Špičky minulého režimu mu šlapaly na paty. S o to větší vervou se však Petráň hned po sametové revoluci v roce 1989 pustil do snah o navrácení zámku obci.

23 fotografií

Důležité bylo i to, že měl jako chartista důležité slovo v rámci Občanského fóra. „Zatlačili jsme na tehdejší Okresní národní výbor. Byla to ještě revoluční doba, výbor vedli staří soudruzi, kteří měli strach a vyhověli nám. Zámek tedy bezúplatně převedli na obec,“ líčí Petráň. Kdo na zámek dnes zavítá a podívá se na mnoho historických fotografií, které dokumentují míru devastace objektu, pochopí, že se jednalo o danajský dar, který obdarovanému přinesl spíše potíže.

Následovala doba naplnění předrevolučních snů, kdy Petráň ve Svojšíně založil známý rockový klub, kde si podávaly kliku i známé zahraniční kapely, chybět samozřejmě nemohl ani totalitní underground v podobě The Plastic People of the Universe. V té době si milovník rockové hudby myslel, že se zastupitelé a vedení obce pustí do obnovy zámku. „Zjistil jsem ale, že se nic neděje a zámek chátrá stejně jako za komunistů,“ vypráví starosta. Začal tedy chystat plán, jak obnovu kulturní památky nastartovat.

„Řekl jsem si, že je třeba vrátit se do práce,“ popsal. Nejenže kandidoval do zastupitelstva, ale rovnou spoluobčanům řekl, že se chce stát starostou, což se v roce 2002 naplnilo. Po návratu ale zjistil, že obec sice dostala zámek, ale nevydali jí hospodářské budovy ani pozemky. „Věděl jsem, že bez tohoto zázemí by zámek nebyl tím, čím je dnes,“ vypráví devětašedesátiletý Petráň.

Pomohli dobrovolníci a granty

Nastalo tedy pětileté martyrium, kdy starosta objížděl ministerstvo financí, Fond národního majetku, pozemkový úřad a další úřady s jediným cílem, chtěl vrátit zámecké hospodářské budovy a pozemky včetně parku. „Jsem ten typ, co ho vyrazí dveřmi a on vleze oknem,“ říká Petráň.

„Chtěli nám toto zázemí prodávat. Vysvětloval jsem jim, že se pomátli a že si nebudeme od státu kupovat ruiny,“ vzpomíná Petráň, který v té době už měl za sebou zkušenosti s čerpáním grantů, protože koncem 90. let minulého století založil neziskovou organizaci Spolek za obnovu vesnice. Ta má na kontě opravy kapliček, cest či alejí v okolí Svojšína.

V péči o zámek prý zkušenosti s čerpáním grantů hodně pomohly, takže obec se dostala do programu Záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR. „Nebylo to jednoduché, protože podobných žadatelů kvůli devastaci kulturního dědictví za komunistů bylo moc,“ vypráví. Výhodou programu je podle něj to, že sice peněz není moc, ale stovky tisíc korun ročně přicházejí pravidelně dlouhá léta.

Co ale zámek posunulo tam, kde je dnes, byla dobrovolnická práce. Ruku k dílu pravidelně přikládali místní i studenti. Obec totiž využila práce nevládní neziskové organizace INEX SDA, která se od roku 1991 zabývá mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním. „Jedná se o organizaci, která prosazovala výměnu studentů mezi Českou republikou a světem a obráceně. Deset let tu vždycky v létě pracovali studenti z celého světa,“ vzpomíná Petráň.

Památkáři se zapojili nejen odborně

Na otázku, na kolik peněz by dosud oprava zámku přišla, kdyby se započítala i dobrovolnická práce, Petráň odpovídá, že neví, ale že by možná šlo o stovky milionů korun. Tedy mnohonásobně více, než práce zaplacené z 20 milionů korun, které přitekly z dotací.

Velkým štěstím podle Petráně byla i pomoc památkářů z Národního památkového ústavu v Plzni. „Tam před lety pracovala Ludmila Drncová, která je už dlouho v důchodu. Pomoc, kterou nám poskytovala, významně přesahovala její pracovní povinnosti. Až budu psát paměti, určitě ji zmíním jako člověka, který poznal, že chceme něco cenného zachránit a činíme to i ve svém volném čase a nezištně,“ uvádí starosta a dodává, že dřív obci památkáři pomáhali víc než dnes, a to nejen odborně, protože radili třeba i s tím, jak sehnat peníze. „Do pražského vedení se pak ale dostala jedna osoba, která řekla: Proč bychom jim pomáhali, když oni jsou vlastně naši konkurenti,“ nastiňuje Petráň.

Svůj přístup k obnově kulturního dědictví popisuje tak, že z toho nikdy nechtěl mít jiný než duševní profit. Možná i díky tomu si získal přízeň Barbary z rodu Junker Bigatto, což byli poslední vlastníci zámku. Na ten už si rodina nárok činit nemohla, protože byl znárodněn podle Benešových dekretů. Když ještě žila, obci poskytla fotografie s rodinného archivu, protože na zámku prožila dětství a napsala o tom i knihu.

Návštěvníci zámku si mohou fotografie prohlédnout, nechybí ani velká fotografie paní Barbary jako noblesní dámy z doby, kdy se s vedením obce stýkala. „Tito dědici většinou fotografie z rodinného archivu neposkytují, jsme rádi, že jsme její důvěru získali,“ říká starosta. Obci poskytla i rady, kam na zámku umístit nábytek nebo obrazy.

Hraběnka byla nadšená

„Paní Barbara byla spisovatelka a ornitoložka, takže měla úplně jiné zájmy, než opravovat zdevastovanou ruinu, ale byla nadšená, že se našel někdo, kdo se toho ujal,“ vypráví Petráň.

Na otázku, jestli obci nějak finančně pomohla s opravou zámku, odpověděl, že by si na toto téma nikdy nedovolil zavést řeč. „My jim zámek zabavíme, zdevastujeme a pak bychom chtěli, aby platili opravu?“ popisuje svůj postoj Petráň.

Ten šlechtičnu navštívil i v jejím bydlišti nedaleko Mnichova. Různí němečtí občané prý peníze darovali, ale jen na opravu kostela, který je se zámkem spojený jedním z nejcennějších architektonických prvků celého komplexu, což je krytý dřevěný můstek.

Teď má Petráň na stole jedinou otázku. Jestli bude ještě do vedení obce kandidovat. „Zatím nejsem rozhodnutý, ale protože v čele obce jsem neměl moc času na rodinu, měl bych to asi manželce vynahradit,“ říká Petráň. Ve hře je ale jeho syn Tomáš, který je místostarostou.