Když ve Zlíně hledali na konci 30. let učitele pro nově vznikající Školu umění, chtěli získat lidi „mladé, pružné, houževnaté, schopné osobního vývoje v souladu se zájmy školy, tvořivé a akademickými předsudky nezatížené“.
Makovský byl na takové místo ideálním kandidátem. V roce 1939 do Zlína skutečně přichází a stává se vedoucím sochařského ateliéru. Dílo, které tady vytvořil, je považováno za počátek průmyslového návrhářství v Československu.
„Makovský se svými zlínskými aktivitami hluboko zapsal nejen do dějin zdejší Školy umění, ale především do dějin československého designu jako první sochař, který byl schopen, na rozdíl od většiny tehdejších umělců, dát výtvarnou hodnotu průmyslovým výrobkům,“ uvedl Vít Jakubíček, kurátor sbírky sochařství a designu Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
„Výsledkem jeho práce byly nejen esteticky přitažlivé, ale zároveň také účelné a ergonomicky tvarované průmyslové výrobky,“ dodal.
Co rozhodlo o tom, že rodák z Nového Města na Moravě, od jehož narození uplynulo 3. června 120 let, nabídku učit ve Zlíně přijal?
„Pravý důvod Makovského souhlasu stát se profesorem ve Škole umění již zřejmě nezjistíme. Velkou roli mohla hrát houstnoucí atmosféra druhé republiky, Praha už pro něj nemusela být bezpečná, přece jen byl významným představitelem české avantgardy. Zlín se nabízel jako vhodné útočiště,“ naznačil kurátor.
Práce u Baťů také znamenala stabilní příjem, který Makovskému v Praze chyběl. Zlín měl navíc punc města novátorského, otevřeného novým nápadům a schopným lidem. Makovského tak do něj mohla vést i touha vyzkoušet si nové věci, mezi něž bezesporu patřila práce pro strojírny MAS.
Soustruh jako umělecké dílo
Jisté je, že Baťovy závody v něm získaly silnou osobnost. Byl spolehlivý a cílevědomý a oproti většině ostatních sochařů neměl předsudky vůči uměleckoprůmyslové práci. Přichází jako etablovaný výtvarník, který má za sebou studia na akademii v Praze, stáž v ateliéru v Paříži, surrealistická i figurální díla.
„Pro strojírny MAS měl vyhotovit tvarovou úpravu strojů a nástrojů schopných odolávat konkurenci, především ze zahraničí. Důraz kladl na podstatu díla a jeho zákonitosti, a ne na bezúčelný dekor,“ poznamenal Jakubíček.
Nově založená škola měla propojit praxi a umění. Strojírny vyráběly stroje, jež bylo potřeba vzhledově vylepšit, dnešním slovníkem řečeno – dát jim nový design.
„Makovský dobře chápal a později uplatňoval základní myšlenku průmyslového návrhářství – že je nezbytné co nejlépe skloubit formu a funkci dané věci, že je potřeba dbát na dobrou ergonomii a také atraktivní vzhled,“ vysvětlil kurátor.
Do dějin průmyslového designu se zapsal v roce 1940, a to svým návrhem revolverového soustruhu MAS R50, který vystavil na V. Zlínském salonu mezi uměleckými díly, což vyvolalo velký ohlas.
„Dá se říct, že to byl stroj, díky němuž bylo možné vyrábět další stroje. Za revolverový je označovaný proto, že má revolverovým způsobem otočnou hlavu s nástroji umožňující provést více operací během jednoho upnutí, ne že by snad vyráběl revolvery, jak občas od návštěvníků slyším,“ usmál se kurátor.
Soustruh se však vyrábět nezačal. „Konstruktéři jako by nepochopili myšlenku Makovského díla, kde byla důležitá každá křivka, a stroj tvarově zjednodušili. Ten pak nemohl technicky obstát,“ poznamenal Jakubíček.
Tím se naplno projevilo jiné vidění skutečnosti mezi továrnou zaměřenou na praxi a uměleckou školou. Byly to dva různé světy, které se těžko propojovaly. Jinými slovy řečeno – lidé z podniku považovali díla ze Školy umění za málo lidová a sdělná a umělci zase nechtěli tvořit díla doslovná.
Makovský se tak ve Zlíně věnuje vlastní sochařské tvorbě. Vznikají plastiky českých osobností, například Boženy Němcové, či portréty řady významných Zlíňanů, s nimiž byl v kontaktu, jako byl namátkou primář Černošek z Baťovy nemocnice. Firma Baťa na zlínských výtvarných salonech zakoupila některé jeho plastiky, které vytvořil ještě před svým příchodem do Zlína a které jsou dodnes součástí sbírky krajské galerie. Jedná se kupříkladu o plastiky Platona, Aristotela či Husa, k němuž měl coby evangelík obzvláště blízko.
Velmi se mu dařilo v jeho pedagogické práci. Nejdříve on, poté i jeho žáci navrhují nové tvary hraček pro napajedelskou Fatru. Podařilo se mu vychovat dobré a zodpovědné sochaře i průmyslové návrháře. Objevil talent Zdeňka Kováře, jehož jméno se stalo synonymem úspěšného průmyslového designéra a je spojeno mimo jiné s podnikem Tatra, pro nějž navrhl karoserii a vnitřní zařízení nákladních vozů T 137 a T 138 a osobního vozu T 603.
Oceňovaná socha partyzána
Na Škole umění přečkal Makovský celou válku, během níž se i zapojil do odboje. Hned po jejím konci však odchází do Brna.
„V jeho odchodu asi hrálo roli více faktorů. V květnu 1945 se tady objevila řada ‚hrdinů‘ a lidí, kteří měli přesné představy o tom, jak by měla Škola umění vypadat. S tím se jeho vize neslučovala. Možná ho zklamalo i to, že jím navržený soustruh se nedostal kvůli chybám konstruktérů do sériové výroby,“ naznačil kurátor.
Se Zlínem se však rozloučil důstojně. Přijal zakázku na bronzovou sochu partyzána, která dodnes stojí v parku Komenského.
„Je to jeho nejpropracovanější dílo, to nejlepší z jeho figurální tvorby. Nejedná se o žádnou monumentální plastiku, ale o meditativní dílo. Partyzán přichází bez výrazných gest ke svým padlým spolubojovníkům přinést květiny na hrob. Oceňovaná je celá kompozice památníku,“ připomněl kurátor.
To už však neplatí pro jeho některá pozdější díla, která už jsou plná vítězných gest, monumentálnosti a poplatná poúnorové době, jež však pro Makovského nebyla jednoduchá. „Ačkoliv byl postavou hřmotný, v duši byl velmi citlivý. Některé věci ho trýznily a řešil je alkoholem,“ poznamenal Jakubíček. Zřejmě i tato skutečnost se promítla do faktu, že zemřel v pouhých 66 letech.