Její otec byl za války nasazen na nucené práce v Německu a pracoval poblíž Drážďan. Zpočátku pracoval v továrně na výrobu zbraní, ale pak jeho nadřízený zjistil, že je vyučený knihař. A převedl ho do své soukromé dílny, kde měl vázat knihy.

„Tatínek si říkal, že to pro něj nebude žádný problém. Jenže pak s hrůzou zjistil, že ty knihy váže do lidské kůže,“ říká Vlasta Macešková z Holešova.

Pocházela z koncentračních táborů, kde Němci některé zavražděné lidi stáhli z kůže. A vysoce postavení příslušníci SS považovali knihy vázané v lidské kůži za jakousi zvrácenou památku nebo trofej.

Čas pro pamětníky. Post Bellum v Ostravě odkrývá vzpomínky z minulosti

Její tatínek poté zažil i bombardování Drážďan. „Byl těžce raněný, a tak ho pustili domů. Po návratu se pak zapojil do odboje mezi partyzány,“ vzpomíná Macešková.

Vzpomínky ženy, které bude příští rok 80 let, zachytili školáci z 1. ZŠ Holešov. Právě tady Macešková v minulosti učila. Vznikly v rámci projektu Příběhy našich sousedů neziskové organizace Post Bellum, která takto přivádí mladé lidi za pamětníky a ti jim vyprávějí své životní příběhy.

V Holešově jsou do něj zapojení už pátým rokem a vzniká z něj rozhlasová reportáž či psaný příběh pamětnice na webu.

V noci přijely tanky

Vpád okupantů zažila Vlasta Macešková u hranic „Děti mnohdy znají podobně silné příběhy jen z filmů a najednou mají před sebou i člověka, který to zažil sám. Vnímají to jinak a více bezprostředně,“ všiml si Miroslav Dvořák, který dělá ve škole asistenta pedagoga a projekt má na starosti.

„Zajímavé bylo i to, jak nám paní Macešková popisovala svůj zážitek z pionýrského tábora v létě 1968, když je v noci probudily tanky,“ líčí Kristýna Kolářová, žákyně 8. A a členka autorského týmu, který kromě ní tvořily také její spolužačky Adéla Němcová, Anna Vyňuchalová, Adriana Zapletalová a Lucie Rafajová.

Místo svatby vězení, omluva od bachaře. Děti zachytily příběhy sousedů

Tábor se konal v Klášterci nad Orlicí, malé obci kousek od hranic s Polskem. Tehdy dvacetiletá Macešková měla na starosti děti z první a druhé třídy. „V noci 21. srpna jsme kolem druhé hodiny slyšely strašný kravál a obrovský hluk venku. Byla to hrůza,“ vybavuje si.

„Ve tři hodiny ráno se ozval táborový rozhlas a všichni vedoucí se měli dostavit do jídelny. Vedoucí nám oznámil, že armáda Varšavské smlouvy překročila naše hranice. Tanky a obrněné transportéry jezdily asi půl kilometru od tábora a my jsme vůbec nevěděli, co bude. Do toho si maminky začaly jezdit pro děti, aby si je odvedly domů. A ti, co tam zůstali, strašně plakali, že chtějí domů.“

Podle Dvořáka je cenné, že se děti dozvědí o věcech, které dnes vůbec neznají. Třeba to, že za socialismu bylo v Československu tak špatné životní prostředí, že syn paní Maceškové dostal silný atopický ekzém.

„Bylo to kvůli kyselým dešťům, které ničily krajinu v severních Čechách. Byly tam totiž elektrárny na hnědé uhlí. Když se rodina přestěhovala z Chomutovska do Holešova, uzdravil se,“ poznamenal.

Školačka Anna Vyňuchalová zase zmínila případ, kdy Macešková jako učitelka nosila přívěsek s půldolarem a podobiznou amerického prezidenta Kennedyho, který dostala darem.

Děti chystají scénář i techniku

„Když ho uviděl školní inspektor, považoval to za propagaci západních myšlenek a nahlásil to ředitelce. Ta se paní Maceškové naštěstí zastala,“ řekla.

Příběhy našich sousedů jsou podle ředitele holešovské školy Jana Koláčka způsob, jak zapojit děti, které se škole nedaří oslovit přes jiné soutěže či aktivity.

„Děti často dokážou pracovat s moderní technikou. Takto se rozvíjí jejich schopnost například připravit scénář a vyprávět příběh,“ podotkl Koláček, Ocenil i občanský aspekt projektu.

„Minule například vyprávěla pamětnice z dělnického prostředí, která prožila celý život v jedné ulici a popsala historii Holešova svýma očima. Pro děti bylo velkým překvapením třeba zjištění, že za minulého režimu někdo jiný rozhodoval o tom, kam člověk půjde pracovat a často si nešlo svobodně vybrat,“ uvedl Koláček.